Keňa, část 1

Na letišti v keňském Nairobi čekáme tradiční africký zmatek a rozhodně nás nezklame. Nejhorší je fronta na víza, přestože jsme asi patnáctí, čekáme na tuto formalitu přes hodinu a půl. Pár kolegů si víza koupilo přes cestovku, ti sice nečekají na víza, ale stejně čekají na nás. Jen zaplatili dvakrát tolik (my $50, oni 2.000,- Kč). Konečně se dostáváme ke kufrům (žádný problém, žádné poškození) a ven do haly. Tam nás čeká Petr Hejtmánek, náš průvodce, kterému se nějakým zázrakem povedlo proniknout do střežené zóny, takže se neztrácí mezi několika desítkami čekajících domorodců s cedulkami se jmény.

Petr je v posledních deseti letech v Africe asi častěji než doma, dříve vedl trochu (ale často i hodně) dobrodružné výpravy i do míst turisty nenavštěvovaných, často na kolech, nezajištěné noclehy a spaní ve stanu. Nafotil, napsal a vydal výpravnou knihu Volání Afriky, při cestách prodává na lodgích a vstupech do národních parků své nádherné pohlednice nafocené při dřívějších cestách. Před pár lety ho v Zambii srazilo z kola auto, vypadalo to skoro na vozík, ale už je zase v pořádku, jen už provází ne tak exponované zájezdy, teď provází turisty na standardních safari v džípech a lodgích.

Na aklimatizaci máme odpoledne a večer, spíme na okraji Nairobi v docela pohodlném hotelu se zahradou. Ráno z balkonu pozoruji cvrkot, po nebi letí elegantní volavka, na stromě kousek ode mne sedí dva žlutohnědí ptáci s dlouhými ocasními pery. Nejdříve mne napadne rajka, v jižní Africe snad žijí, ale tady nevím. Nakonec podle staré příručky z Kruegerova parku poznávám ťuhýka.

Už na nás čekají naše dopravní prostředky na dalších pár dnů – bílé vany (dodávky) od Toyoty, 4x4, upravené pro safari účely. Tedy s polstrovanou kabinou vyztuženou kovovými trubkami, střecha se dá vysunout na vzpěrách o nejméně půl metru, i vysoký člověk si může klidně stoupnout a pozorovat přírodu vně auta. Místo vedle řidiče bývá volné, případně na něm každý třetí den sedí Petr. Druhými dveřmi se vstupuje do kabiny pro maximálně 7 osob, ale to bychom se uvnitř ušlapali. Nás je celkem 16, máme tři auta, ve dvou je tedy 5 lidí, nás je v našem autě 6, což už není problém jako by byl při plném obsazení. Kufry máme narvané do sice vysokého, ale úzkého prostoru za zadní sedačkou.

Vyrážíme do exotického Nairobi, kterým musíme projet. Nairobi je sice klasické velkoměsto s dopravními zácpami, ale přece jen je znát, že nepatří k těm úplně největším metropolím. Projíždíme celkem klidně a rychle, samozřejmě africkým způsobem, neplatí žádná obvyklá pravidla, jen červená na semaforu se bere jako informativní upozornění, že něco může jet po křížné cestě. Jinak přednosti upravené značkami nebo předností zprava se neuznávají, předjíždí se také kdekoliv a kdykoliv. Cesty hrozné ve městech a ještě horší mimo ně. Vidíme dost havárek, hlavně velké a přetížené kamiony se občas válí podél cesty v příkopu, případně křížem přes cestu.

Prvních asi sto padesát kilometrů do města Naroku docela jde, cesta je parodií na asfaltku. Asfalt je ale asi jen třícentimetrová vrstvička na deseti centimetrech písku, těžké náklaďáky ji dokáží zničit za pár dní. Přes obrovské díry se jet nedá, jezdí se vlastně po rozježděné krajnici proměnlivé šířky. Když se zdá lepší úsek v pravé části silnice, klidně všichni jedou po pravé straně (v Keni i Tanzanii se jezdí vlevo) a vznikají zmatky a nepřehledné situace. Není výjimkou, že se míjíme „českým“ způsobem – my vpravo, protijedoucí auto také.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, řidiči tedy uhánějí, co to dá, stále něco kolem osmdesátky na tachometru, vytřeseni jsme pořádně už teď. A pořádně. V jednom z největších keňských měst Naroku bereme naftu a máme chvíli času na odpočinek. Narok nám velikostí připomíná menší české okresní město, ale vzhledově typická rozvojová Afrika. Malé slátané domy z hlíny, kartonu a plechu, slumového typu, jen v centru nejcentrovatějším pár úředních zděných dnů. Podél „cesty“ (jednoho z hlavních keňských tahů, směr Nairobi – Viktoriino jezero) jsou krámky a tržnice, cesta samotná přes město nepochopitelně mizí úplně, pár kilometrů jedeme po tankodromu nebo rallyekrossové trati.

Pár kilometrů za Narokem ještě pokračuje „asfaltka“, možná by se jelo lépe, kdyby nebyla. Občas také jedeme po paralelních vyjetých kolejích vedle cesty. Jsme sice jen pár stupňů pod rovníkem, ale díky nadmořské výšce je celkem příjemně. Trochu ještě vystoupáme výš, najednou se před námi otevírá výhled a zastavujeme na hraně srázu u dřevěné vyhlídkové plošinky se stánkem se suvenýry. Pod námi je výhled do Velké příkopové propadliny, Great Rift Valley.

Kocháme se pohledem do hloubky a do dálky, plošina je zakotvena na šikmých kůlech, pod námi je sráz končící několik set metrů níže v úrodném údolí (na africké poměry). Zatímco ostatní nakupují, prozkoumáváme my plechovou budku toalety tureckého typu s výlevkou do údolí, která se stane osudnou víčku naší nové zrcadlovky. Zbytek dovolené máme objektiv zabalený do kapesníku s gumičkou. Ale nakonec neodoláme a kupujeme masajskou masku (není to sice typické, masky se vyrábějí spíše jižněji, ale hodí se k těm, co již máme doma z dřívějška) a tři sošky z měkkého mastku – dva slony a nosorožce. První stánek a už s sebou taháme suvenýry. Ale jak uvidíme později, nakoupili jsme docela výhodně.

Pomalu sjíždíme úbočím propadliny do jejího údolí. Stále podobně rozbitou cestou míříme do středu propadliny, když jedno z aut hlásí problém. Chvíli čekáme v jedné z vesnic, máme aspoň možnost nafotit autentickou vesnici a její obyvatele. Proti focení nic nenamítají, ochotně pózují děti i dospělí, jen Masajové se brání. Ale za dolary by se nechali fotit také. Bohužel závada se ukazuje jako větší, než se počítalo, musíme se vrátit pár kilometrů a osazenstvo auta se rozsedne k nám do zbývajících dvou vanů. Batožinu přiveze později náhradní auto, které ihned vyráží z Nairobi.

Kolem druhé odpoledne uhýbáme z „asfaltky“ na klasickou polňačku, místy hliněná cesta, místy jen koleje. Kolem pláň, po obou stranách v dálce sevřena srázy propadliny, zde široké kolem 50 km. Civilizace již delší dobu postupně ubývá, prakticky již neuvidíme normální vesnici, jen masajské kraaly, které naopak přibývají, a spolu s nimi menší stáda dobytka (hovězí spíše připomíná zebu svým hrbem na zádech, kozy jsou obyčejné), doprovázená masajskými pastevci různého věku, od nejmenších po muže v nejlepším věku. Čeká nás posledních 150 km polními cestami – stav cesty není pro řidiče důvodem ke zpomalení dosavadního tempa, skáčeme přes výmoly stále osmdesátkou.

V travnatých pláních, poměrně suchých, občas rostou hájky trnovitých křovin, vidíme první deštníky akácií. I masajské vesnice začínají řidnout, ale zhruba v kilometrových rozestupech je stále vidíme podél cesty. Na poslední padesátce kilometrů nás několikrát překvapí řidič, když nám ukáže v dálce třeba stádo zeber. Ale nezpomalí. Ani později antilopy impala, dokonce ani žirafy již docela blízko cesty nejsou důvodem zpomalit zběsilou jízdu. A to ještě ani nejsme v národním parku.

Na bráně národního parku Masai Mara na chvíli zastavujeme, aby řidiči vyřídili formality. Ale chceme ještě na odpolední safari (aspoň někteří), takže se moc nezdržujeme a pokračujeme do lodge.

Maasai Mara (také Masai Mara) je velká rezervace na jihozápadě Keni, která na severu přechází v Národní park Serengeti v Tanzanii. Název rezervace je po Masajích, původních obyvatelích této oblasti, a řece Mara. Rezervace je slavná díky každoročnímu stěhování divokých šelem, které probíhá každé září a říjen; stěhování je tak rozsáhlé, že je nazýváno Velké stěhování.

V Sofa lodge Masai Mara se ve spěchu ubytujeme (jen si necháme odnést kufry do srubu), dostáváme rychlý velmi pozdní oběd (blíží se čtvrtá odpoledne) a uháníme k autům na první safari. Část výpravy to vzdává, míra natřesenosti přerostla únosnou mez, zejména u starších lidí. Navíc ne každý už něco podobného zažil, proto možná i převáží představa průjezdu osmdesátkou po cestě mezi občasnými zvířaty, jako jsme právě absolvovali cestou sem. Ale my, co tušíme, co nás čeká, se již nemůžeme dočkat. Třetí auto sice ještě nedorazilo, ale právě tím, že část nejede, se pohodlně usazujeme i do zbývajících dvou aut. Střechu již řidiči zvedli, vyrážíme známou cestou zpět k bráně (jiná cesta tu ani není). Před bránou uhýbáme na pláně a najednou, zcela bez varování, se ocitáme uprostřed malebného smíšeného stáda. Skupina zeber pod akáciemi se volně mísí s odpočívajícími pakoni hřivnatými, dva samci impaly bojují o samice lhostejně čekající na vítěze. Gazely Thomsonovy ukazují svůj znak MacDonaldu na zadních partiích. A to jsme vlastně na dohled lodge. Tušíme samozřejmě, že vidíme nejpočetnější zástupce východoafrických zvířat, ale ještě si neumíme představit, v jakých množstvích se tady potulují. To, co vidíme, je opravdu stádečko zanedbatelné proti tomu, co nás čeká v Serengeti… Ale na malebnosti mu to jistě neubírá. Řidiči blahosklonně zastavují motory, ať máme pohodlí na focení a kamerování, ale po chvíli nás dotazem: „Sava, sava?“ („Jedeme, jedeme už?“) popohánějí dále. Ještě neumíme svahilsky, proto odpovídáme mezinárodním standardem: „Go, go!“.

V dálce zahlédneme nad porostem jako majáky vyčnívat žirafí hlavy, řidič se neohroženě pouští na louku a kličkuje mezi keři s stromky, jenže strž se zarostlými okraji nás zastaví na hranici fotografovatelnosti. Netruchlíme, takových ještě bude. Ale při návratu k cestě vidíme neobvyklé srocení několika aut opodál – to nebude jen tak nějaké zvíře, to by tam těch Toyot nestálo pět. Bez zaváhání měníme směr a připojujeme se.

Na louce u nepatrné strouhy s břehy porostlými keříky si hraje smečka lvů! Vidíme mohutného samce s tmavohnědou hustou hřívou, určitě poměrně starého. Jedna velká dominantní samice a dvě menší, a spousta mláďat, čtyři z nich zhruba stejného věku, už trochu odrostlé, jedno lvíče je úplně malé, dokud leží, vypadá jak plyšové.

Lev si na chvíli stoupne, míří k němu jedna z menších lvic. Evidentně se mu nabízí, flirtuje zcela nepokrytě, lev si ale není jistý, zda má na to náladu. Lvice se o něj otře čumákem a lehá si před něj se zvednutým ocasem. Ale než se král zvířat rozmyslí, zda vlastně chce, přibíhá dominantní samice a odhání oba. Lva i jeho nápadnici. Lev si nevzrušeně lehá, neuspokojená lvice se stahuje poslušně do ústraní a jde si hrát s mláďaty. Lvíčci se mezi sebou perou a pak zamíří kolem našich aut na protější louku.

Lvice je líně následují, zvedá se i lev. A teprve teď vidíme lva druhého, velmi podobného. Podle řidiče to budou bratři, kteří si založili vlastní rodinnou smečku, cizí lvi by se nesnesli. Ale role jedničky a dvojky mají rozděleny i tak, to je vidět.

V dálce se objevuje impala, lvíčata se snaží plížit, ale dlouho to nevydrží a vyrážejí do pošetilého útoku, antilopa s klidem dlouhým plavnými skoky mizí v dáli, neohrožena ani náhodou. Zato šakal je nějaký roztržitý a lvů si všímá až na poslední chvíli. To ale není potrava, staří mu opět nevěnují za mák pozornosti, jen nepoučitelná mláďata podniknou formální výpad proti vetřelci.

Nejmenší lvíček je z té práce již unavený, vydává se za mámou a trochu se napije, pak se jen spokojeně uloží po jejím boku a odpočívá. Starší bratříčci a sestry (nedá se poznat, co je co) se cvičně poperou, pak se najednou spojí a společně se vrací kolem nás ke strouze, asi jdou pít, za chvíli mizí v porostu. A malý chudák jim nestačí a cupitá značný kus za nimi. Asi je tu bezpečno, lvice vše jistí ze svého místa, i když už je dávno nemůže vidět.

Začíná tmavnout obloha, abychom nestrávili celé odpoledne zde, poháníme už zkušeně řidiče: „Sava, sava!“ Popojedeme jen kousek a zdá se nám, že vidíme běžet naší lvici, řidič ji chvíli sleduje a nacházíme ji chránit mršinu něčeho, snad pakoně, před opodál čekajícími šakaly. Párkrát si urve kus masa, evidentně je najedena a hlad nemá, nicméně šakalům mršinu nenechá. Ale už to skoro není na focení, obracíme a vracíme se do lodge, uspokojeni prvními zážitky.

Přicházíme se na pokoj a začínáme vybalovat, když někdo zaťuká na dveře a vchází náš uklízeč, Mose, a ptá se, zda nám může pokoj připravit na noc. Souhlasíme a hledíme, jak nám pěkně rozestýlá postele, zatahuje kolem nich moskytiéru (kolem dokola postelí v kolejničce na stropě) a repelentem proti komárům stříká kritická místa – tedy hlavně lem moskytiéry. Užitečná služba a velká vděčnost Moseova za darovaný dolar. Na večeři si bereme dlouhé kalhoty a také se repelentujeme. Večeře je výborná (a budou i všechny další), jen nás mrzí, že na rozdíl od Zimbabwe nebo JAR není možné ochutnat divokou zvěřinu. Ale respektujeme ochranu přírody a chápeme. Za zabití jakéhokoliv divokého zvířete, a nejen v národním parku, jsou přísné tresty. Dáme se ještě v lobby baru trochu čaje (čaj a káva jsou vždy volně a zdarma k dispozici) a jdeme si odpočinout po náročném dnu, zítra vstáváme celkem časně.

Celodenní safari po Masai Maře. Těžko si lze něco podobného předem představit. Kdo si pod pojmem safari představí Dvůr Králové, ten se tedy dost plete. Rezervace je ohromná, různorodá a samozřejmě neohraničená žádnými ploty nebo jinými než pomyslnými hranicemi. Plocha parku 1510 km čtverečných odpovídá třeba rozloze spojených okresů Liberec a Semily. Na jihu volně navazuje na tanzanské Serengeti, při každoroční migraci zvěře tak pakoně, zebry a antilopy nemají žádné přeshraniční problémy a volně se pohybují mezi státy.

Jen za dnešní den natočíme na tachometru přes 160 km, a to strávíme pozorováním zvěře jistě více času než samotným ježděním. Po bohaté snídani fasujeme obědové balíčky, o vodu se starat nemusíme, nějaké pití je v balíčku, ale hlavně máme v autě termonádobu s celkem dostatečným množstvím pitné vody. Začínáme stejnou trasou jako včera, louka za branou parku je asi stabilně obsazena svým osazenstvem, protože pakoně, zebry, impaly a Thomsonovy gazely jsou na svých místech a připraveny postát nám jako modely k focení. Dokonce i impaláci stále bojují, dokonce blíže k nám, až slyšíme nárazy jejich parohů. A zebry si přešly na druhou stranu pod suchý strom, abychom je měli s pěkným atraktivním pozadím. Dobrý začátek, ale chceme dále, sava sava.

Lvi, kterým jsme se tak obdivovali včera, jsou pořád na stejném místě. Asi se vůbec nepohnuli, včerejší zabitý pakůň jim asi stačil. Jsou dnes pasivnější, lvice kojí nejmladšího lvíčka, asi chce mít klid.

Náš zrak dokonalosti očí našich řidičů asi hned tak nedosáhne, přestože řídí, vidí všechno dříve a lépe než my. Takže neomylně zamíří ke stromu se supy na vrcholu koruny, díváme se po nějaké mršině poblíž, ale kde nic, tu nic. Asi jen odpočívají.

Ještě nemáme zvířata okoukaná, všude bychom nejraději zůstali chvíli déle, než si řidiči myslí, ale chápeme, že máme vše před sebou a jedeme dál – řidič totiž mezitím dalekohledem objevil samce pštrosa s menším harémečkem tří samic. Samec je velký, má krásně upravené a učesané černé peří, hezky lesklé, zato samice (řidič je označuje slovem mama, samci jsou papa) jsou rozčepýřené a nevýrazně hnědé.

Pštrosi z nás nemají příliš velkou radost, asi se nás trochu bojí, nenechají auta přiblížit se příliš, udržují si bezpečný odstup. Pštros je opravdu bázlivé zvíře, jak mu přisuzuje oblíbená pověra o strkání hlavy do písku, ale to pštrosi opravdu nedělají. I když písek a kameny občas opravdu polykají, aby jim lépe trávilo. Snad proto ta legenda.

Pštrosi odcházejí, aspoň tu nestrávíme tolik času, popojíždíme k říčce, míříme na můstek, ale ostatní dvě auta se otáčejí – následujeme je a vidíme dva nádherné jeřáby, jeden něco hledá na břehu, druhý se brodí krajem líného toku. Jeřábi mají pestré zbarvení a vůbec exotický vzhled. Důstojnost jim dodává korunka žlutých pírek na hlavě, pod hlavou svítí červený lalůček. Barvou tedy příroda rozhodně nešetřila. Nechápeme důvod, vždyť takové výrazné barvy musí být v divoké přírodě spíše ke škodě, než k užitku. Jeřábi jsou monogamní, vždy se vyskytují jen v páru, který spolu zůstává až do smrti.

Pokračujeme dále, řidič najednou zpozorní a vyjede z vyjetých kolejí přes louku ke keříkům. My nevidíme nic, ale prý tam jsou buvoli – až po chvíli je zahlédneme, jsou celkem dobře ukrytí, nicméně mohutné rohy nelze přehlédnout. Chvíli čekáme, zda náhodou nevyjdou, vypadá to chvíli nadějně, ale nakonec zůstávají spásat keře dál. Je nám to líto, prý uvidíme další, takže neradi popojedeme o pár metrů dál, kde se trnovníky rozestupují a odkrývají dosud ukrytý potok s několika balvany. Nejdříve nechápeme, proč stojíme, až nám řidič s vítězoslavným výrazem oznámí: „Hippos.“ Tedy hroši. A skutečně. Balvany jako na povel ožívají, objevují se nejdříve široké, nahoru vystrčené nozdry a pod nimi široké tlamy s dlouhými řezáky. Hroši funí, dávají se do pohybu, jsou najednou plni aktivity. Na první pohled vypadají celkem mírně. Ale: nejnebezpečnější africké zvíře není nikdo z Velké pětky – nejvíce životů má na svědomí právě zdánlivě líný a neohrabaný hroch. Samozřejmě pomineme-li komára Anopheles a jeho oběti umírající na malárii.

Chvíli pozorujeme krátkou aktivitu tlustokožů, když znovu upadnou do letargie a změní se v balvany, vyrážíme po louce podél říčky dále, až se dostaneme zpět k vyjetým kolejím – musíme opatrně, protože právě tudy prochází želva pardálí.

Necháme ji „přeběhnout“, když se ztratí v porostu, popojedeme jen kousek ke křižovatce cest, které dominuje nepřehlédnutelný strom s rozložitou korunou, z které visí – ano, jsou to salámy, asi uheráky! Kigélie, salámový strom. Květy se otevírají jen na jednu noc, nepříjemným pachem lákají k opýlení netopýry. Plody visí na metrových stopkách a vzhledem připomínají neodbytně salám. Mohou být až metr dlouhé a 18 cm široké (a vážit mohou až 10kg), ale většina má opravdu rozměr a tvar běžné šišky salámu. Přestože vypadají lákavě, jsou běžně nejedlé, i když zvířata je někdy spásají, hlavě sloni a prasata bradavičnatá. Domorodci využijí vše – našli způsob, jak plody vykvasit na slabě alkoholický nápoj.

Podle slunce vidíme, že jsme trochu změnili dosavadní směr. Řidič už se nerozhlíží tak pozorně, jako dosud, zdá se, že míří přímo za nějakým konkrétním cílem. Jedeme teď trochu rychleji, až dorazíme na velkou louku, táhnoucí se až obzoru. A na ní plno buvolů. Louka je svou rozlehlostí výjimečná i na Masai Maru, buvoli se na ní zdržují pravidelně, proto jsme jeli najisto. Jako býložravci potřebují dostatek pastvy a musí často pít, takže se vždy snaží být maximálně do 15 km od vodního zdroje. Dosahují váhy až 800 kg a spí jen jednu hodinu denně. Netroufáme si odhadnout velikost našeho stáda, jsou to určitě stovky kusů. Někteří klidně odpočívají, další se pasou. Nás si nevšímají, volně projíždíme loukou prostředkem stáda, občas zastavíme na vyfocení obzvlášť fotogenického kusu. Baví nás ptáčci klubáci na hlavách a hřbetech kolosů, čistící srst od parazitů svým zamračeným čtyřnohým kolegům. K jejich spokojenosti. To je ale symbióza, radost se podívat.

Kousek od stáda se potuluje párek šakalů, netušíme, co tady hledají. Když nás zaregistrují, jako obvykle rychle utečou. Možná tu někde leží třeba uhynulé tele nebo nějaká jiná mršina, na stromě opodál totiž hlídkují i supi.

Nás však zajímají zvířata živá, proto po nacvakání dostatečného množství snímků pokračujeme dále. Zamíříme k porostu na obzoru za stádem, řidič bedlivě sleduje stromy dalekohledem a pak zamíří přímo přes louku k pevnému cíli. Vidí totiž třetího z Velké pětky, levharta. My nevidíme nic. Přesto napínáme zrak k označenému stromu. Až když jsme již těsně u něj, zahlédnu na zlomek vteřiny ve vidlici, kde se kmen rozvětvuje do hlavních větví, pružné tělo s dlouhým prohnutým ocasem, jak se elegantně spouští podél kmene do trávy. Ocas chvíli trčí vzhůru, ale než stačíme zareagovat, je po všem, tráva je vyšší než náš levhart a většina kolegů jej ani nestihla zaregistrovat. A další dvě auta již mají úplnou smůlu.

Chvíli čekáme, ale všichni tušíme, že zbytečně. Zkratkou se snažíme vrátit do původního směru, ale zaujmou nás dvě auta s Japonci stojící kousek od nás, to značí něco neobvyklého. Samozřejmě zamíříme k nim a opravdu – ve stínu trnovníku tu polehává mladý lev nad mršinou pakoně. Opodál leží lvice, kousek dál vykonává nerušeně a beze studu potřebu další lev. Čekáme, že uvidíme lva trhajícího potravu, ale v poledním žáru se mu nechce, je jistě dost najezený z rána, teď jen hlídá úlovek před hyenami a supy.

Když se nedočkáme akce, pokračujeme dále. Řidič nás upozorňuje na dvě větší a jednu menší skvrnu v dálce – spíše tušíme, než vidíme sloní rodinku. Řidič stoicky odolává našemu nátlaku, přes říčku se k nim stejně nemůžeme dostat, takže nám raději přísahá, že slonů ještě uvidíme dost a dost. A zblízka. Protentokrát zamíří na druhou stranu, tam se po chvíli objevuje letišťátko a u něj budka s toaletami. Protože auta se jinde nesmí opouštět, přišla zdejší zastávka vhod asi opravdu všem. Jsme již na cestě přes 5 hodin.

Kolem přistávací dráhy je vysoká suchá tráva, asi jsme daleko od vody, protože jinde je Masai Mara nyní zelená, je malé období dešťů (to hlavní je v dubnu a květnu). A ve žluté trávě skoro mineme ležící rodinku prasat bradavičnatých. Prasata jsou milá zvířata, i když zejména samec má hrozivý vzhled, u nozder mu trčí dvě velké břitvy jeho prodloužených špičáků. Ve skutečnosti je to tvor docela bojácný, hned se lekne a prchá, jeho ocásek ho ale zrazuje. Trčí při panickém útěku vzhůru jako anténka a prchající zvíře prozradí. Těžko říci, zda prasata nemají problém se svými prohnutými zády, ale je pravdou, že při pasení si občas kleknou na přední kolena a tak se i při pasení přesouvají, vypadají přitom poněkud zchromle.

A hned o kousek dál poprvé narážíme na ptáky, které uvidíme ještě vícekrát, hadilovy písaře. Umí se ubránit hadům i jedovatým. A proč písař? Protože se nese jako vyšší státní úředník. Asi to dělá ten dlouhý ocas (hadilova, ne úředníka), který musí vyvažovat, proto si vykračuje jakoby namyšleně a důstojně. Stejně jako jeřáb i hadilov je vždy v páru.

Opět se trochu stáčíme, vypadá to, že děláme určitý okruh. V dálce vidíme stát čápa marabu, ale ani nezastavujeme. Něco se mihne v křoví, moc šelmičku nevidíme, ale občas ji letmo zahlédneme, asi ženetka. Snažíme se jí nadjet, ale nejde to. Zato hned za křovím narážíme na dříve slíbené slony.

 Slon africký, slon největší, až 3 metry na výšku a 5,5 tuny na váhu. Ze všech savců nejdelší březost, 22 měsíců. To jim asi dámy nezávidí. Věk dožití na velké savce docela obstojný, 50 až 60 let. Stádečko je poněkud neklidné, má s sebou několik prcků, jen kolem sta kilo, takže asi proto. Je vidět, že otravujeme, otáčí se k nám zad(k)y a klidně, nicméně nezadržitelně míří pryč, do houští buše. Řidič je k nim tolerantní, ví, že slonů ještě uvidíme dost (jak opět slibuje), tak je nechává v klidu. My nenaléháme.  

Další stádo, větší, málem mineme o pár kilometrů dále. Asi dvacet slonů spásá nižší stromy přímo u cesty, mezi stromy jen o pár centimetrů je převyšujícími skoro nejsou vidět. Náhodně zahlédnu předsunutou hlídku na louce přes cestu, zastavujeme a po vypnutí motoru nás překvapí hluk lámaných stromů. Teprve teď vidíme zbytek stáda. Po chvíli je stromy přestávají bavit a přecházejí přes cestu všude kolem nás na louku. Tam teprve vynikne jejich velikost a dají nám prostor k pořízení zajímavých záběrů.

Asi máme časovou ztrátu proti itineráři, sava sava zazní dříve, než znělo ráno. Přejíždíme řeku Mara, vidíme z mostu spoustu marabů, hned za můstkem můžeme vystoupit a opět máme možnost odběhnutí do budek. A samozřejmě se stavíme u brodu, máme z vysokého břehu volavky a čápy marabu máme jako na dlani.