Autor: Petr Jahoda
zdroj: www.jahodapetr.cz
Moje expedice ke stromovým lidem kmenů Korowai a Kombai
Je to již mnoho let, co pravidelně jezdím na Papuu ke stromovým lidem. Jsou to moje nejoblíbenější kmeny. Ano kmeny. Na západní Papuy, tedy dříve na Irian Jaya, žije nejméně pět kmenů stromových lidí. Tedy lidí, kteří si své domy staví vysoko v korunách stromů.
Nejzajímavější jsou Kombajové, ke kterým jsem se púoprvé dostal již v roce 1998. Kamenné sekery, kostěné nože, luky a šípy… To je svět který mne uchvátil a pohltil. Od té doby jsem na Papy součtem strávil nejméně čtyři roky svého života. nikdy toho nebudu litovat…
PAPUA – Stromoví lidé Komabai & Korowai 2004 – International Expedition Tree People – Guinea (leto/sommer 2004)
Tak jsme se dnes vratili z nikde nekoncici dzungle Irian Jaya, z dalsi vice nez uspesne expedice ke stormovym lidem. Jak jsem jiz psal meli jsme v planu projit pres uzemi Korowaju k mnohem divocejsimu kmeni stromovych lidi, Kombaju. Cestou pres Korowajwe, take lidi zijici v domech postavenych v korunach stromu, jsme meli stesti na skvelou vesnici s mnoha obyvateli a meli jsme moznost s nimi jit na cely den do pralesa a pozorovat je pri jejich praci. Bylo to zajimave a velmi poucne. Vsichni rikali, ze kdyby zazili jen tohle, byli by spokojeni. Ivo mel pri louceni s nimi problem zadrzet slzy, tak silne pro nej toto setkani s lidmi z jine doby bylo. Nebyl to vsak cil nasi expedice.
Po te co jsme opustili uzemi Korowaju jsme se dva dny prodirali pralesem, abychom se dostali na uzemi Kombaju. To jsou lide, kteri se do dnes oblekaji jen do ozdob z kosti, muzi si na penis davaji zobak ze zoborozce. Puvodnim cilem expedice bylo prejit cele uzemi obyvane timto kmenem. Velmi rychle jsme vsak pochopili, ze to neni spravny smer. Stale jsme nenachazeli Kombaje necivilizovane, ktere znam z predchozich expedic na toto uzemi. Nekteri z nas jiz zacali pochybovat, ze je vubec najdeme.
Treti den bezvysledneho hledani „divokych“ Kombaju jsem rozhodl vzdat se prechodu jejich uzemi a vratit se do mist, kde jsem je nasel pri predchozich expedicich. Ucastnici teto cesty sice byli spokojeni i stim co videli u Korowaju, bylo to skvele, ale ja jsem chtel vice. Znamenalo to pro nas prodirat se napric dzungli. Nekdy po cestach, nekdy moimo ne. Prosekavat se. Skrabancu pribyvalo. Cely den jsme sli a vecer jsme dorazili do dalsi vesnice, opet civilizovane. Nalada byla dobra, ale…
Dalsi den jsme vyrazili relativne dost pozde. Kombaje uz hledame paty den. Nikdo neveri, ze je jeste najdeme, dokonce i ja si nejsem jist. Ale jeste jsme nedosli na ta mista, kde byli jeste vloni na podzim. Dal se prodirame podle kompasu. Nasi nosici nas musi nenavidet. Kolem druhe hodiny odpoledne jsme narazili na dva stromove domy a jeden dlouhy dum na zemi. Tam bylo nekolik lidi a proti nam vybehl bojovnik s luky a sipy. Kricel, bouchal do vseho kolem sebe a nekolik sipu vystrelil do vzduchu. Vedel jsem, ze jsme ne miste, nasli jsme je.
Asi dvacet lidi. Zeny odene pouze do nahrdelniku z kosti a sukynek ze saga. Muzi maji misto sukynek penisy bud zavazane do listu jako Korowajove a nebo na nich maji pro kombaje typicke zobaky ze zoborohu. Za deset, nebo patnact nekonecne dlouhych minut nas pustili do vesnice. Potom jsem se spratelili. Zustali jsme zde dve noci. Dalsi den jsme s nimi sli delat sago na nedaleke sagoviste. Malokdy v zivote se nekomu podari prozit neco takoveho. Bylo to vice nez fantasticke. Byli jsme prekvapeni jak Kombajove tvrde pracuji. Zeny se od rana nezastavily. Muzi pokaceli silnou sagovou palmu pomoci drevenych a kamennych nastroju. Videli jsme jak se opravuje kamenna sekera, meli jsme moznost prohlednout si sipy s hroty z kosti kasuaru. V cele vesnici nebyl jediny kousek latky, nebo kovu. Tito lide dodnes ziji ne v dobe kamenne, ale v cistem, nicim neposkvrnenem paleolitu. My jsme pro ne byli skoro jako navsteva z vesmiru. Ne ze by neprisli do styku s civilizaci, ale belochy zde kazdy den nevidi.
Prekvapilo mne na jak malem uzemi dnes ziji „divoci“ kombajove a jak tezke je najit je. Zatim se mi to sice podarilo pokazde, ale ted to bylo „o fous“. Prosli jsme spoustu opustenych vesnic. Nakonec jsme tu „nasi“ nasli. Nebyla to takova „pecka“ jako vloni na podzim, kdy jsme nasli vesnici s asi sedmdesati lidmi pripravujici se na jednu z nejdulezitejsich kombajskych ceremonii, majici za ucel ziskat velke mnozstvi sagovych cervu, ale presto si myslim, ze letos to bylo jeste o maly kousek lepsi. Na podzim k nim pojedu zase, ale nemohu zarucit, ze je najdu. Verim ze ano, ale jist si tim asi nikdy nebudu. Kombajove se i pro mne zacinaji stavat preludem, mytusem. Je to jen par dni co jsem od nich odesel a ted sedim u pocitace a davam o te ceste zpravu lidem zijicim v precivilizovanem svete. To jsou veci, ktere si oni neumi ani predstavit.
Zatim kazda nase expedice ke stromovym lidem byla alespon jednou prepadena. Tato uz vypadala, ze bude vykimkou. Byl to vsak jen klam. Prepadli nas lide prave z te skvele vsenice, se kterymi jsme stravili tolik krasnych chvil. Kombajove jsou nevypocitatelni a divoci jako selmy. Pozitivni vsak bylo, ze letos poprve se toto prepadeni dalo vyresit „diplomatickou cestou“. Tezko rici, jake to bude na podzim.
Ze Zapadni Papui – Irina Jaya, Petr Jahoda, vedouci expedice ke stromovym lidem
PS: Vsichni jsme zcela zdravi a bez nejmensich problemu pokracujeme dale na Papuu Novou Guineu. Letos dokonce ani nikomu nic nehnisa. Celou tuto narocnou expedici zvladla take Bibiana, jednapadasatileta dvojnasobna BABICKA. Klobouk dolu!
STROMOVI LIDE – pohodova expedice? (podzim 2004 – Papua – Guinea – Irian Jaya)
V casovem horizontu jednoho roku jsem se jiz potreti vypravil s nekolika prateli k nejdivocejsimu kmeni stromovych lidi zijicich na ostrove Nova Guinea, ke Kombajum. Kolikata uz je to expedice ke stromovym lidem? Ke Korowajum jezdim jiz sedm let, od roku 1998, tedy prakticky osm let. Mozna desata? Mozna vic, mozna min? Nevim. Neni to dulezite. Naposledy jsem zde byl pred tremi mesici. Muze mne zde jeste neco prekvapit? Mohu zazit neco noveho? To jsou otazky, ktere si kladu jeste pred nastupem do maleho misionarskeho letadla. Jakmile vsak zavrci jeho motory, je razem vsechno pryc. Tep se zrychli a ja se ritim do noveho dobrodruzstvi. Ani netusim, ze zacne prakticky ihned po pristani.
Puvodne jsem tuto expedici chtel nazvat pohodovou, nebo prezranou (podle mnozstvi jidla, ktere jsme si tentokrat vezli, ale vse bylo jinak. Korowajove, ti „hodnejsi“ stromovi lide, nas zajali uz na leisti. Meli zde nejakou slavnost. Prijela se na ne podivat „vrchnost“ z Jayapury. Nas pilot nam rekl, at se jdeme kouknout take. Inu proc ne? Jenze jak to skoncilo, chteli po nas mistni civilizovani Korowajove nehoraznou castku za to, ze jsme vyfotografovali jejich stromovy dum, ktery postavili jen kousek od letiste, specialne pro tuto prilezitost. Tuhle situaci jsem zde jiz jednou zazil. Tenkrat to bylo hluboko v pralese a nemel nam kdo pomoci. Tady jsem se pokusil obratit na misionare, Holandana Petra. Velmi vzrusene jednani, chvilemi to vypadalo, ze Korowajove zautoci i na nej. Zije zde jiz nekolik mesicu se zenou a tremi detmi. Utika od tud. Odleta spolecne s nami, jak se budeme vracet. Po hodinovem tezkem vyjednavani dochazime ke konsensu, se kterym neni vlastne nikdo spokojen, ale Korowajove nas propousti. Nase expedice muze zacit.
Do nejblizsi vesnice to mame nekolik hodin chuze. Napred pulhodinova plavba na vratke lodi vydlabane z jednoho kusu dreva a pak uz nic nez prales. Pro kluky prvni den ve zdejsi dzungli. Je dusno a horko. Na nestesti je take hodne sucho. Vzduch je nasycen vlhkosti, ale na zemi je videt, ze zde dlouho neprselo. To poznam i podle toho, ze je hodne komaru. Ani bolestive kousajici ovadi nezustavaji za komary pozadu. Vsichni maji hlad. Behem prvniho dne jsem spotreboval jeden cely repelent. A to repelenty mnoho nepouzivam.
Zachranuje nas prvni korowajska vesnice. Dnes jsme sli vsichni nadoraz. Horko udelalo sve. V dome, asi devet metru vysoko nad zemi, nejsou ovadi a temer sem neletaji ani komari. Obtezuji tu jen mouchy, ale ty nekousou. Nahoru jsme vylezli vsichni. Nikdo nechtel spat dole. Ani uzka tyc nas neodradila. Vystupky, po kterych se splha nahoru jako by po schudkach, se dnes nikomu nezdaly male. Vsichni chteli nahoru, pryc z dosahu tech protivnych malych predatoru.
Jsme u Korowaju. Tuhle vesnici dobre znam. Rekl bych, ze tihle Korowajove jsou jiz mymi prateli. Zastavuji se zde skoro vzdy. Skoro nazi muzi sedi kolem ohne a pozoruji nas. Maji penisy zastrcene do sourku a zavazane listem. Zeny nam vsem vazi na krk psi zuby, chrani proti nemocem. Pece se sago, zakladni potravina Korowaju. Dnes bude i maso. Jeden z muzu ulovil papouska kakadu. Chutna jako tuzsi kure.
Prvni den chlapi padli polomrtvi, ale druhy den uz maji roupy. Rano vstavaji neskutecne brzy a tahaji mne, ktery vetsinou budi vsechny ostatni, zpod deky. Nechapu proc, ale zvolili mne za expedicniho kuchare. Asi vari jeste hur nez ja. Nudlova polivka se susenym masem. Toho mame tolik, ze ho snad budeme i rozdavat. Ale je vyborne. Mira ho nasusil skvele. A pak uz zase slapeme k dalsim vesnicim. K te jedne, moc hezke korowajske vesnici, kde mam dalsi pratele, je to jeste dost daleko.
Jdeme denne tri az pet hodin. Kluci slapou dost dobre. Jindy by to trvalo o hodinu az dve dele. Cestou nas cekaji jen zanedbatelne prihody. V poznamkach mam zapisky: prvni koupani, napadly nas pralesni vosy – to bylo husty, zachranovali jsme se utekem. Schytali jsme to vsichni, kazdy tak pet stipancu, ale nikdo nemel alergickou pronikavejsi reakci. Fotime masozrave lackovky… Proste pohoda.
Diky tomu, ze jdeme docela rychle, mame dost casu na domorodce. Muzeme s nimi stravit vice casu a o to nam hlavne jde. Bohuzel mame take vice casu na jidlo. Jako expedicni kuchar a tim padem i „proviantak' zjistuji, ze mame neskutecne mnoho potravin. Doslova se prejidame. Je to moje prvni expedice do teto oblasti, kdy jsme s jidlem naprosto sobestacni. Jindy jsme byli ze 30 – 50-ti% zavisli na domorodcich. Ted jenochutnavame. Presto Jindra prekvapuje a vytahuje dlouho slibovany poklad, uherak. Celou dobu jsme si mysleli, ze jen vtipkuje, kdyz rikal ze ma UHERAK. Nevdek vsak vladne svetem. Mira jen suse pronesl: "Tohle neni uherak.“ Mel pravdu, Jindruv uherak je kostelecky a tak po zbytek cesty musi poslouchat ustepacne poznamky o „falesnem uhereku“. Na sve prvni expedici ke stromovym lidem jsme nekolik dni hladoveli, co bych za ten salam tenkrat dal. Ale nebyl bych to ja, abych si take neprisadil.
V „nasi“ vesnici jsem se setkal se starymi znamymi Korowaji, kteri nas vzdy berou s sebou ke zpracovani saga. Tentokrat nam navic ukazali, jak a kde se hledaji sagovi cervi, kteri se „neurodi“ vzdy. Stravili jsme s nimi jeden a pul dne. Jako vzdy bylo fantasticke pozorovat jak jsou tito lide z „praveku“ zrucni, rychli a jak maji praci skvele zorganizovanou.
Nas cil jsou vsak Kombajove. Musime dal. Uz zacalo trosku prset, diky tomu je mene komaru. Ovadu vsak neubylo. Je stale stejne vedro, koupeme se vsude, kde to jde, i za deste, tady je to jedno. Na jednom, nastesti velmi kratkem useku cesty, byly pijavice. Sundal jsem jich ze sebe behem pul hodiny asi ctyricet. Zadna se nestacila zapit. Nastrikali jsme boty repelentem a byl od nich pokoj. Mira se snazi ulovit nejakou rybu. Vzal si s sebou rybarske nacini, spoustu hacku, trpytek a ruznych atrap. Ale bohuzel, jak rika, je to tady moc vychytane, takze cestve maso asi nebude. Ryby mu moc nejdou, ale jinak je skvely chlapik.
Dokazal cestovat v kazde dobe a to i pres to, ze mu komuniste na sedm let sebrali pas. Nemel to s nimi lehke, ale vzdy si dokazal najit nejake cesticky okolo. Pas se mu podarilo uskokem ziskat znovu, ale tesne pred revoluci o nej zase malem prisel. To by byl dlouhy pribeh. Je to byvaly horolezec, 18 let choval doma dva kajmany, ktere si sam chytil a privezl z Amazonie atd. Je to chlapik do nepohody, i kdyz na to dnes mozna nevypada. Malicko mu narostlo brisko, ale drzi se statecne.
Ani jsme si nevsimli jak, a dorazili jsme do prvni kombajske vesnice. Tentokrat jsem sel najisto. Je to vesnice, ktera stoji v „uzemi nikoho“. Na hranicich mezi Kombaji a Korowaji. Pred tremi mesici tady byli docela fajn lidi, proto jsem sem zamiril znovu. Nechapu jak je to mozne, dosli jsme do stejne vesnice, ale jsou zde uplne jini obyvatele. Smime dovnitr, muzeme prespat, ale tihle lide jsou takovi nejaci „studeni“. Nemuzu prijit na to proc. Vecer prisel nacelnik. A uz zase stojim proti lukum a sipum.