Yazd
Do Yazdu se hodlám dopravit autobusem. Koupě jízdenky může být velice snadné, ale taky to nemusí být žádná sranda. Nádraží v Esfahánu je dost velké a plné různých společností. Málokdo hovoří anglicky. A pokud chcete odjet co nejdříve, skutečně se můžete při shánění jízdenky pořádně zapotit. Já mám štěstí. Potkávám na nádraží človíčka, se kterým jsem se potkal již včera večer ve městě. 
Je to prodavač koberců jednoho z krámků na hlavním náměstí. Běhěm několika minut stojím před strojem jedoucím do Yazdu. Čeká mne dlouhá cesta "mercedesem", tzn. autobusem nižší kategorie. Většinou jsou to staré, otřískané autobusy bez klimatizace. Ale cesta se dá bez újmy přežít. Dopoledne jsem v Yazdu.
Yazd je velmi staré město. Údajně nejstarší trvale osídlené město na světě! Přežilo všechny moderní urbanizační "zákroky". Původní výnam slova "Yazd" je uctívání, pohoštění. Yazd je jedním z největších center zoroastriánu a nachází se zde také jeden z jejich nejvýznamnějších chrámů. Stavebním materiálem velké částy staveb je hlína a sláma. Nachází se na rozhraní pouště Dasht-e Kavir a Dasht-e Lut v nadmořské výšce 1215 m.n.m. Vodou je zasobován podzemními kanály.
Nádraží se nachází na jihu města. Dost daleko od centra. Nasedám tedy do auta a nechávám se odvézt až před hotel. Volím levnej hotýlek Amir Chakhmaqh. Leží na stejnojmeném hlavním náměstí přímo před vznešenou stavbou taktéž stejného jména. Za nízkou cenu samozřejmě nelze očekávat žádnej komfort (fotograie mého pokoje).
Jako svůj první úkol si stanovuji zakoupení jízdenky na noční vlak do Teheránu.
Mířím tedy do nejbližší cestovní kanceláře. V příjemném chládku trávím téměř hodinu. Neúspěšně. Nedaří se jim nastartovat rezervační systém v počítači. Musím jinam. Přikrčen ke zdi, tedy přebíhám ulice. Vedro je zničující, absolutně. V další kanceláři nemá sympatická obsluha žádnej problém s vystavením jízdenky. Lehátko v nočním vlaku do Teheránu mám v kapse. Teď ještě sehnat něco k jídlu.
Celkem dobrá "restaurace" na rohu náměstí Beheshti a ulice Imáma Khomejního dobře poslouží i další den. Levné a vydatné jídlo tvoří především rýže a kuřecí maso a zelenina.
Mým dalším úkolem je sehnat funkční internetové připojení. Pár desítek metrů z náměstí Beheshti ulicí Farvardin se mi to téměř daří. Bohužel internet momentálně nefunguje, snad později. Když už jsem tady, pokračuji ulicí dále až k
zoroastrijánskému chrámu. Hlavní brána zavřená. Dovnitř se tedy nedostanu. Až později zjišťuji, že vchod je jinde. Pro tentokrát se budu muset smířit se společností vlezlých kluků, kteří se na mne přilepili a obdivují mou krásu a český fotbal. Líbají mi při tom ruce a klaní se a mají z toho obrovskou legraci (foto kluci z Yazdu - viz obrázek vpravo). Takže raději rychle mizím. Internet funguje.
Schyluje se k večeru a já už nemám sílu nic dalšího podnikat. V tomhle vedru člověka vyčerpá cokoliv. Večer hodlám strávit na náměstí před hotelem. Pozorovat "cvrkot" a dělat, že tu nejsem, je moje oblíbená činnost.
V Yazdu už na vás dýchne skutečná Asie. Blízkost Pákistánu a Afgánistánu je zde znát. V ulicích je možno vidět množství pákistánců (paštunů či balůčů). Hlavnímu náměstí figuruje monumentální stavba, která je vlastně dominantou města. Jedná se o mešitu Amir Chakhmagh (viz obrázek vlevo). V podstatě je to "jen" třípodlažní fasáda. Ta je součástí místa zvaného takieh - místo užívané během rituálu, které měli připomenou smrt Imáma Hosseina. Před mešitou stojí velké podivné 12 m vysoké dřevěné monstrum. Je to nakhl. Údajně 400 let starej a taky údajně největší na světě. Jedná se vlastně o ceremoniální předmět. Klíčovým dnem, je den Ashury (Ašury), což je desáty den měsíce Moharram (první muslimský lunární měsíc). Tento den lidé přicházejí do mešity, aby oplákavali smrt Imáma Hosseina (někdy je obětována také ovce). Tento nakhl se v tento den zdobí a nosí v procesí. Symbolizuje je to vynesení těla Iiáma Hosseina z bitevního pole.
Bohatě zdobená fasáda vynikne především v podvečer, kdy na ni dopadají paprsky zapadajícícho slunce. Stavba je přístupná veřejnosti a po vystoupání do třetího patra budete mít celé město jako na dlani. Osobně dporučuji návštěvu v podvečerních hodinách - hlavně pro fotografy.
Rozlehlé náměstí před mešitou je tvořeno bazénem s fontánami (během dne velmi příjemné osvěžení), travnatou plochou a lavičkami. Velmi oblíbené místo obyvatel města. Rodinky v podvečer piknikují (jak jinak), stařešinové před mešitou živě diskutují, prodavači převáží na dvoukolácích svoje zboží, kluci hrají na plácku před mešitou fotbal. Boty poslouží jako branky (foto - kluci hrající fotbal; diskuse před mešitou).
Nevzdávám se. Další den mířím opět k chrámu zoroastriánu s tím, že bez jeho návštěvy odsud neodjedu. A dobře dělám. Do chrámu se totiž nevstupuje hlavní branou z hlavní ulice, ale zcela nenápadnou minibrankou z ulice vedlejší (otevřeno 8.00-11.00 a 14.30-4:30 od soboty do úterý). Vstupné se nevybírá. Drobným příspěvkem se však nepohrdne. Chrám se nachází za vysokou zdí urpostřed malé zahrady. Na to jak je významný, je velmi malý a skromný (foto - chrám Ateshkadeh1, chrám Ateshkadeh2, chrám Ateshkadeh3, chrám Ateshkadeh4).
Chrám Ateshkadeh (Ateškadech) je jedním z nejvýznamnjší zoroastriánských chrámů. Zoroastrismus je pro našince velice vzdálené a exotické náboženství. Zoroastrismus nebo též mazdaismus (podle jména boha), či pársismus (podle vyznavačů) je monoteistická a dualistická náboženská soustava, vytvořená na přelomu sedmého a šestého století před naším letopočtem Zarathruštrou. Základem je víra v jednoho dobrého boha a boj dobra, reprezentovaného tímto bohem Ahura Mazdou (Pánem moudrosti) se zlem, reprezentovaným zlým bohem Angro Mainyou. Zhruba sto let po svém vytvoření se Zoroastrismus stal státním náboženstvím Perské říše. Konečná podoba posvátných textů byla ale dokončena až ve 3. století našeho letopočtu. Obdivuhodným rysem Zoroastrismu byla náboženská tolerance. Na dobytých územích měly podmaněné národy náboženskou svobodu. Tato politika přispěla k růstu Perské říše. Svůj vliv to mělo i na osudy židovského národa zachycené v Bibli. Vysvobození židů z Babylonského zajetí je historickou skutečností, která nastala po dobytí Babylónu perským králem Kýrosem Velikým v roce 539 př.n.l. Z hlediska nábožensky tolerantního Zoroastrismu nebyl pro další držení židů v Babylonském zajetí důvod. Podrobněji o zoroastrismu zde - zoroastrismus. Zarathruštra je pro toto náboženství klíčovou postavou. Podrobnější informace o Zarathruštrovi zde - Zarathruštra.
Zoroastrismus je kultem ohně. Oheň je posvátný. Oheň v chrámu Ateshkadeh již nepřetržitě hoří od roku 470! Lze ho shlédnou přes prosklenou vitrínu. Oheň je kněžími udržován pomocí suchého a tvrdého dřeva (dřevo meruňkové nebo mandlovníkové je upřednostňováno). Nad vstupem do chrámu lze vidět symbol zoroastrismu (foto). Je to okřídlený muž (Zarathuruštra). V jedné ruce drží kruh - symbol loajality/věrnosti a druhá ruka evokuje respekt. Křídla mají tři pruhy letek, které symbolizují víru, že člověk by měl myslet, mluvit a jednat mravně. Vše v typicky zoroastriánské modré barvě.
Na světě žije zhruba 150.000 příznivců tohoto náboženství. Zde v Yazdu jich je kolem 5000. Občas můžete na ulici zahlédnout ženy, které nikdy nenosí čádor. Místo něj mají jemný dlouhý šátek vlající ve větru (nařízení týkající se oblečení žen musí také dodržovat). Často jsou oděny do vyšívaných šatů.
Zbytek dne chci věnovat prohlídce starého města a návštěvě bazaru. Protože se
nedostanu do Mashhadu, chci nakoupit šafrán zde. Právě Mashhad je vyhlášený produkcí tohoto velice vznácného "koření". Proto i ceny na tamních tržištích jsou velice nízké. Šafrán jsou vlastně pestíky byliny zvané krokus. Na získání jednoho kilogramu šafránu je potřeba zhruba 100.000 těchto bylin. Právě provincie Chorásán je hlaním producentem. Pěstuje se také v provinciích Fars, Kermán a Yazd. Zahajuji tedy pátrání. Bohužel nevím jak se "šafrán" řekne persky a anglicky místní obchodníčci neumí. Ale jak už to v Íránu bývá ujímá se mne zdejší mladík. Ani tomu však anglické slovo "saffron" nic neříká. Nevzdává to snadno. Jde se do místní knihovny, kde vypátral perský ekvivalent tohoto slova. Pak už nebylo nic snažšího než navštívit jeden z "kořenářských" krámků. Za pár korun kupuji hned několik jednogramových pytlíčků. Ideální dárek z cesty. Nepatrný objem, minimální váha.
Můj další úkol - sehnat něco k jídlu. Hodlám navštívit jednu "restauraci" dle instrukce v Lonely Planet. A to restauraci v Silk Road Hotel. Hotel je to stylový, stejně jako jeho restaurace. Polévka, čaj a zmrzlina mi v tom vedru stačí. Následuje návštěva mešity Jameh, nazývané také Páteční mešita (viz obrázek v úvodu této kapitoly). Vstupuji zrovna v okamžiku motliteb. V mešitách by se fotit nemělo vůbec, natož při motlitbách. Mne to však nedá. Všichni jsou otočeni ke mne zády. Nikdo mne nevidí. Všichni jsou zaujati motlitbou. Takže zaujímám pozici a fotím (foto z motliteb). Při vchodu do mešity stojí dva minarety vysoké uctyhodných 48 m (nejvyšší v Íránu). Mešita sama o sobě je díky své architektuře a výzdobě velice ceněna.
Rád si starý části měst procházím sám. Hlavně abych si mohl v klidu fotit stará zakoutí, osamělé uličky a místní obyvatele. Jenže něco takového je v Íránu zcela nemožné. Jakmile opustím mešitu Jameh, stojí u mne mladík, který mi pomohl s nákupem šafránu. A žádný íránec se taky nedá jen tak odbýt, zkrátka vám musí být nablízku neustále připraven odpovídat vaše dotazy nebo plnit vaše přání. A to bez ohledu na to, že mu diplomaticky naznačíte, že jeho přítomnost je velice milá, ale nežádoucí. Což několikrát také činím. Velice si vážím pohostinnosti a přátelství zdejších lidí, ale na druhou stranu musím přiznat, že mít od rozbřesku až do západu slunce v patách pohostinné íránce, kteří vám nedají pokoj, je psychicky zničující. Nemůžete v klidu fotografovat. Nemůžete v klidu jíst, nemůžete v klidu nakupovat, nemůžete v klidu odpočívat, relaxovat, přemýšlet, nasávat atmosféru, meditovat, atd... A tak i já, ačkoliv na slunci muže být nějakých 70°C, mám svého neodbytného průvodce. Křižujeme uličky starého města. Je velice snadné se v nich ztratit. Staré město je plné zákoutí, polorozpadlých domů, náměstíšek, podloubí, průchodů a také badgirů. Badgir je typickým architektonickým prvkem této oblasti. Do češtiny by se toto slovo dalo volně přeložit jako "větrná věž" (viz foto). Jsou to věže, které jsou postaveny tak, aby na svém vrcholku zachytávaly vítr a ten vedly dolů do domu. Je to vlastně starověký způsob klimatizace. Občas je možné narazit na kašnu(vododvod?) s ledovou čistou vodou. V tom vedru je člověku jedno, jakého je voda původu.
Místní ji běžně pijí, takže já se přidávám. V uličkách starého města se nachází množství významných památek. Na náměstí Ziaee jich je hned několik:
Khan-e Lari - 15 let starý dům, jeden z nejzachovlejších. Dříve patřil jednomu z bohatých obchodníků.
Alexandrova věznice - pochází z 15. století. Původně škola. Hluboká studna uprostřed nádvoří byla údajně používána jako věznice Alexandrem Velikým. Odtud také název.
hrobka 12 Imámů - pochází z 12.století, na stěnách jsou napsány jména všech šíitských imámů.¨
Jediné na co já se zmůžu je usednout na patník a tupě zírat před sebe. Přeji si, aby nebylo takový vedro a taky aby ten mladý íránec šel domů. Tu se náhle objevuje francouz Pierre. Také zničen vedrem. Dáváme se do řeči. Jdeme do jednoho z historických paláců požádat o vodu. Asi na půl hodinky se ukrýváme do stínu. Zjiśtuji, že máme jízdenku do stejného nočního vlaku. Domluveno, večer se sejdem před hotelem na náměstí. Shodou okolností i ten hotel sdílíme stejnej. Můj další úkol je přesunout mladého íránce na Pierra. Daří se. Předtím se ještě domlouváme, že se všichni tři sejdeme v jedné z čajoven města. Já rychle mizím ve spleti uliček. Konečně sám.
Ještě mi zbývá navštívit zdejší bazar. Je celkem malej a převažují zde obchůdky se zlatem. Zlato je jedním z artiklů, do nějž íránčané nejraději ukládají své peníze. Vydávám se hledat čajovnu, která by měla být ukrytá v jedné z uliček. Hledám
dlouho, ale nacházím. Stará zaplivaná ulička a starý dům. šok nastává při vstupu. Už na chodbě i připadám nesvůj. Do hlavní místnosti čajovny a restaurace mám téměř obavu vstoupit. Vše působí nepřirozeně luxusním dojmem. Nakonec přece jen vstupuju. Konvičku čaje a zase jdu. Je to tady sice krásný, ale na mne příliš sterilní (čajovna foto1, foto2, foto3). Zabouchnu za sebou dveře a ocitám se zpátky v obyčejným světě íránských obchůdků a tržišť. Blíží se večer. Vlak mi jede až v deset. Batoh mám schovanej na recepci hotelu. Povečer hodlám strávit na náměstí. Díky přátelské povaze íránců by mělo být o zábavu postaráno. A taky že jo. Nejdříve mne obdivuje parta kluků. Po nich následují dva mladíci. Ti mi dokonce u vrátnýho prodávajícícho vstupenky do věží mešity Amir Chakhmagh domlouvají vstupenku za pouhých 3.000 riálů (oproti 30.000 pro cizince).
Další hodinku trávím prolejzáním ochozů mešity při západu slunce a fotografováním. Vracím se zpátky na náměstí. Krátký rozhovor s mla´doučkýma asi sedmnáctiletýma studentkama. Pak íráčan, který zná česko, Václava Havla i Václava Klause. Dvacet minut fotografování s malým veselým íránským chlapcem. Pár vět prohodím s mladými studenty. Pomalu se setmělo.
Beru bágly a na domluveném místě se scházím s Pierreme. Rychle stopnem auto a míříme na nádraží. Bohužel nás vyhodil na autobusovým. Takže prokličkujem mezi naháněči a v naprosté tmě se snažíme odhanout, co a kde by asi tak mohlo být nádraží vlakové, které by sned mělo být někde poblíž. Trefili jsme to správně. V čekárně vyčkáme a pak skrze kontrolu lístků míříme do svých lůžkových vagónů. Já v tom svém nacházím postaršího sympatického pána. Lámanou angličtinou se snaží se mnou navázat konvarzaci. Světe div se - je to učitel angličtiny na střední škole. Faktem je že zdejší obyvatelé nemají mnoho možností, jak se v angličtině procvičovat a týká se to zřejmě i učitelů. Přidávají se další pánové. Učitel děla tlumočníka a do perštiny překládá každou mojí větu. Pierre mne zachraňuje. Našel si mne tady a míříme rovnou do jídelního vozu. Na čaj.
V Teheránu bychom měli být v osm ráno. Usedáme za stůl. Rádi bychom si dali čaj. Postupně přibývají další zájemci o občerstvení. Netrvá to dlouho a jsme pozváni k protějšímu stolu, kde sedí mladý muž jménem Hamid se svoji manželkou. Hovoří velmi dobře anglicky. Čaj dostáváme s Pierrem do obsluhy zdarma. Stejně tak nabídku na večeři - bohužel jsme se před cestou najedli. S Hamidem povídáme dlouho, snaží se nám objasnit tajemství arabského písma. Myslím že marně. Manželku má mladou a pohlednou. Jedou do Teheránu. Mají problémy. Hamid by rád vycestoval za prací do zahraničí, ale jakási firma ho připravila akorát tak o peníze, jak se zdá. Před půlnocí míříme do svých kupé. V tom mým už všichni spí. Tiše tedy zaléhám do svýho lůžka a nechávám se ukolébat rytmickou jízdou vlaku.