Esfahan (Isfahan)
Při vyslovení názvu tohoto města se každému může vybavit něco jiného. Persie, historie, architektura, atomové zbraně, nukleární program, náměstí Imáma Chomejního, Šách Abbás, atd. V každém případě je to město významné, velké a jedinečné.
Většina z nás si ho možná v poslední době spojuje s íránským atomovým programem. Je v tomto směru jedním z klíčových míst (Esfahan/Isfahan - Nuclear Technology Center). Bohužel je to tak. Stávající íránská politika je značně protizápadní. Írán už dlouhou dobu usiluje o dominantní postavení v regionu. K tomu je ideláním prostředkem právě vlastnictví atomové zbraně (podrobné informace týkající se této problematiky Iran - nuclear program).
Ono je to s politikou Íránu v současné době vůbec dost problematický. Stávající prezident M. Ahmadinedžád, který byl zvolen na konci června roku 2005, razí poměrně agresivní politiku. Jeho výroky zpochybňující holokaust nebo vyzývající z vymazaní Izraele ze světové mapy rozhořčili velkou část nejen západního světa. O vnitřní politice země, která je spíše dalším krokem zpět, ani nemluvě.
Já jsem však přijel obdivovat krásy staré Persie.
Autobus nás vyklopil na hlávním nádraží. Amir Kabir. To je název hostelu, do kterýho bych se rád dostal. Na MHD si netroufám, takže nasedám do nějakýho auta a jedeme.
Esfahan je velké město. Jeden a půl miliónu obyvatel. Je to taky město turisticky velice významné. Ostražitost je zde tedy na místě. Zejména je dobré mít se na pozoru před kapsáři a hlavně před žebrajícími dětmi a mladými výrostky. Nemoc většiny velkých měst tohoto světa. Kdyby něco, je možné se obrátit na turistickou policii, která se nachází zhruba v půlce hlavní třídy Chahar Bagh Abbasi.
Hostel se nachází na stejné třídě a je plný "backpackerů", tj. cesovatelů jako já - na vlastní pěst s baťohem na zádech. Jsou to vlastně první cizinci, které zde v Íránu potkávám. Pokoj budu sdílet s nějakýma dvěma korejci, brazilkou s brazilcem (kde ti se tady vzali?) a ještě je zde někdo. Celkem tedy šest osob. Celkem slušný WC a sprcha společný na chodbě. Personál je velmi milý a ochotý. Poradí s čímkoliv, pomůže vyřešit jakýkoliv problém.
Trochu se dám dohromady a vyrážím hned do města. Hladovej a zvědavej. Bister je tady spousta, stačí si jen vybrat. V jednom do sebe hodím "něco jako hamburger" a pokračuju do centra na hlavní náměstí. Za pár drobných si ještě v krámku u milýho usměvavýho staříka kupuju koláčky a něco k pití.
Imámovo náměstí je obrovské. Abych se přiznal, nejsem si jist, zda jeho název zní správně náměstí Imáma Chomejního nebo náměstí Meydan-e (Shah) Imam nebo náměstí Naqsh-e-Jahan. Setkal jsem se se všemi názvy. Je tedy možné, že jsou použitelná všechna označení. Imámovo náměstí je druhým největším náměstí na světě. Hned po náměstí Nebeského klidu v Pekingu (Tiananmen), které jsem měl již také příležitost shlédnout. Při své délce 512 metrů a šířce 163 m působí velkolepým dojmem. Uprostřed náměstí je rozsáhlý bazén s množstvím fontán. Po obvodu náměstí lze shlédnout jeden islámský architektonický skvost vedle druhého. Vznik se datahuje do roku 1602, kdy byl Esfahan hlavním městem Persie, období vlády Šáha Abbáse I. Za dobu své existence bylo mnohokrát přestávováno, v dobách svého vzniku sloužilo dokonce jako hřiště pro pólo. Obdivovat zde můžete tyto památky:
Imámovu mešitu (Imam mosque) - považována za jednu z nejkrásnějších mešit na světě. Vznik je datován do roku 1611. (Šách Abbás I.) Mešita je skutečným architektonickým skvostem.
Mešita Šejka Loftollaha (Sheikh Lofollah Mosque) - nachází se na východní straně náměstí. Postavena v letech 1602-1619. Šách Abbás I. ji věnoval svému tchánu šejku Loftollahovi - uznavanému libanonskému učiteli islámu, který byl do Esfahánu pozván, aby dohlížel na mešitu Imámovu a na náboženskou školu.
Palác Ali Qapu - postaven na konci 16. století. Šestipatrová budova měla sloužit jako vstupní brána do královských paláců. Věří se také, že byl postaven jako residence Šáha Abbáse I. Vstup (30.000 riálů; 2005) - z vrcholku výhled na náměstí.
V budovách kolem náměstí se nachází bazar. Ceny jsou samozřejě vyšší než obvykle. Během dne je náměstí téměř prázdné. Důvodem je nesnesitelné vedro. Naopak v pozdním odpoledni a večer se náměstí zaplní. Tisíce lidí zde tráví čas piknikováním, hrami, klábosením, obchodem, atd...
Je už pozdní odpoledne, když já přicházím na náměstí. Panuje zde již poměrně čilý ruch. Usedám nenápádně na patník, abych pomalu nasál atmosféru tohoto místa, ale nemám šanci. Zvědaví íránci se u mne zastavují a vyzvídají. Dva íránští vojáčci mi dokonce zapózovali pro totografii (foto íránští vojáci).
Nakonec usedám na vzorně zastřiženém trávníku společně s několika afgánskými
studenty a zahajujem debatu. Občas se někdo přidá, podáme si ruce, poplácáme po ramenou, vyměníme cigaretu. Veskrze jsou to mladíci, kteří zde studují na vysoké škole. Mladí afgánci věří ve svou budoucnost a v budoucnost své země. Dojde taky na debatu týkající se vztahu k USA. Názory jsou různé, ale převažují spíše sympatie. Nejvíce je trápí to, že u nás "na západě" o nich máme jen to nejhorší mínění. Přáli by si, aby všechno bylo jinak. Během debaty se přidává také Emir (jméno není skutečné; skutečné jméno zde neuvádím). Je mu 22 let a s někým, kdo by takovým "fanouškem" Spojených států a Izraele, jsem se ještě v životě nesetkal. Trošku mne zaráží, že se Emir nebojí veřejně o těchto věcech hovořit. Jeho snem je dostat se jednou do USA a žít tam. Je krajním odpůrcem íránské politiky. Již třikrát se s otcem pokusili uniknout ze země, bohužel však neúspěšně. Jednou to bylo přes Afgánistán, pak přes Írák, když padl režim Sadáma Husajna a naposledy přes Turecko.
Už je dávno tma, když mne Emir zve k sobě domů. Musím poznat jeho rodinu a povečeřet u nich. Zvědavost mi nedovoluje odmítnout. Loučíme se tedy s ostatními a jdeme si chytit nějaké savari. Rodiče Emira patří ke střední třídě a bydlí ve svém domě v jedné z okrajových čtvrtí Esfahánu. Bydlí zde údajně od nepaměti. Temnými nočními uličkami mne Emir vede k jejich domu. Necitím se úplně nejbezpečněji, ale nakonec se ukazují mé obavy jako zcela zbytečné. Dům je prázdný, všichni josu někde pryč, a to i přes to, že je již jedenáct hodin. Ale to je v této zemi normální. Život zde probíhá především v noci, kdy je snesitelné klima.
Abych řekl pravdu, jsem po vstupu do domu dost ohromen. Vůbec jsem nečekal tak vysokou úroveň. Emir mi dovoluje svobodně se pohybovat po domě a fotit si, co je mi libo. Samozřejmě toho využívám (z bezpečnostních důvodů zde nenaleznete fotografie osob): Foto 1, Foto 2, Foto 3, Foto 4, Foto 5, Foto 6, Foto 7.
Pouze jeho velký pokoj odmítám fotografovat. Člověk nikdy neví a já nechci způsobit problémy sobě, ale především Emirovi a jeho rodině. Pokoj je plný amerických a izraelských symbolů. V průběhu večera mi ukazuje svou sbírku časopisů a knih psaných v angličtině. Je na ně nálžitě hrdej a má také proč. Získat takové tiskoviny v Íránu je mimořadně těžké (ale ne nemožné) a vlastnit je je mimořádně nebezpečné. Tiskoviny, které se sem dostanou "oficiální" cestou, musí projít všechny cenzurou. Ta je velice jednoduchá. Proškolení úředníci si vezmou takový časopis, prolistují ho a černou tlustou fixou začmárají vše nevhodné. Ať už to jsou obnažené ženy (např. ženy v plavkách) nebo americké vlajky.
Postupně přicházejí další členové rodiny. Rodiče, bratr, dědeček s babičkou a bratranec. Všichni mají obrovskou radost ze vzácné návštěvy. Ženy jsou jak se patří vzorně zahaleny.
Sice už je půl jedné, ale není pochyb o tom, že je nutné udělat alespoň malou hostinu. Jako hlavní chod je kebab s rýží, salát, zelenina, chléb, jogurt, kefír s okurkou a čaj. A jak už bývá zvykem, jsem zavalen dotazy. Nakonec následuje projížďka autem po městě a asi ve dvě hodiny jsem vysazen před svým hostelem. S Emirem se ještě domlouváme na druhý den. Provede mne po městě.
Ráno se ve stanovený čas scházíme na Imámově náměstí. Můj plán je jasný. Nějaké ty bazary, čajovny, mosty na řece Zayandeh a křesťanská čvrť města. Jako přídavek noční Esfahán. Emir se vším souhlasí. Vyrážíme tedy na jih města.
Přestože je Írán přísně muslimská země, lze se zde setkat také s křesťanskými, židovskými a zoroastriánskými menšinami. Členové všech těchto menšin jsou zbaveny vojenské služby a mají své zastoupení v parlamentu. Zajímavé je to, že všichni mohou svobodně přejít k islámu. Opašná konverze je však trestána až smrtí. Přísně zakázané a pronásledované je náboženství Bahaismu (velmi zvláštní forma islámu, která vznikla v roce 1840). Já zde hodlám nahlédnout právě do křesťanské části města - do čvrti Jolfa. Je to čtvrť, kterou obývají arménští křesťané (ty ostatně tvoří převážnou část křesťanů žijících v Íránu). Křesťané byli přítomni na území Íránu ještě před příchodem islámu (proto jsou snad také tolerováni). Jejich původním domovem bylo místo zvané Jolfa na severu země, odkud se během Safavijského období přemístili do nové Jolfy v Esfahánu. Momentálně v Íránu žije asi 250.000 křesťanů, a to jak římsko-katolických, adventistů, protestantů, asyřanů. Křesťanké kostely jsou téměř v každém větším íránském městě. Křesťanům je povoleno pít alkohol, ale pouze v soukromí. To samé platí pro taneční večírky pro smíšenou společnost (muži i ženy).
Ve čtvrti Jolfa je hned několik kostelů (clkem 13). Nejvýznamnějšími jsou kostel Vank, Betlémský kostel a kostel sv.Marie. Nečekejte však kostely tak jak je znáte od nás. Zdejší svatostánky mají zcela jinou architektonickou podobu (FOTO). A bohužel jsou všechny momentálně zavřené, což mne dost mrzí.
Naše další kroky vedou k řece Zayandeh. Ta je známá především díky mostům, které přes ni byly v dávných dobách postaveny. Jsou to skutečné architektonické perly. Kolem řeky se rozkládají upravené parky plné piknikujících íránských rodinek. Piknikování je jedna ze zdejších nejoblíbenějších činností. Je naprost normální, že si rodinka o víkendu na místo oběda vyrazí do parku. Nakoupí se jídlo, poberou se hrnce a nádobí, plynové bomby, kanystr s vodou, sbalí nějaký ten perský koberec a může se vyrazit. V parku je pak taková rodinka schopna připravit kompletní menu. Přitom se klábosí, hrajou hry a vůbec - je zkrátka veselo. Parky a prakticky jakkoliv volné prostranství jsou plné piknikujících íránců. Tak tomu je i zde, podél řeky Zayandeh.
Celkem je zde 11 mostů. Z toho jich je pět historických. Pro názornost předkládám fotografie tří z nich:
most Si-o-seh - 298 metrů dlouhý, 33 oblouků. Postaven oblíbeným generálem Šáha Abbáse I. - Allahverdi Khanem v letech 1599-1602.
most Khaju (foto za denního světla - most Khaju) - 132 metrů dlouhý. Postaven Šáhem Abbásem II. kolem roku 1650. Mmost má dvě terasovitá patra. Uprostřed byl postaven pavilon, určený pro Šáhův odpočinek.
most Chubi - 150 metrů dlouhý, 21 oblouků. Postaven Šáhem Abbásem II. v roce 1665.
most Shahrestan - nejstarší esfahánský most pocházející z 12. století. 11 oblouků z kamene a cihel. 3 km východně od mostu Khaju.
most Marnan
Prohlídka mostů zabere téměř půl dne. Uvnitř mostu Si-o-Seh dokonce funguje čajovna (fotografie čajovny). Ideální místo pro občerstvení. Mezi chladnými pilíři je velice příjemně, přímo skrze čajovna protéká mohutná řeka. Ideální místo i pro nás. Černý čaj s kostkou cukru a kolemsedící íránci pokuřující vodní dýmku.
Vnitřek mostu Khaju zase slouží jako místo pro odpočinek ve zničujícím vedru (foto - mezi pilíři mostu). Zdejší výtečná akustika dala dokonce vznik zvláštní tradici. Zejména v podvečer, ale i přes den se zde scházejí obyvatelé místa a zpěvem a tleskáním rozeznívají prostor mezi jednotlivými oblouky mostu.
Odpoledne ještě navštěvuji Iran Air. Rád bych koupil letenku z Mashhadu do Tabrizu. Bohužel. Přestože chci letět az za týden, není šance. Mashhad jednim z nejvýznamnějších poutních míst muslimů. To taky znamená jedním z nejnavštěvovanějších. Letenky nejsou. A já tedy musím změnit plány.
Pokud chcete na internet nebo na záchod :) vřele doporučuji centrální knihovnu, která se nachází naproti parku s palácem Hasht Behesht. Internet je levný a volných počítačů desítky! Po vstupu hlavním vchodem musíte nejdříve doprava do haly, kde je jakási recepce. tam si od mladých íránek zakoupíte "přístupové heslo". pak zpátky k hlavnímu vchodu a doleva do jiné haly, kde již sedí správce sítě, který vám přidělí počítač. Knihovna je velice moderní honosné místo (foto - interiér knihovny). Na zdejší poměry luxusní toalety se nacházejí jedno patro pod zemí.
Další naší zastávkou je jedno zdejší obchodní centrum. Projevil jsem zájem získat nějakou íránskou hudbu, nejlépe rokovou. Obchodní centra ve stylu "pasáže" (jako je známe třeba z Prahy, ale mnohem honosnější) jsou dost obvyklé. Často jsou tyto domy zasvěceny třeba jen jednomu druhu zboží a mají několik pater a desítky obchůdků. My jsme zamířili do "obchoďáku", kde lze sehnat hudbu, knihy, sowtware, atd. Moje přítomnost samozřejmě budí zájem. nakonec končím v jednom z obchůdků s hudbou, kde mi kluci pouštějí desítky různých íránských kapel (foto - obchůdek). Roková a nedejbože punková není žádná. Nedá se nic dělat vybírám z toho, co je k dispozici a nechávám si jich několik alb v mp3 vypálit na CD. Ale největší překvpení mne teprve čeká. V jednom z krámků, kde prodávají knihy a časopisy, lze zakoupit kutečný unikát. Zpěvníky kapel jako jsou Metalica, Pink Floyd, Queen, Jenifer Lopez, Sting, atd. Kuriózní na nich je to, že jsou psané nejen v nagličtině, ale také s perským překladem písní. Přiznávám, že tohle bych zde nečekal.
Zbývá ještě prozkoumat bazar na severním konci hlavního náměstí. A tady mne Emir přivádí na užasné místo. V jedné z ukrytých uliček bazaru se nachází čajovna, která musí vzít každému navštěvníkovi dech. Hned na proti vchodu do čajovny sedí stařík, který kladívkem rozbíjí homoli cukr, aby hosté měli stále plné cukřenky a při odchodu vybírá peníze. Podává se jak jinak čaj a vodní dýmky. Pozoruhodná je však výzdoba čajovny - asi nemá cenu popisovat, mnohem více napoví fotografie (čajovna FOTO). Samořejmě neunikám pozornosti a dotazům kolemsedících.
V podvečer se s ubývajícím světlem vydávám zpátky k řece. Mosty by měli být nasvíceny. Rád bych si je zvěčnil. Cestou mi dělají doprovod dva mladíci. Podél řeky jsou doslova davy lidí. Přesto se mi daří udělat celkem dost fotografií, abych se mohl k půlnoci vrátit do svýho dočasnýho domova - do hostelu Amir Kabir.
Další den mám v plánu mírný relax a návštěvu mešity Jameh.
Nakupuju něco k jídlu a hodlám se natáhnout v parku. Nic nedělat. Sotva dosednu na zelený trávník, jsou u mne dvě iránská děvčata. Samořejmě velmi zvědavá a horlivá povídat si anglicky. Faktem je, že těch příežitostí zdejší mládež příliš nemá. Zpozorovala to i sousední piknikující skupinka, takže se přidávají další íránky. Jsou dost zvědavý a nemohou ze mne spustit oči. A to jsem se zrovna dneska neholil. (FOTO - skupinka íránek). Faktem je že člověk s modrýma nebo zelenýma očima je zde poměrně vzácným, a proto také obdivovaným úkazem. Často jsem se setkal předevšíim ze strany mužů (ženy si to nedovolí) s obdivem k mému vzhledu (a to se za krasavce rozhodně nepovažuju), především k očím.
Nakonec zůstávám sám s Farsaneh (fotohrafie Farsaneh) a dopoledne prosedíme v parku. Farsaneh je mladá dívka a pracuje jako sekretářka pro nějakou firmu. Jak už to bývá, je velice zvědavá, takže je stále o čem si povídat. Hlavně ji zajímá jak to tady u nás máme ve vztazích mezi muži a ženami. Nakonec ale dochází k tomu, že by to tak nechtěla a že oni to mají lepší. I když má samozřejmě spoustu výhrad k mnoha zdejším zcela nesmyslným nařízením (horší postavení ženy ve společnosti, nesmyslná nařízení týající se oděvu, apod.). Tradiční jistoty jsou pro ni přijatelnější, než naše západní svoboda spojená s věčnou nejistotou. Ona ví, že pokud se jednou vdá, nemusí pochybovat o tom, že by ji manžel opustitl nebo, že by se o ni nepostaral. Spokojená a šťastná rodina je zde stále ještě jednou z hlavních hodnot. Na druhou stranu je fakt, že velká část mladých lidí již od těchto hodnot pomalu ustupuje a se skrytou závistí vzhlíží k těm našim západním. Zdejší zvyklosti a pravidla však mají i své nevýhody. Když se k lavičce na níž jsme s Farsaneh seděli blížila policejní hlídka, mladá íránka velice znejistěla. Hlídka naštěstí jen prošla kolem nás. Farsaneh se mi však svěřila, že měla velký strach. Žena či dívka by se na veřejnosti neměla stýkat s cizím mužem a už vůbec ne s cizincem! Nejenomže je to společensky nepřijatelné, ale mohla by mít i problémy spolicií. To je taky jedna z věcí, které trápí zdejší mladé lidi opačného pohlaví. Dokud nejsou sezdání nemohou se veřejně stýkat. Nemohou se vodit za ruce nebo políbit na veřejnosti. Pokud by je přistihla policie mohli by mít problémy.
To je možná také důvodem velice zajívého jevu se kterým se zde můžete setkat. Často lze na ulicích potkat páry ať už ženské, tak i mužské!, které se spolu drží za ruce. Rozhodně to není známka homosexuality (ostatně ta je v Íránu velice přísně trestána). Zkrátka si tak jen kompenzují absenci fyzického kontaktu.
Po poledni se loučíme a já se vydávám poznat jednu z nejvýznamnějších památek. Mešitu Jameh. Cestou ještě prohodím pár slov s dalí zájemkyní o rozhovor a nechám si do dlaní nasypat několik pistáciových oříšků.
Mešita Jameh je se svými 20.000 m2 největší mešitou v Íránu. První známky stavby, která by mohla být mešitou, se datují do 11. století (období Seldžuků), i když první známky náboženské aktivity jsou v tomto místě spojovány již dříve se zoroastriány. Architektonický styl a výzdoba mešity jde napříč všemi obdobími. Obdobím seldžuckým, mongolským až po vznešené období safávijské. Základ dvoří dva dómy - jeden na severním (Taj al-Molk) a druhý na jižním konci (Nezam al-Molk). Je zde memožné shlédnout velice názornou a krásnou ukázku architektonického prvku zvaného iwan (persky eivan). Jedná se o klenutý prostor, ze tří stran obestavěný a s jednou stranou otevřenou do prostoru. Tady můžete vidět celkem čtyři iwany, severní (seldžucké období), jižní (mongolské období), východní ( a západní (původně seldžucké období později upravené v safavijském stylu). Uprostřed nádvoří se nachází kašna určená na omývání - vzhledem napodobující Kaabu v Mekce.
Večer trávím na náměstí. Jsou zde tisíce lidí. Neustále mne někdo zastavuje a chce si povídat. Já už nemám sílu. Fotografování je téměř nemožné. Přesto se mi daří pár fotek udělat. Vyfotit íránku není žádná sranda. Já se o to přesto za těchto velice ztížených podmínek pokouším (fotografie íránských dívek a žen - foto1, foto2, foto3, foto4, foto5, foto6). Íránky jsou skutečně krásné, tmavé oči a tmavé vlasy jsou téměř pravidlem. Šátky a závoje dodávají na tajemnosti.
Po setmění jsou uprostřed náměstí rozloženy koberce a probíhá zde veřejná motlidba. ohužel je již příliš velká tma na to, abych něco zachytil svým fotoaparátem. Unaven téměř celodenní konverzací v angličtině, jsem vděčný, když mohu před půlnocí zalehnout.
Zítra mne čeká cesta dále na jih. Do pouštního velmi starého města Yazd.