17. 7. 2004 Sobota
Sotva ráno vylezu ven do hradní zahrady už mě ženou dovnitř ke kamnum, kde čekáme než bábuška ukuchtí chleba. Zatím se dovídáme, že ve vesnici jsou ňáký amerikánci – chlap se ženskou a dvěma dětma a že pojedou mašinou buď do Mestije, když to bude kvůli cestě možné, případně do Užguli a pak Kutaisi. Docela bychom je i rádi potkali a zjistili co tu dělaj, připadně se s nima popovezli. Poslechneme si akorát „problém nět“, ale prej až po snídani. Sakra to je stejně tak univerzální fráze a skoro vždycky když to někdo řekne tak to znamená, že těch problému je právě spousta.
K snídani jsou parádní placky se sejrem, jogurtem, čajem a dokonce i mlíkem, prostě královská snídaně. Pak se teda za nima vypravíme, ale dovedou nás akorát domu k řidičovi toho auta, který je má vézt. Chlap jak hora, což se za chvilku vysvětluje tím, že to byl šampión SSSR v Judu - hihi, máme fakt kliku na samí slavný lidi. Že prej doufá, že do večera spravěj cestu do Mestije a pak, že by jel tam a zejtra až do Zudidi, což by se nám náramně hodilo, ale když ne, tak pofrčí zpátky do Kutaisi přes Užguli. Zní to všechno dobře, akorát že netuší kdy pojede a navíc na otázku: „za kolik?“ povídá akorát:“ problém nět“ čehož se docela bojíme.
Je tu taková partička lidí, jeden z nich je doktor a má parádní vopici. Prej mu včera říkali, že se má čača správně pít z rohu, tak chtěl, aby mu ho přinesli. Vypil 4 plný a umřel. No a dneska taky vypadá, že umírá. Každou chvilku zvrací do potůčku co teče kolem dvora a vypadá fakt utrápeně. Sranda je když za nim příde nějakj dědoušek, že ho strašně bolí břicho, ale že nemá prachy. Mají z něj hroznou srandu co že sem vlastně leze a on že ho strašně bolí břicho. Tomuhle asi lidi dřív řikali Sodoma Gomora. Kupodivu ani mi čače neujdem a myslíme si, že čekáme na amerikánce, ale když přinesou novou butylku s čačou, tak se rychle zvedáme a že pudem pěšky do Mestije, a až pojede, tak že nás kdyžtak nabere po cestě. Se skleničkou v ruce a se slovy: „doktor zkazal“ se s náma loučí a mi ještě „za mír“ pijeme už téměř nenáviděný mok. Sakra tady to ale potrvá než tu bude nějaká válka. Jenom to co jsme my už vypili za mír by válku zahnalo na pěknejch pár let. Je docela sranda, že ta čača, která mě přijde dost hnusná – což jsou skoro všechny – chutná Fíkovi a naopak, takže dycky jeden fakt hodně trpí a druhej si to skoro užívá.
Rozloučíme se s našim hostitelem a dokonce dostanem na cestu chleba. Když se ptáme, co za to chce, tak akorát mávne rukou a nic nechce ani náhodou. Je mooooc zlatej. Cesta nejdřív vede přes takovej hřeben, tak nás vede vyprovodit za vesnici. Když vidíme jakej kaňon tady je vymletej kde bejvala cesta, tak je nám jasný, že dneska judista do Mestije nepojede ani náhodou. Nad vesnicí se s náma chlapík rozloučí a ťape zpátky. Poslal nás zkratkou – karotka – že máme jít rovně nahoru, že se cesta pro mašiny zbytečně moc točí do toho kopce. Nahoře má bejt „charóši ozero“, tak nasazuje docel dobrý tempo a šlapem k němu. Docela se těšíme na koupačku v modrý laguně. Po cestě potkáme 2 francouze, ale jenom se minem a pozdravíme. Začíná bejt dost velkej hic, a tak uvítáme, když se přehoupnem přes hřeben a uvidíme maličký jezírko. Představovali jsme si teda trochu něco jinýho, ale stejně je parádní. Hned schazujeme bagáž i hadry a hurá se schladit. Teplotu má božskou. Tak akorát se namočit a nechat vysušit sluníčkem. Fík vytahuje deník, tak si peru ponožky. Moc to sice nepomůže, ale aspoň už tak strašně nesmrděj.
Dolu vedou serpentýny taky, tak vymyslim karotku – hihi. První fáze je po louce, ta je super. Druhá fáze se noří do lesa a houští a navíc se k tomu přidá pořádnej sráz, tak se velice rychle přezouváme do velkejch bot a potůčkem ťapeme dolu. Ten apokalyptickej potůček co tady tek při tý bouřc tady vyryl zářez, že v něm místama sme až po krk. Nakonec bez újmy fyzické či psychické se ctí vcházíme na cestu. Přejdeme jeden most a za chvíli zase stojíme před potokem tentokrát bez mostu - hihihi. Ale dá se docela dobře přeskákat po kamení. V tomhle údolí už je docela živo. Různě postávaj buldozéry a nivy a kolem nich spousta lidiček vo něčem diskutuje. Kousek nad náme je ve svahu jedna chaloupka vedle druhý, prostě už sme v civilizaci.
Za chvilku uplně chybí pár metrů cesty. Prostě spadl do řeky, a je tu jenom díra. Obejdeme to kolem po svahu a na druhý straně je ve svahu zapíchlej buldozér, ale bez pásu. Vedle něj chlapíci vyměňujou kolo u uazu. Kousek dál zas nějaký 2 divný týpci něco hekaj, jesli nemáme ňákej silnej preparát, že jednoho bolí koleno. Když mu nabízim kostivalovou mastičku, tak dost ohrnuje nos a obvaz nechce vůbec. Tož tak ať trpí.
Pak už akorát potkáme chlapíka, kterej nás nahoře převážel přes potok, ale tady je v šerifský uniformě. Pozdravíme se a frčíme dál. Cesta stoupá nahoru a dole pod ní v úžasnym kaňonu bouří řeka. Za chvilinku už v dálce vidíme Mestiji. Pořád jsou tu hrady a pořád vypadá docela hezky. I když už je to taková větší dědina. Ta svanetie je fakt úžasnej kraj. Kolem zavřenýho muzea – ohromná socialistická stavba – scházíme k mostu a po pár krocích jsme na náměstí. Kolem dokola pár stánečků a střed náměstíčka vyplňuje parčík. Tam si sedneme na lavičku a vstřebáváme atmosféru maloměsta. Bus jede zejtra ráno, ale do Kutaisi stojí 20 Lar. Jede dokonce až do Tbilisi a to za 25L. Docela drsňácká cena, ale co naděláme.
Nakoupíme si rajčatovou svačinu a sedneme do stínu. Po pár minutách sezení je u nás chlapík s kalachem – stejně je to neuvěřitelný že se tenhle kanón dělá vod roku 1947 v téměř stejný podobě - v americkejch maskáčích a v teniskách adidas. A povídá že je speciál a že tady na noc nemůžeme zůstat ani náhodou, že je to tu fakt drsný jak se setmí. Ale že můžeme zadarmo přespat na stanici, což se nám dost zamlouvá, tak mu řekneme že teda jo. Nakonec se ale poradí s nadřízeným a že všechno je jináč, že budeme spát u jednoho z nich. My, zatím co oni diskutujou, dlabeme uplně božskýho nanuka.
Boris, náš hostitel, je docela sympaťák. Zavede nás k němu domu, všechno nám ukáže a jeho žena nám zatím nakrájí rajčata na kterejch si božsky pochutnáme. Pak se nás na rovinu ptá, kolik mu můžeme za spaní dát. Dobrá situace, samozřejmě chceme dát co nejmíň, ale tak nějak se schodneme, že 10L za oba by bylo maximum, tak zkusim 5L za oba. On jenom – hihi – to je málo. Nakonec vyjde najevo, že 10Lar za oba bral jako minimum. V hloubi duše doufal, že řeknem víc, ale tim že sem řek 5 za oba sem ho docela pobavil. Prostě nás to stálo 5 každýho což je docela slušná cena. Pak povídal, že u něj normálně turisti bydlej, když se tady nějaký oběvěj a platěj 20 dolarů každej, ale že hned když nás viděl, tak mu bylo jasný, že z nás to asi nedostane - hihihi. Chytrá hlavička.
Má moc hezkou knížku s fotkama z roku 83 „Under the svanety sky“. Je tam asi milión fotek z Užby, trocha z Mestije a občas nějaká z Užguli. Tady to fakt dřív asi muselo turisticky docela frčet. Užguli vypadá, že je něco jako zdejší karlštejn. Už se až tak nedivíme, že jsme tam za nocleh zaplatili. Přitom ty vesničky kolem jsou minimálně stejně hezký, ale jaksi zapomenutý, ale tak to asi funguje všude. Jsou tam i fotky Mestijskýho Narzanu, tak se ptáme kudy se tam jde. „Tak jo“, že se nají a že půjde s náma. Má docela sympatickýho synátora a tak jdeme na procházku ve čtyřech. Narzen je na chuť uplně stejnej jako ty z kterejch jsme pili všude jinde. Po cestě pěkně mokneme, což si dost užívám, ale Boris až tak ne a trochu bručí - hihi. Když jsme zpátky v našem palácovym pokoji s nádherně malovanym stropem, začneme psát deníky, ale dlouho nám to nevydrží, takže už se skluz docela prodlužuje. Nakonec přejdeme na kecání, potom na jídlo a nakonec na spaní – hihihi. Fakt to asi s těma potřebama nějak funguje podle tý pyramidy jak vymyslel ňákej Maslov, nebo jak se jmenoval. Že když člověk nemá uspokojený ty základní potřeby tak ty vyšší nemá. Až když uspokojí ty základní tak začne mít taky jiný a tak dál až na vrchol pyramidy, tam je tušim něco jako touha po seberealizaci, nebo něco takovýho – hihi.
18. 7. 2004 Neděle - Kutaisi podruhé
Ráno přilítne Boris a že musíme rychle jít, že jede mašina. Je nám jasný, že to není tak horký, tak v klídku balíme. On pobíhá kolem a pobízí nás. Stejně pak, než náš mercedes sprinter odfrčí, dřepíme aspoň hoďku na náměstíčku. Fík je plnej dojmů z noci, páč když šel na záchod, tak slyšel hvízdání gum, pak se po náměstíčku přehnali dvě auta a z jednoho něco vylítlo a za chvíli se ozvala rána jako kráva. Pak z druhýho auta začali po tom prvnim střílet. Jako němý svědkové noční přestřelky se všude po náměstí válej vystřílený nábojnice ráže 9mm. No každopádně jsme docela rádi, že jsme nespali v tom parčíku jak jsme původně chtěli.
Konečně vyjíždíme. Cesta je moc pohodlná a hlavně je pořád na co koukat. Kaňon řeky je uplně parádní a řeka ještě lepší. Místama by se člověk zapotil asi i na raftu. Největší sranda je, když Fík usne. Autobus skočí v nějaký díře a Fík si dá strašnou ránu hlavou o okýnko. Celej bus ztichne, otočí se na nás a neví jak se tvářit, ale když se začnu smát, tak vypukne parádně hurónskej smích ze všech stran. Takže nálada je vyloženě veselá. Dokonce dostaneme kus chleba na sváču, takže nám vážně nic nechybí.
Ač se to nezdálo, tak hory přece jenom skončily a jsme zase v tropech. Dost se mi líbí jaký tu maj samostatný krávy. Celej den si někde pobíhaj po světě a večer se přídou nechat podojit. Jináč sou naprosto svobodný, takže se jim bus dost často musí vyhejbat, protože je zaujalo něco přesně uprostřed silnice. Ani se to nezdá jak to uběhlo a jsme v Kutaisi.
Z nádraží voláme Lice. Za půl hodiny je tu jako na koni a vypadá, že má vážne radost, že jsme to přežili. Co že prej máme v plánu? Nejlepší by asi bylo se nejdřív trohu umejt - hihi. Zajedem si k ní – spíš k babičce (která není doma) – nechat věci. A královsky se bavíme jak je Lika mimo. Pučí nám šampón i ručníky a že se taky musíme oholit. Prostě sranda. Někde se potkáme s jejíma kámošema a ty nás odvezou do lázní. To je moje první návštěva lázní a rozhodně jsem si je vždycky představoval jináč. Tohle je prostě hromada sprch. My dostaneme jednu místnost se dvěma sprchama. Labužnicky se vydrhneme a jako nový vylezeme ven. Venku je ňáká svatba, tak koukáme oknem na hromadu uzenejch selátek a nám jenom tečou sliny. Lika s Georgim (její přítel) čekali venku, že přej sme dost prokoukli - hihi. Teď že prej bude překvápko a tak jedem ke Georgimu domu, kde nám jeho maminka vystrojí parádní hostinu. Pijem k tomu Georgiho víno a je to vážně mňamka. Georgiho brácha je v Osetii jako voják a maminka je z toho dost špatná, kdyby prej tam začalo něco drsnějšího, tak se jeho mamka sebere, dojede tam a přivede si ho zpátky.
Po dlabanci se jdeme projít, nejdřív ke kostelu a pak k bájčnýmu kostelohradu na kopci. Trochu si přijdu, jak kdybychom jim dělali křena, ale co naděláš. Seběhneme dolu z kopce, Georgi frčí domu a mi taky. Lika se krapet bojí, co bude řikat babička, až najde doma, 2 baťohy a jak se za chvíli dovíme tak docela oprávněně. Vleze dovnitř, že nás ohlásí a my slyšíme jenom strašně dlouhej babiččin monolog v ne zrovna mírumilovnym tónu. Už se pomalu smiřujeme se spaním na vlakáči. Lika vyleze ven dost naštvaná a zklamaná, ale my jsme skoro rádi, že budeme svobodný. Nějak nám to fakt moc nesvědčí když nám někdo organizuje čas. Sbalíme svejch pět švestek a ťapeme spát na Kutaisi I už je docela tma, tak je to skoro romantická procházka. Po chvíli chození se ocitneme ve fakt malý tmavý uličce a začínáme mít podezření, že jsme krapet zabloudili. Najednou proti nám frčí žigul. Zastaví a „kam že jdeme?“ Na vlakáč jo? Tak tady minutečku počkejte. Kousek popojede, vylifruje lidi z auta, otočí se a nabere nás. Dokonce s náma vzadu sedí slečná, která byla, když jí byly 4 roky v Praze kvůlí tancování. Svět je fakt malej a lidi zlatý.
Na vlakáči moc nevíme co a jak, tak si sedáme na lavičku, baťohy mezi nás a klábosíme. Pořád se nás někdo ptá co tam děláme, jestli náhodou nejedeme do Tbilisi a že je tam nebezpečno. Začneme jim řikat, že jo, že jedeme to Tbilisi ,ale že ještě čekáme na kámoše co mají ráno dorazit. Konečně máme klid. Za minutku usneme. Těžko říct po jaký době, ale někdo mě budí, že tady spát nemůžeme, že nás někdo obere. Povídám mu, že s tim počítáme a že je nám to jedno. Kroutí hlavou ale odejde. Za chvíli zase někdo. Chápu, že to myslej dobře, ale docela rád bych se krapet prospal. Někdy v noci na nás přilítne komando asi 10 nádražáků a že si teda musíme dát bagáž do kanceláře, kde je zamknou a pak, že můžeme spát dál, protože nám nebudou mít co ukrást. Tak uklidíme bagáž do kanceláře a konečně můžem v klidu, sice bez polštářů, spát.
19. 7. 2004 Pondělí
Noc proběhne poklidně a pomaloučku přejde v ráno. Čekáme na Liku, slíbila, že za náma ráno přijde, a tak píšeme deníky. Vaříme si čajík a dlabeme. Mě už to ňák nebaví. Tak šmejdim kolem a koukám po krámečkách. Dokonce tady gemblej. Hrajou hru s dámovejma kamenama a kostkama, kterou naprosto nechápu i když se fakt moc snažim. Ale je tu skvělá atmosféra, jak na divokym západě. Kolem stojí skupinka lidiček s rukama v kapsách co pozorujou hru, pousmívaj se. Občas spolu nějaký dva něco šeptem prohodí a pokejvaj u toho hlavou. Dědoušek co mu to, zdá se, patří pořád vyhrává a tak začíná být chlapík co s nim hraje dost nervózní. Velici bedlivě protihráče sleduje a když dědoušek udělá trochu rychlejší pohyb tak ho hned okřikává. Fakt jenom čekám, kdy ho nazve falešnym hráčem a pak se navzájem oddělaj. Překrásný.
Lika už je tady a tak frčíme na „chačapuri“ - chleba se sejrem vevnitř - pak nahoru na kostelelohrad, kterej byl včera zavřenej a navíc sebou Fíčátko nemělo foťák. Je odsud dost pěknej pohled na Kutaisi. Vypadá skoro jak Praha - hihi.
Lika učí, a tak musí na hodinu. Dole se s ní rozloučíme a jdeme si proťápnout bazar. U dědouška, co sme měli věci minule si necháme baťohy. Vypadá, že má docela radost, že nás vidí a hned nás zváží, mám 81 a Fík 80 a bagli maj 20 a 17. Pomaloučku procházíme bazar a koukáme. Takovýhle nakupování mě fakt baví. Prostě žádná nuda. Když už máme vybráno a chystáme se nakupovat, tak se jako uragán přiřítí Lika, že Georgii našel klíče od auta a jí se přesunula hodina na zejtra, takže ještě můžeme na vejlet. Docela jsme si to nakupování užívali, tak z toho moc nadšený nejsme, ale co naděláš. Usazujeme se v autě a frčíme nad město. Tam je moc pěknej kostelík zapadlej v lesích u potokovýho kaňonu. Kostel je sice super, ale o dost víc se mi líbí takovej provazovej – spíš ocelovoprovazovej – mostík přes tu řeku. Miluju takovýhle zavěšený mosty. Dole v potoce si dám i koupačku, krásně mě to osvěží.
Dost by mě zajímalo, proč tady jsou oddělený kostelíky a zvonice. Přijde mi to dost nepraktický. Když přifrčíme do města je akorát kolem čtvrtý hodiny a v 17,20 by nám měl jet vláček za 2,45 L. Prostě parádní načasování. Rozloučíme se na vlakáči. My ještě rychle frčíme na nedalekej bazar. Nakoupíme ryby, 2 kila rajčátek a tak. Prostě samý mňamky. U jednoho stánečku se na chvilku zastavíme, ptáme se kolik stojí sušenky a hned je dostanem, k tomu limonádu a ještě pytlík bombónů. Chtěl jsem si koupit rajský protlak, tak si řikám, že ho koupim u něj aby z nás teda něco měl, ale zase si nic neveme. Nutíme mu peníze, ale ani náhodou. Pak dostaneme ještě 2 obrázky. Mojžíše a svatýho Jířího, a že prej to oni povídali, že se má pomáhat lidem. Jenom kroutíme hlavou a děkujem. Je zlatej, jako všichni tady. Napereme se do vlaku, kterej ani není moc plnej a s nekonečnou zásobou jídla a sémiček uháníme v dál.
Rajčata sou výborný, tak je taky všechny po cestě zboucháme. Sémičky taky a tak cesta dost rychle uteče. Akorát jednou dostanem kázání že si máme sednout normálně a nezabírat tři místa. Vzhledem k tomu, že je tu vagón poloprázdnej a že on taky za chvilku usne a zabírá 3 místa, je to docela sranda. Těsně před Batumi už jde vidět moře, a tak koukáme z vokna a 2 vokna vedle nás najednou proletí šutr a vyletí na druhý straně vlaku. Docela hezký zpestření. Celej vagón je z toho hyn a tak konečně není tak ospalá atmosféra a trochu to tu ožije.
V tý vesničce co jsme posledně nastupovali, nám povídaj, že je to konečná. Vlak sice jede ještě do depa, ale že do Sarpi je to lepší odtud než z depa. Akorát je půl jedenáctý a už pěkná tma. Jdeme kus podél moře a kolejí a dojdeme do takovýho dolíku. Ani jednomu se to ani krapet nelíbí, ale ňák si sedneme a skoro si řikáme, že tu do rána snad přečkáme. Docela sem si řikal, že je zvláštní, že nás ještě nikdo nepotkal a nenabídl nám spaní, protože zatím funguje metoda „nic neřeš, vono se to ňák vyřeší“ – naprosto bezchybně. A najednou po kolejích baterka a za ní dva lidi. Sedáme si do trávy a čekáme. Baterka to na nás za chvilku napere a že policija a co že tu děláme. Ukáže nám svůj průkaz, prohlídne si naše pasy a když mu popíšeme situaci, tak nám pekelně vynadá do blbců a pak povídá, ať jdeme s nima, že budeme spát na stanici. Ptá se jestli máme foťák a jestli jo, že prej je to jakobychom ho někomu dali. Že přijdou banditi, nebo čečenci, že nás unesou a budou chtít milión dolarů výkupnýho. Prostě nám fakt nadává docela důrazně a pak nás zachrání. Připadáme si jak malý jardové. Na stanici je z nás dobrý pozdvižení. Musíme je vyfotit a slíbit, že každýmu pošleme jednu fotku – docela levnej hotel. Jeden chlapík po mě furt somruje ať mu dám 5 m lana, aby měl něco na karóvu a když konečně pochopí, že fakt ne, tak začne zjišťovat jak velký mám boty – hihi. Prostě sranda. Po zdvořilostním popovídání si za stanicí na anglickym trávníčku postavíme stan a spinkáme jak králové. Úžasně luxusní noc.
20. 7. 2004 Úterý - Kemp v bezcelní zóně
Nějak se ráno vykutálíme ze spacáků, posbíráme věci, dáme sbohem policajtum a jdeme zkusit stopovat. Nejdříve musíme projít hromadou minibusů a taxálů a všem jim vysvětli, proč zrovna s nima fakt jet nechceme. Ani to moc nevypadá, že tu vůbec jezdí normální auta, ale za pokus to stojí. První „normální“ auťák nám zastaví a kupodivu, když sedíme uvnitř, tak je to najednou taxík. Za dva dolary nás vezme na bazar do Batumi. Dost jsme zvědaví jak to tam bude vypadat.
Bazar je hned na pobřeží u přístavu v takový véééééliký hale a je zase moc hezkej, dokonce jsou stánky docela dost přehledně rozdělený podle zboží. Hned když vlezeme dovnitř, uvidíme chlapíky co prodávají dřevěný věcičky, to je přesně to co hledáme. Vyberem si lžičky, svícny a mističku a necháme si u nich bagáž, že se projdeme po bazaru. Bazar je zase naprosto úžasnej, ale ňák už toho moc nakupovat nepotřebujeme, tak jenom tak bloumáme a kocháme se. Něco nakonec přece jo a tak koupíme kilo čaje za 4 lary. Hned před bazarem je směnárna a tak vyměním zpátky 19,2L co nám zbylo za 10 Dolarů a jdeme si sednout na břeh do přístavu. Tam konečně zboucháme ty ryby, co jsme včera koupili a je to labůžo. Zbylo nám 1,6L tak za ně vysomrujeme melouna a tim se dorazíme. Jsme dost parádně přežraný, tak ho ani moc nevyjíme a zbytek dáme ňákýmu klučíkovy co sedí vedle nás. No není to idylka válet se na břehu moře s přejedenym břichem?
Dáme se do řeči s chlapíkama co seděj vedle nás a zjišťujeme, že do Sarpi jezdí každou půl hodinu autobus za 30 kapek, že má zastávku asi 50m od nás a že zrovna přijíždí. Tak se k němu rychle doharcujeme a až se divíme, jak to všechno parádně funguje, dokonce mu můžeme zaplatit i v dolarech. Naprosto neuvěřitelný. Teď už jsme jenom zvědavý na ty turecký víza. Projíždíme kolem ňáký demošky. Že prej má přijet Saakašvili. V Sarpi nás bus vyhodí kousek před hranicí, páč tudy taky bude projíždět a tak je to tu všechno vzhůru nohama. Pochodujeme na přechod a když jdeme kolem tak se na chvilku pozdravíme s holkou co jsme u nich posledně kalili. Páč nám řidič autobusu na ten dolar, kterym jsme mu zaplatili, vrátil v Larách, tak si ještě dáme zmrzku. A loučíme se z Gruzií.
Saakašviliho konvoj přijede, on chvilku si s někym povídá na celnici a my zatím kecáme s jeho ochrankou. Fík je krapet plachej z toho, že mu jeden chlapík z auta asi z jednoho metru mířil pořádnym kanónem přímo na hlavu - hihi. Jsou to docela srandisti. Prezident za chvilku zase odfrčí, ňák moc jsme tu ceremónii nepochopili. Hladce projdeme Gruzínskou celnicí, a na turecký nám pověděj, že nám víza tady nedaj. že pro ně musíme do batumi ke konzulovi. Hezkýýýý. Jenomže tam nás samozřejmě Gruzíni nepustěji, páč máme razítko v pase, že jsme opustili Gruzii a víza jenom single-entry. S turkama si nerozumíme a ani se s náma moc nebavěj. Prostě nemáme víza tak smůla. Jdeme zkusit stěstí zase za Gruzínama. Těm to aspoň dokážeme vysvětlit a jeden se nabídne, že nám pro ty víza sjede. Že tam zavolá, kolik budou stát. Vezme si pasy, pošle nás do neutrální zóny, asi 50m asfaltový silnice, kde se hned pěkně zabydlujeme, a zmizí.
Usadíme se pod strom do stínu, a čekáme, časem na nás huláká, že prej pohoda, že nám víza daj a dokonce jenom za 200 dolarů vobě. Šok. To samozřejmě nemáme a i kdybychom měli tak je to strašná pálka. Říká ať si to rozmyslíme. Jdeme zase za turkama. Kde se nás ujme chlapík z ňákýho turist-ofisu. Umí dost dobře rusky a asi 100 slov anglicky, takže naší situaci po chvilce vysvětlování taky pochopí. Vezme si pak pasy a jde zjistit co a jak. Tak tady nám je fakt nedají, ale v batumi prej za 130 dolarů, to už zní trošičku lepšejc. Ptáme se jestli můžeme zavolat na naší ambasádu. Nadšenej z toho není, ale můžeme. Fík mluví se sekretářkou, pak i s konzulkou, ale slečna konzulka zrovna dvakrát ochotná nebyla, a že prej máme zavolat ve třičtvrtě na pět. Fík je to z toho dost zničenej. Řek bych, že si sami pomůžeme taky, já na ty ambasády nikdy moc nebyl.
Vracíme se na náš asfaltovej plácek a páč nám dochází palivo, tak mažu vysomrovat naftu. Vše se daří a tak se za chvilku už kouří z voňavýho čajíčku, je to labůžo. Nafta sice trochu prská, ale aspoň je sranda. Vypadáme skoro jako ňáký alchymisti. Čaj nám krásně osladí život a tak jdeme volat konzulce v domluvenej čas a pěkně z vesela. Dovoláme se zase pani sekretářce a tak jí Fík řekne jesli by nevyřídila slečně konzulce, že jsme na příjmu a jestli by nám teda mohla zavolat. Že prej to vyřídí. Tak čekáme a čekáme. Chlapík co od něj voláme je už pěkně nervózní, páč už moh bejt dávno doma. Je nám to vůči němu dost blbý. Nakonec to nevydrží dá nám svojí telefoní kartu abychom zavolali z automatu a jede domu. Ale snaží se nám vysvětlit, že je to stejně zbytečný, že to zejtra vyřídíme, gruzínci pro vízum dojedou a bude pohoda.
Jdeme teda zavolat konzulce sami a už je tam záznamník. Fakt super jednání. Asi jsme měli zavolat ve třičtvrtě na pět, protože v pět končej a už jí nebudeme muset otravovat. Ňák mě už nedokáže nic naštvat ani rozházet. Času máme dost, jídla taky, tak se cejtim jako král. Uvaříme rejžičku a pak čaj a nabízíme ho těm překupníkum co si tam u nás vyměňujou zboží, který přenášej přes hranice a teď čekaj na spojku. Jedna bábuška si dá a nabídne nám za to chleba. Učívala ruštinu v Gruzii, ale nebylo ani na chleba, tak teď pašuje adidasky do turecka a už je to prej trochu lepší. Je moc sympatická, tak se aspoň nenudíme. Pak přijde Gruzínec a že prej mu máme dát pasy a prachy (těch 130 dolarů), že to tam musí dát dneska, aby víza byly zejtra. Říkáme mu, že 130 dolarů nemáme, tak zase zmizí a přijde za chvíli, že teda náčelník nám přispěje 30 dolarů, takže chce jenom stovku. Jsme z toho už dost zmatený a fakt nevíme čemu nebo komu věřit. Nakonec mu teda pasy i těch 100 dolarů dáme. Je nám dost jasný, že ty víza tolik nestojí, ale nejsme schopný posoudit, komu přijde ten zbytek. Jestli konzulovi, nebo náčelníkovi, nebo tomuhle vojáčkovi – kterýmu bych je i přál, ale tušim, že z nich nic mít nebude. Jsou to jenom prachy. Fakt o tom dost dumáme jak se zachovat, ale moc na výběr nemáme. Vracíme se trochu rozpačitě k věcem a bábušce, která má ňáký dva kámoše a hned nás zvou na kuře s chlebem, tak rychle vaříme čaj, abychom ji měli co nabídnout.
Kupodivu netrvá dlouho a vytáhnou čaču. Ale tohle je pořádně silnej kalibr, že prej je to z vína a tvrděj, že to má 75%, což zní docela důvěryhodně. Rozhodně hoří uplně přepichově. Po prvnim deckovym panáku, jak taky jinak, už se skoro motáme a po čtvrtym už se pomaloučku polehoučku začne mlžit pamět. Uplně úžasnej večer, jako ve snách někde posedávám a klábosim s nima a když nás opustěj tak s Fíkem. Sedíme za tmy, pod stromem, mezi celnicema na asfaltu v neutrální zóně, žádnej stát kolem nás nechce, nemáme pasy ani prachy a strašně dlouho brebentíme. O civilizaci, o směru kterym jde „civilizace“ a o směru kterym se snažíme jít my, o konzumní společnosti a o nízkorozpočtovejch vejletech. Zkrátka samí neřešitelný ale hluboký témata – hihi, jak taky jinak s takovejma promilema v krvi. Nakonec uvaříme rejži a nasypeme tam mraky čili. Fík pořád skučí, že to pekelně pálí, ale já vůbec nic necejtim - hihi. To už si všechno pamatuju tak mlhavě, že jsem se musel Fíka ptát, jestli se to vůbec stalo. Pak jsme si spokojeně vybalili spaní a okamžitě usnuli spánkem spravedlivých. Opravdu úžasnej večer.
21. 7. 2004 Středa
Ráno se tak potloukáme a vaříme čaj. Mám pěkně popálenou hubu od toho čili včera, takže to asi fakt nebyl sen. Pak najednou přišel Turek z celnice, že nám volala ambasáda. Tak jdeme s nim a čekáme co se bude dít, že prej zavolaj za pět minut. Čekáme a čekáme, furt nic. Nakonec se přece telefon rozezvoní, ale že prej pro nás nemůžou nic udělat, že je to naše chyba, že jsme se neinformovali o skutečné situaci - hihi. Co naděláš, však to ňák dopadne. Ale aspoň oceňuju, že něco zkoušela dělat - hihi. Stejně nechápu, proč naši zástupci v muslimskejch zemích jsou skoro vždycky ženský. Silně pochybuju, že třeba tady v turecku natož pak v iránu může ženská něco vyjednat. Jak tak trochu znám ty turky tak by mě zajímalo, jestli se s ní vůbec někdo baví. Nenaděláš nic no!
Vrátíme chlapíkovi telefoní kartu, poděkujeme mu s tim, že už nám snad za chvíli přinesou gruzínci pasy i z vízama a vracíme se „domu“ pod strom. Už od rána tady u nás mezi celnicema něco vyměřujou a nakonec to vypadá, že bude novej asfalt. Taky za chvíli přijedou s takovou šílenou pekelně vypadající károu. Vedle ní jde chlapík s hadicí a stříká kome sebe takový tekutý asfaltový lepidlo, zřejmě aby se chytla další vrstva. My v klídku sedím, koukáme na něj jak mu to odsejpá a do poslední chvíle nevěříme, že nás i s věcma vykropí asfaltem. Nakonec se ale stalo co muselo a mi tak akorát stihli popadnout baťoh a prchat pryč. Komplet všechny věci co tu máme rozložený jsou samozřejmě od asfaltu – hihi aspon máme památku. Já se teda docela bavim vezmu naftu z vařiče a pomalu pucuju ňáký věci. Fík je však naprosto rozčílenej, že má od asfaltu boty. První co ho napadne je namatlat na ně naftu což výsledek ještě zhorší a tak jeho nabručenost stoupá do nebeských výšin, bere si hrneček a vydává se schánět benzín. Já už se bavim královsky, obzvlášť když za chvilku slyšim ty rozhovory: „Benzin, benzin“ a ukazuje na hrneček. „dizel“, povídá vojáček a Fík na to „Ty čuráku jeden já mám všechno od asfaltu, se na to podivej, jak to máme asi vyčistit? Já chci jenom trochu Benzinu, benzin malko“ vojáček se na něj nevědoucně usměje a odpoví stejně „Dizel“ - hihihihihi. Fík jenom zakoulí očima zoufalstvym a jde vynadat někomu jinýmu. Sranda přímo nekonečná, taky si za to málem vysloužim pár po držce, když se nasupenej Fík vrátí a já se pořád směju. Ale aspoň to vzdá a za chvilku se i trochu uklidní. Taky už nám chlapík přines pasy i s vízama za 25 dolarů, ale tvrdí, že „bumážka“ stála 25 dolarů a razítko na ní taky 25 dolarů, takže je to dohromady za 100 dolarů a ještě něco stálo já nevim co , a to že prej zaplatil ten jeho náčelník. Je nám naprosto jasný, že ty prachy někdo po cestě sežral, ale prostě nejsme schopný zjistit kdo, tak se s tim smiřujem. Jsme fakt troubové, že sme nevěděli, že je v batumi konzul. No nenaděláš nic! Taky mohl bejt až ve Tbilisi a to by nás přišlo značně dráž. Balíme věci a kolem oběda přecházíme hranice, takže sme tady byli akorát 24 hodin. Už jsem se tu skoro zabydloval – hihi.
Z poza hranic utečeme taxikářům a za chvilku nás bere chlapík do Hopy. Tam si kupujeme každej obrovský slaměný sombréro, abychom se neupekli a pak na pár stopů dojedem v pohodě až kousek za Trabzon. Tady už je tma a tak po chvilce mávání jdeme za chlapíkama z továrny přes silnici na čaj. Tam poklábosíme jak to jde ve světě a jdeme chrnět k moři na písek mezi lodičky. Vypadá to na déšť, tak si vlezeme pod stříšku k jedný lodičce. Nekonečně luxusní hotel. Dokonce nás pozdějc majitel kterej nás tam vyhmátne ani nevyhodí, že prej je to pohoda a jde zase pryč. Stejně jsou tady moc zlatý lidi. Je tady s nám móóóc pěkný štěňátko. Na půl nám ukradne – a napůl mu ho necháme – sejra, tak doufám, že si aspoň pošmákne. Je to vážně sympaťák. Moře šumí a my máme na písku královské lóže. Perfektní noc.
22. 7. 2004 Čtvrtek
Ráno to sice vypadá, že jsme vstali dřív než provoz na silnici, ale nakonec se po pár roztroušenejch stopech přece ocitneme o kus dál na rozestavěný silnici, kde se moc nedá zastavit. Tak popocházíme na pumpu, kde se zdá by to mohlo jít líp a projede kolem nás auto, který sice nezastaví, ale když uvidí vlaječku na baťohách, tak zatroubí. Nakonec se někde otočí a vrátí se pro nás. Je to jedna sympaťačka – češka – se sympaťákem – turkem. Jsme vzadu nakýblovaný jako sardinky vedle svejch baťohů, ale štˇastný že jedeme zas o kus dál. Mezitim nám povídaj, že si jeli do Gruzie prodloužit turecký víza a že tam o nás slyšeli, jak spíme na hranicích. Tak usoudili, že tam víza fakt nedostanou. Jináč jezděj po Turecku sem a tam a koukaj co tu je kolem pěknýho. Pěkně si aspoň popovídáme naší mateřštinou.
Provezou nás celím Samsonem a ještě kousek za něj. Cestou si její kolega usmyslí, že nám stopne ňákej kamión, tak na ně bliká a zastavuje a my se bavíme s kočkou. To už je fakt absolutní stopování, když u auta louskáme semínka, povídáme si se slečnou a on běhá po silnici a zastavuje nám auta – no není na tom světě krásně. Nakonec někoho uprosí a tak nasednou do auta a zmizej. Kamióňák z nás moc nadšenej není, ale kousek nás popoveze. Pak zas pár kratších popojetí a už sedíme v kamiónu, kterej to valí až do Izmitu – skoro Istambul – Skvělý.
Naší tradiční turečtinou neturečtinou si povídáme a cesta docela ubíhá, i když je to ještě pěknej flák cesty – což je tady v turecku vlastně všechno. Už je tma a pořád něco hlásej v rádiu takovym osudovym hlasem, on nám to furt zesiluje a snaží se vysvětlit. Jediný co pochopíme, že je to asi ňáká bouračka, že je dost mrtvejch a že je to někde kousek od nás.
Při zastávce na večeri to konečně vidíme v televizi a pochopíme. Vykolejil vlak, asi 200 mrtvejch a je to pár kiláků od nás. A pak mi někdo bude vykládat že stopem jezdit je nebezpečný. Nakonec skončíme na nějakym odpočívadle a tam si taky dáme šlofíka. Jen tak s báglama pod hlavou přímo před hospodou.
23. 7. 2004 Pátek - Viking
Ráno nás chládek vyžene na silnici ještě před svítáním, tak se můžeme u mávání krásně kochat jak vylejzá sluníčko – stejně je to stopování úplně úžasnej způsob dopravy. Pak už to jde všechno ráz na ráz, profrčíme Istambul jako na koni a za chvilku jsme na dálnici u Edirne. Jak se blížíme k bulharským hranicím, provoz řídne a vedro přibejvá. Je to skoro takovej malej přechod pouště. U Edirne si zalezeme do stínu pod most a za chvilku jede českej kamión. Skáčeme a máváme jako blázni a on nám fakt zastaví. juchúúúúúúúúúúúúúú.
Teď následuje parádní svezení. Dostaneme pivo, sváču a než se vůbec rozpovídáme tak jsme na hranicích. Vždycky mě znova překvapí jak se po turecku rozpovídám. Mám strašnou chut si s nima povídat, ale jak neumím pořádně turecky tak se snažim vymejšlet všelijaký témata k hovoru, který bych byl schopnej vysvětlit rukama, takže po přejetí turecka mám neuvěřitelnou zásobu témat. Když si pak sednu k někomu kdo umí česky, tak povídám a povídám jako kolovrátek – hihi. Dokonce, že prej nás převeze i přes hranice. Jsma na to dost zvědavý páč jsme ty procedůry, co musí kamióni absolvovat, ještě nikdy neviděli. Za zbejvající turecký peníze koupíme hromadu rajčat tak celou dobu svačíme. Chlapík už tu jezdí strašně moc let, tak ví kam, komu a kolik šoupnout. Netrvá to teda ani tak dlouho jako kdybychom tuhle povedenou vybetonovanou hranici přešcházeli pěšky a máme to všechno za sebou. Dotankujeme naftu, kterou v Turecku prodal za 2x tolik než tady tankuje. Je to drsnej obchodník a jak furt někde něco šmelí, prodává a nakupuje, tak než přejede hranice má o pěknou hromadu Eur víc. Je fakt na první pohled vidět že tady rozhodně není poprvé. Za hranicema se potká s kolegou koljou od plovdivu a tak za chvilku sedíme u piva. Takový pozvání se neodmítá – hihi.
Cestou pořád ještě brebentíme a vyzvídáme věci ze života kamióňáků, tak to parádně odsejpá. Ani se nenadějeme a jsme v Sofii. Tady chceme zkusit zavolat jedný kámošce a kdyžtak tady udělat nějaký malý výlet, ale je už dost pozdě tak to necháme až na zítra. Jízdu skončíme na TIR PARKING – VIKING někde kousek za městem. Vevnitř je dokonce pár českejch kamióňáků, tak si k nim přisedáme a už začíná vyprávění. To bych nevěřil co všechno se dá při kamióňáckym životě zažít. Jako třeba, že někdo kamiónem vykolejil motoráček – mašinku – že ho pak musel nasazovat jeřáb na koleje a tak řeší jestli ten autojeřáb zaplatí pojištovna, nebo ne - hihi. Náš chlapík před nás postaví flašku rakie a povídá, že dokud to nevypijeme, tak nepudeme spát. Docela se to rozjíždí a gigi už je pěkně nametenej, takže je s nim boží sranda. Prostě fakt výtečnej večer, chlámeme se jako blázni. Dokonce dostaneme parádní ovčí dlabanec. Rozhodně nejlepší jídlo za poslední měsíc. Když už je skoro dopito a společnost se rozchází, tak náš dovozce poprosí jednoho kamióňáka, jesli by u něj jeden z nás nemohl spát a Fík tam jde. Poprvý chrnim v kamiónu a je to docela paráda, až na to že chlapík je dost teplomilnej tak se pěkně peču - hihi.
24. 7. 2004 Sobota
Na to že se chlapík večer dušoval, že pojede kdo ví jak brzo ráno, tak vstáváme docela dlouho, Fík už je dávno vzhůru a čeká venku. Doptáme se na zastávku městský a já volám Dočce jak je na tom. Sraz je na hlaváku. Dáváme si nóbl snídani, když jsme v Bulharsku, tak samozřejmě rajčátkovou. A jdeme na autobus. Nejdřív na lístek kašlem, ale v dalšim busu už si ho radši koupíme, přece jenom už se blížíme k centru a Sofijský revizoři jsou dost vyhlášený kontrolovánim cizinců s batohama. Taky to netrvá dlouho a revizoři nás vyhmátnou. Lístky máme v pohodě, ale zkoušej nás přesvědčit, že jsme si je cvakli v jinym autobuse - hihi. Nakonec to vzdaj a že teda nemáme lístky na baťoh. Vysvětlujem mu, že jsme to nevěděli, že ho musíme mít i na batoh a že už stejně nemáme prachy. Že prej každý 5 leva pokuta. Fakt vypadá udiveně, když mu vysvětlujeme, že máme jídlo v baťohu a domu jedem stopem. A že teda žadný peníze fakt nemáme a ani nepotřebujeme. Pořád to nechápou a že prej s policajtama to bude za 50,- Trváme na tom, že vážně nemáme ani korunu a já pak vytahuju z kapsy pár drobnejch jako že je to všechno co máme. Kroutěj hlavou, ale nakonec mávnou rukou a zmizej. Hold trénink z pražské integrované dopravy v ukecávání revizorů se zase jednou vyplatil, akorát tady to trvalo značně dýl.
Potkáváme ňákýho krajana, kterej je kouzelně mimo realitu a ještě neumí ani azbuku. Kupujeme mu mapu, který stejně nerozumí, protože je azbukou, a ptáme se na cestu na Vitošu, kterou mu pak vysvětlíme a ukážeme na mapě – snad tam dorazí.
Dočka už dávno čeká na hlaváku. Chvilku brebentíme a my si chceme jít vyměnit ňáký bulharský prachy. Pokoušíme se teda najít směnárnu, ale moc se nám to nedaří, tak se na to zatím vykašleme a jedeme k ní do novýho bytu, kde zrovna rodiče malujou. Chceme pomoct, ale nemáme šanci. Chvilku něco vymejšlej a tak se kocháme výhledem na Sofii z panelákovýho balkónu. Pak se domluvíme, že se skočíme kouknout na Vitošu. Je to taková hezoučká rezervace kousek nad Sofií – skoro spíš takovej příměstskej park. Jdeme zjišťovat busy, ale ty jedou až za dlouho a navíc překvapivě stojej stejně jako taxíci, tak jedeme se sympaťákem taxikářem kus za město až pod kopečky. Je to nádhera. Vypadá to tu hodně jako na Šumavě. Pláně se střídají s jehličnatýma lesama a lidí je tu taky dost podobnej počet – hihi.
Při cestě zpátky to bereme zkratkou lesem a Dočka zajede po kotník do močálu, takže se i pobavíme. Seběhneme nakonec pěšky až do Sofie moc roztomilou cestou kolem potůčku. Dole počkáme na MHD. Docela je maso jak se to Bulharsko mění. Opravený baráky, spousta novejch aut, kdyby kolem nestrašila všude ta azbuka, tak můžem bejt klíďo v Čechách.
Pořád vymejšlíme co tady vlastně podnikneme. Dočka ještě moc neví jestli dostane nějaký volno v práci, nebo jestli máme jenom výkend. Nakonec se rozhodneme pro Rilu, respektive Sedmery ezera, já tam ještě nebyl, fík Rilu vůbec neviděl a navíc to není od Sofie tak daleko. Večer dostaneme parádní večeři a já si jdu lehnout na balkón, tady je aspoň trošku rozumější teplota.
25. 7. 2004 Neděle - Sedmery jezera
Ráno se autobusem kousek popovezem. Nakoupíme nějaký zásoby k jídlu a popojedeme ještě kousek blíž k horám. Nechali jsme lano a spoustu dalších věcí v Sofii. Dočka má muj spacák a Fík si ho kolegiálně taky nevzal, a tak jedeme jenom s dekama. Máme teda uplně malinkatý batůžky a neskutečně si to užíváme.
Ze začátku jsem trochu znechucenej těma mrakama lidí, páč sem s tim nepočítal a těšil se na to jak tu bude klid, ale kdybych měl trochu rozumu, tak se to vlastně dalo čekat. Nejlepší jsou takový co nahoru šlapou v pantoflích, v jedný ruce maj igelitku s chlebem a v druhej PETku s vodou. Do toho bych teda nešel, asi sem na to moc pohodlnej. Stejně je tu nádherně, mám to Bulharsko strašně rád. Stoupáme nahoru a lidičky, k mojí velký radosti, trochu ubývají, pak už pochodujeme po parádní pláni kolem potůčku a když se přehoupneme do dalšího údolí, tak vidíme naši chatu - sedmery jezera. Dočka se za náma dost vleče a mi pořád řešíme, jestli jí to štve nebo ne, ale tvrdí, že ráda chodí sama, tak s tim asi nic dělat nebudeme. Vaříme u chaty čaj a rejžičku. Mezitím přicházej moooc vtipný češi, co se hned hrnou na pivo. Když vyjdou s pivem ven, kouknou na naše baťůžky, pak na svoje 90 l krosny a jeden zahlásí: „Náčelníku, proč máme tak velký baťohy?“ Okazmžitě ležíme na zemi a mlátíme se smíchy. Zrovna jsme to řešili, co asi tak v těch batohách maj. Taky to pochopíme, až když jeden z nich vytáhne z baťohu volejbalovej míč – hihi. Proti trudnomyslnosti přece. To už jsme mrtvý uplně. Necháme si u nich bagáž a vyrážíme na průzkum okolí chaty. Ty jezírka jsou vážně nádherný, najdeme i labužnický místo na spaní a tak se vrátíme zpátky pro věci. Ještě dáme čajík, přitom příde další parta a mezi nima kámoš z gymplu. Svět je fakt ještě menší než malej. Nahoře na balkóně mezitím začne hrát na harmoniku a zpívat banda ženskejch a páč máme úplně super náladu, tak na to začneme tancovat – no nevim teda uplneě jistě jestli pogo je tanec - hihi. Za chvilku seběhnou dolu a začnou tancovat s náma. Začíná to vypadat na hezkej večer. Nakonec to dopadne kupodivu tak, že po nás chtěj abychom taky něco zazpívali. Zpíváme jim „na pankráci, na malém vršíčku…“ a móóóc se u toho bavíme. Pak je učíme polku a to už se bavěj všichni. Nakonec už jsou nějaký utahaný, tak jdou chrnět a my se taky přesouváme mezi jezírka na naše spací místečko. Stavíme stan, páč obloha vypadá všelijak a tulíme se k sobě. Přece jenom je to stan pro dva, tak se aspoň zahřejeme. Stejně to byl moc povedenej večer.
26. 7. 2004 Pondělí - Bouřka
Ráno na sebe s Fíkem tak koukneme a je nám všechno jasný, hic nám zrovna nebyl. Čekáme až se probudí Dočka a ona po noci ve spacáku do –25C když kolem je tak 5 nad nulou prohlásí „so so“. Skoro bychom vraždili – hihi. Aspoň je sranda. Nakonec jsme si řekli, že to tady protáhneme ještě na dva dny. Chtěli bychom udělat takovou podkovu, spát někde nad Rilskym manastyrem a zejtra z něj odjet do Sofie. Vylezeme teda na hřeben nad jezerama a ťapeme směrem na Maljovicu. Za chvilku se odkud si vyloupne parádní mlha. Každou chvilku čekáme bouřku, a tak se snažíme Dočku nenápadně – později i docela nápadně – popohánět. Na Maljovici to už fakt vypadá dost drsně a když sbíháme dolu tak na chvilku zaprší a my se tak akorát stihneme schovat pod převis. To už si jenom řikám, že to snad bylo všechno a nebude nic horšího. Prška přestala a mi ťapeme trochu stranou hlavní cesty smrem zaslon Orlovec. Dočka pořád svým vejletnickým tempem a nic jí nerozháže. Jednou se s Fíkem zastavíme a čekáme až vyleze zpoza hrany, ale dlouho se nic neděje, tak Fík vyrazí dolu a já čekám a čekám, ale furt nic. Vzpomínám na pohádku o budulínkovi. Taky vyrazim dolu a vidim Fíka už hodně dole pod kopcem, tam snad už by Dočka bejt neměla. Do toho pořád krápe a obloha je už zase dost temná. Nakonec se vynoří odněkud z boku a povídá, že sešla z cesty - spíš z dálnice. Naprosto nepochopitelný. S těma ženskejma je na horách fakt veselo. Tak si rychle vezmu baťoh, vyrazím napřed do chaty a vracím se zpátky pro její. Kape víc a víc a obloha je temnější a temnější.
Vlezeme do chatičky Orlovec vevnitř se usadíme na postel a najednou není ven z okýnka vůbec nic vidět, akorát slyšet je pořádná meluzína a když vykoukneme dveřma, tak už na zemi uplně bílo od krup. Vítr fouká jako kráva a kroupy taky frčej jedna za druhou. Tomu říkám příchod za 5 minut dvanáct – třeba to nakonec Dočka měla pod kontrolou - hihi. Ještě že tak.
Vaříme čajík na zahřátí, k tomu je samozřejmě čas na sváču a než dojíme, tak je po bouřce. Venku bych jí teda trávit nechtěl! Rozhodujeme se ještě pro chvilku pochodu na Strašnoto ezero – je tam taky super chyža – abychom toho zejtra neměli tolik do manastýru a stihli případnej autobus který by mohl jet do Sofie. Ale pochod už je dost tragédie a tak máme co dělat bejt u ezera do tmy. Cesta je to ale moooc hezká. Spíš jdeme jenom podle kachen než po nějaký cestě, páč tudy skoro nikdo nechodí. Řek bych, že tady kolem toho zaslonu Orlovec je to vůbec nejhezčí část Rily. V boudičce se rychle zabydlíme a dokonce si zatopíme i v kamnech takovýma borovýma větvema, abychom usušili aspoň Dočce boty. Je to paráda sedět si tak vevnitř poslouchat jak ty kamna praskaj a hrát při svíčce kostičky. Večer s Fíkem dáváme koupačku v jezeře a sušení u kamen pak nemá chybu. No není na tom světě krásně?
27. 7. 2004 Úterý
Probuzení prímový, akorát Fík má sedřený celý záda – hihi - že prej šel v noci na záchod, nějak se mu zamotala hlava a rovnou po zádech zahučel mezi dříví hned vedle kamen, jenom kroutim hlavou a tlemim se.
Kupodivu vyrážíme docela brzo a za chvilku jsme na Popovokapskym prevalu a pak na Kobylinom branisti, kde se právě probouzí asi 20 lidiček co spali v tý malinkatý boudičce co tady stojí, kupodivu většinou češi. Chvilku pokecáme a mažeme do Manastýru, pač nevíme jak odsud pojede nějakej ten autobus, jestli teda vůbec pojede. Během cesty se prodíráme borůvčím, který jsou dost mokrý, páč v noci pršelo a jsou tak do půlky holení. Fíkovi to namáčí fusekle a odsuď ta voda stýká do bot, takže má uplně mokrý boty a je božsky naštvanej. Ještě že toho Fíka sebou mám aby si občas zaběsnil a já měl ňáký rozveselení - hihihihi.
Suchoto ezero je dokonce plný vody a kousek dál v lese se evidentně v zimě přehnala lavina, nebo aspoň přistálo ufo, pač stromy jsou parádně poválený a cestička občas uplně zmizí pod nánosem stromů, takže naběháme po lese pěkný kilometry, než se dostaneme dolu. Tady je jako obvykle komáří ráj, tak rychle uháníme do Manastýru, tentokrát bohužel většinou po silnici. Takže z toho nožičky moc nadšený nejsou.
V manastýru se ani - potom co jsem viděl nahoře - nedivim, že je tam lidí jak na Karlštejně. Přece jenom je moc nádhernej a navíc pod takovejma úžasnejma kopečkama, takže by bylo hodně divný, že by ho lidi neobjevili. Aspoň odsud jede přímá linka do Sofie a my do ní máme tak dvě hoďky čas, což je vážně parádní. Načasování uplně žůžový. Dáme si dobrotu od mnichů, který tady ještě pořád pečou – ale už spíš na vejdělek – a jsou pěkně vypasený, žádná askeze se tady rozhodně nepěstuje. Moc se mi líbilo, když proti nám šel jeden mnich v sutaně a najednou se ozvalo „tydydydá“ on něco zabručel vytáh mobil a začal telefonovat. Úchvatnej pohled - hihihi.
Trochu jsme se pokochali udělali pár fotek a autobus je tady. Docela je i dost plnej, asi se tu fakt uživý, i když nám to nejdřív přišlo dost neuvěřitelný. Projedeme se parádníma vesničkama a za chvíli jsme v Sofii. Doma jsme dostali další super večeři se spoustou zeleniny, sejrem – po dlouhý době něco bez rejže - a takovou červenou omáčkou, která je uplně božská. Ráno chceme bejt brzo na stopu, tak frčíme na kutě.
28. 7. 2004 Středa - Trochu zákys
Docela v pohodě autobusem 111 dorazíme k už známýmu Mr. Bricolagovi – skoro tu dopravu v Sofii začínám mít zmáklou - a začínáme mávat na Niš. Hihi – nejdřív je to sranda, pak ještě větší, pak obrovská a po několika hodinách se rozdělujeme. Evidentně si teď vybíráme smůlu za minulý měsíc úžasnýho štěstí. A bohužel bude muset být pořádná aby se to aspoň krapet vykompenzovalo. Po další hoďce projedou ČB kamióny – 2 prázdný a nezastavěj – už trochu zoufáme. Po další hoďce vezme nějakej kamión Fíka.
Já ještě stojim pekelnou dobu a pak mě někdo popoveze asi 20 kiláků před hranice, kde se historie opakuje a já zase božsky tuhnu. Akorát s tím rozdílem, že teď už skoro ani není koho stopovat. Když se sluníčko nebezpečně chýlý k obzoru gratuluju si k obdivuhodnýmu výkonu - pár kiláků za celej den stopování - hihihihi. Ještě že vim, že se to pak vždycky parádně vykompenzuje a po neuvěřitelnym čekání příde neuvěřitelnej stop. Když se snese pořádná tma, tak abych měl aspoň nějakou změnu tak se rozhodnu, že budu spát v jugošce a vyrazim na pochod. Ujdu asi 10 kiláků, když mi brzdí obrovská parádní černá Audina. V takový tmě mě to dost překvapí, ale pelášim za ní co můžu. Chlapík, povídá že jo, že mě na hranice klidně vezme. Nakonec se ale ukáže, že jede až do Bělehradu - juchúúúúúúú. Sem dost vláčnej, takže si s nim chvíli povídám a chvíli spím. Když se blížíme k Bělehradu a já chci vysadit na platidlech před nim abych se nezahrabal ve městě. Povídá, že je to blbost a že musím spát u něj. Dělá ve firmě která staví celý baráky kanceláří a tak bude spát v jedný která je jako ukázková postavená v Bělehradu a zejtra jede dál do Zagrebu. Tak jenom smutně koukám, když sjíždíme z hlavního průtahu městem a říkám si, že to zas určitě dobře dopadne jako vždycky. Bydlení je to neskutečně luxusní. Přece jenom ukázková kancelář je fakt ukázková – hihi. Nejdřív dostanu parádní Bulharskou večeři a pak spinkám na měkoučkym koberci. Koupelna je kompletně obložená mramorem nebo co to je a když vlezu do sprchy tak voda stříká úplně ze všech stran. Po takovym vodním nedostatku si s tim vydržím hrát pěkně dlouho. V takový sprše jsem teda ještě nebyl – a tušim že zase dlouho nebudu - hihi. Vážně neuvěřitelně luxusní spaní, já věděl že se to čekání nějak vykompenzuje.
29. 7. 2004 Pátek
Ráno zase mňamková snídaně. No nemá člověk na tom stopu život jako v ráji? Co zbyde dostanu sebou na sváču. Díky. Chlapík jede do Zagrebu což je dost stranou cesty a přes slovinsko se mi jet nechce. Nechám se teda popovézt akorát kousek po Bělehradu než se cesty rozdělej. Byl fakt zlatej.
Ani nestojím moc dlouho, ač jsem se toho uprostřed Bělěhradu docela bál a fakt sympatickej místní kamióňák – co frčí až do Subotice – mě nabere. Kecáme slovansky a tak se ani moc nenudíme. Je to fakt srandista a moc rád vypráví. Nicméně všechno jednou končí a já zas osiřim kousek za Suboticí na pověstně mrtvý jugošský „dálnici“. Začíná pršet. Chvilku jsem venku pod mim parádnim tureckym slamáčkem, ale ten začíná docela těžknout, tak se přesouvám pod most, kde nejsem absolutně vidět a navíc není kde zastavit. i tak mě za chvilku mě bere chlapík, kterej několikrát zdůrazňuje, že na hranice nejede, ale že mě tam vezme. Když vypadám, že to chápu začně mě obracet na víru pravou, že mám u nás určitě zajít do kostela, žesi mám přečíst bibli a tak, nenaděláš nic no. Už sem aspoň na hranicích. Celníci maj ňáký pindy, ale nakonec mě pustěj a už jsem v zemi komárů. Pořád pokapává, ale jenom něžně, tak si v klídku mávám a povídám s kolem jdoucíma. Nakonec mi zastaví super mlaďas co se dokonce snaží i povídat krapet anglicky a má super náladu, tak se vyptává jak je to u nás a tak. Nakonec zastaví u pumpy, koupí mi asi 4 plechovky piva a 3 bagety. Nákup probíhá systémem: „Jakou chceš bagetu sejrovou nebo šunkovou?“ „to je jedno“ „Tak obě“ Tim pádem mám parádní sváču na cestu až domu. Že prej mě nenechá na obchvatu kolem Budapeště, jak sem chci, že tam „problém, policia“ a tak s hrůzou sleduju jak mě veze do centra, aspoň bude sranda. Někdy hold člověk moc není pán svýho osudu – hihi. Někde ve městě mě vyhodí a že prej se tady stopuje. moc se mi to nezdá, ale navýběr moc nemám. Tak chvilku mávám a dokonce za chvíli přijde nějká maďarka stoupne si za mě a skoro hned jí někdo veme. Super asi nekecal. Jsem plnej optimismu a navíc už skoro připadám jako doma, tak mávám s cedulí CZ, dokonce se to i ujme a frčim až do Brna. Už je tma jako v pytli, ale spát se mi tu moc nechce, tak stojím na pumpě, přemlouvám lidi a doufám.
Kamiónem je to do Phy co by kamenem dohodil a tak si v kabině vyloženě libuju. A povídám a povídám. Jede akorát do průhonic do Kauflandího skladu. Městská od tud jede až ráno a jít pěšky tam jsme ve městě taky až ráno. Zase jsme o kousek moudřejší – pochopil jsem úsloví „tak blízko a přece tak daleko“. Je dost překvapivý jakej je tu provoz asi tak jednou za deset minut z toho gigantickýho skladu vyjede kamión. Ptám se jich hned na vrátnici a zrovna všichni jedou na východ, ale opravdu skoro kamkoliv si člověk vymyslí. Už vím kam přístě pojedu, když se budu chtít z Phy v noci někam dostat. Nakonec se i já dočkám a sem v matičce stověžatý. juchuchuchůůůůůůůů.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III.,
Autor: Petr Kucka
Zdroj:http://ajs.kuckova.cz