Zambie

Autor: Jiří a Libuše Peštukovi
zdroj: www.desperado.cz

Deník z Jižní Afriky - Zambie

Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

20. 10. 2006, pátek

Před vchodem do parku je obrovská hromada vyřezávaných suvenýrů. Prodavači by nám ruky utrhli. Každý nás tahá ke svému „shopu“ a nabízí a nabízí. Hraje tam také jakýsi šaman na domorodý klávesový nástroj. Ale ten chce za fotku zaplatit, a tak ho beru jenom z boku. Do toho tržiště se mi moc nechce, ale nakonec nás tam stejně vtáhnou a hned máme v ruce suvenýry. Neustále slyšíme „Come To My Shop“. Ptají se, odkud jsme, jak se jmenujeme a také se nám sami představují. Navíc znají naše fotbalisty a někteří recitují celé sestavy. S Pieterem se ještě vrátíme do kamenného obchodu, který tady taky stojí a kupuji si 3 zambijské pohledy po 1 US $ za kus. Čepičky tu stojí taky dost. Chtějí za ně 14 US $. Ještě si koupíme půl litru vody po 1 US $. Platím tedy 5 US $.

Při odchodu z tržiště nám ještě nějaký domorodec nabízí sošku dřevěného orla. Chce za ní 25 US $, ale to nedostane ani náhodou. Buď si vezme 10 US $ nebo nic. Nakonec se tedy na této ceně dohodneme. Ještě si Alexe, jak se prodavač jmenuje, vyfotím. V 11:50 překračujeme rychle zambijskou hranici a jsme v prostoru mezi dvěma celnicemi, kde se volně pohybují další prodavači suvenýrů. Teď můžeme zvolnit chůzi, protože Pavel a Ondra se rozhodli si z mostu na hranici skočit bungee jumping. Jdeme proto pomaleji a zase se na nás lepí prodavači. Jsou vlezlejší než čeští pojišťováci a prodavači hrnců, vysavačů, mobilů, zdravotních potřeb a dalších předražených zmetků, jak je známe z domova. Jeden z prodavačů má v ruce krásnou sošku dvou žiraf z kamene a pěkného dřevěného slona. Velice se nám vnucuje. Současně ale tušíme, že s námi může jít jen k hraničnímu mostu a tak to snad vydržíme. Chce 15 US $ a to tedy nedáme. My si to totiž kupovat nemusíme, ale on to naopak prodat musí. A tak si toho Zambijce řádně vychutnám. Neustále ho odmítám a on musí snižovat. Nasadím cenu 5 US $ a pod tu nemíním jít. On chce 10, pak 8, pak 7, nakonec 6. Snažím se mu vysvětlit, že nemám jiné peníze než 10 nebo 5 US $. Už se blížíme k mostu a on dál nemůže a tak měkne. Tak mu nakonec dám 5 US $ a 600 zimbabwských $, i když chce 1.000. Je mi ho chudáka až líto. Je celý mokrý od potu a zchvácený, ale to je byznys.

Pak dojdeme k bungee jumping a máme chvíli relax a odpočinek ve stínu. Kdyby ovšem nebylo dalších prodavačů, tentokrát už zase Zimbabwanů. Je 12:15 a naši odvážlivci skáčí za 90 US $. Obdivujeme je a zatleskáme jim. Od bungee jumping odcházíme ve 12:30. Prodavači jsou stále velice dotěrní, ale na zimbabwské straně přece jen ještě více. Další se na mě nalepil a chce prodat krásně vyřezávanou sochu velké pětky. Ta je ale opravdu exklusivní a docela bych si ji koupil. Nasazuje cenu 15 Euro, ale kdepak na mě. Libuška už je vpředu a tak zrychlím krok. A s každým krokem za mnou škobrtá i prodavač a cena rychle klesá. Na 10, 9, 8. Tak mu jasně řeknu, že jedině za 5 euro a už tu sošku mám a jsem spokojený, protože za 140 Kč by ho u nás nikdo neprodával. Následuje rychlý přechod hranice a ve 13:00 už jsme v parku na zimbabwské straně. Teď platí za vstup Pavel a to 20 US $. Ve vstupní místnosti je kromě nástěnných map parku také velká fotka Roberta Gabriela Mugabeho a tak si tohohle diktátora rád vyfotím a nafilmuji.

Pak už jdeme do parku. Máme čas do 14:30. Zimbabwská strana se nám zdá být zajímavější, protože řeka Zambezi tady má silnější tok a je zde tudíž více vody. Opět poctivě pořizujeme záběry. Je to úchvatné a na více místech nás zkrápí voda z vodopádů. Je to velice příjemné osvěžení a vždy se těšíme na ochlazení organizmu a studený deštík. Cesta kolem vodopádů je dost dlouhá a máme co dělat, to všechno stihnout na čas. Také si vyfotím zimbabwské vojáky, vojandy a pár návštěvníků. U východu si chceme koupit vodu, která stojí 700 zimbabwských $. Prodavač ale nemá nazpět a tak si nic nemůžeme koupit. Jdeme zpět k autu a ještě si chceme koupit vodu tady. Prodavači mi nabízejí fotku plánku vodopádů, takový lepší pohled. Myslím si, že chtějí 250 zimbabwských $. Oni ale chtějí 2.500. To striktně odmítám. Ale prodavač mezitím začal rozměňovat mých 10.000 zimbabwských $ a vrátí mi málo, o 1.000 méně. Já si toho všimnu až v autě. Tak mě o 1.000 obrali. Ale to zase není tak moc a snad to podpoří jejich rodiny. Ve 14:45 jedeme do města Victoria Falls do obchodu-supermarketu Spar.

Vzhledem k inflaci tu asi mění ceny velice rychle a často. Kupujeme pár drobností (pečivo, 5 litrů vody v kanystru, 2 piva, pár deka salámu, polévku v sáčku, rajčata, citrón) celkem za 4.628 zimbabwských $. Když jsme si z chladící skříně brali pětilitový kanystr pitné vody stalo se mi poprvé v životě, že mi černý prodavač, který byl nablízku, poděkoval, že si toto zboží beru. U pokladny nám prodavač vrátí zpět poctivě, ale nejmenší používaná bankovka je 10 zimbabwských $ (tj. asi 0,30 Kč). Získáváme také 20ti $ zimbabwskou bankovku a tu si večer nafotíme. Připomínám, že na hranici visel leták i s vyobrazenými jednocentovými bankovkami, které zřejmě obíhaly v zemi ještě počátkem roku před další devalvací. A mince, jak už víme, v Zimbabwe nemají. Jen tyhle kuriózní bankovky-šeky, které se navíc pod hrozbou vysokých trestů nesmí vyvážet ze země. V 15:20 jsme zpět v Backpackers. Dáme si kávu a skočíme do bazénu. V 16:00 pro nás přijede mikrobus a jedeme na lodní výlet po Zambezi. Náš průvodce a řidič se jmenuje Ernest. Stojí to 30 US $ na osobu. Ještě se ani pořádně v lodi neusadím a už pozoruji zajímavého vodního ptáka, který vedle naší lodi loví vodní havěť.

V 16:45 vyjíždíme lodí a je to taková pohodová oddechovka. Máme v ceně neomezený pečet drinků. Dáváme si 2 x rum s kolou a také vodku s džusem a když už docházejí zásoby tak aspoň zázvorovou limonádu, která je trošku ostrá a moc nás nenadchne. Plavba je nádherná a zažijeme spoustu legrace. Vedeme s Pieterem naše oblíbené průpovídky: „Hello my friend. How are you? I´m very well, thank you. And you? I´m fine. Where is Gibson street? Go straight on, second on the right. What is your name? I´m George. I´m Pieter, come see my shop, I have cheap price….No takhle zkrátka blbneme a rozvíjíme tyhle dialogy….. Nejzajímavěší jsou ale přírodní krásy. V celé své nádheře se nám předvede krokodýl. Pluje si volně bez dokladů po řece Zambezi, tj. na hranici mezi Zimbabwe a Zambií. Jsou tady pěkné ostrůvky a u nich zvěř. Fascinující je pozorování slonů, kteří se zde právě koupou. Kolem nich krouží všechny zdejší lodě a turisté tu nádheru pozorují. Také vidíme rodinku hrochů. Hlava rodiny na nás dlouho otevírá tlamu. Vše filmujeme stejně jako západ slunce. Plavba končí za tmy před 18:30.

V mikrobusu s námi jedou ještě nějací Jihoafričané a Švédi. Řidič nás rozváží podle místa pobytu. Ostatní turisté jsou ubytováni v celkem obstojných hotelech. My jedeme do našeho Backpackers a cestou ještě zažijeme legraci. V 18:45 dorazíme do Backpackers a potkáváme tady Moraváky a Čechy (Brno, Zlín, Karlovy Vary), kteří jsou na zájezdě také s Livingstonem. Tak to je dost velká náhoda. Napřed z toho setkání máme radost. Později nás ale tihle turisté hodně zklamou, protože se chovají, jako by jim kemp patřil a dělají rámus až do pozdní noci. Jsou divní. Napřed se nás vyptávají na všechno možné a když se zeptáme na něco my, odpovídají neurčitě, vyhýbavě nebo vůbec ne. Tak nám před ostatními turisty pošramotli národní pověst. Už podle počtu bas piv je nám jasné, že to budou pěkní pařmeni. Napřed ale musí vyhodit 2 přepravky plné zkaženého masa. Je jich 9 a průvodce Čech. Ten se zná s naším Pavlem. V 19:00 vaříme polévku. Ostatní také klohní poslední zásoby. Mezitím nastane bouřka, která se ale brzo přežene. Tak si s Libuškou ještě skočíme do bazénu. Pak je čas vrátit se k psaní deníku a přemazat pár fotek. Ase ve 22:30 zase Mugabe vypne proud. Pařmeni, kteří dnes přijeli, jsou ale k neutahání a pokračují i při baterce. Já v té tmě jsem jako slepý. Naštěstí elektrika zase za čtvrt hodinky naběhne. Nemohu usnout a podaří se mi to až po půlnoci. Předtím jsem musel bohužel jít trošku umravnit to pijácké bratrstvo, které asi zapomělo, že nejsou v Las Vegas a že možná okolo nich by někdo chtěl i spát.

21. 10. 2006, sobota

Dnes máme den odjezdu a konec dovolené. Současně je to odpočinkový alespoň půlden. Část lidí se rozhodla zaplatit si ráno raft za 90 US $. Ti odjíždějí v 7.45. Vrtulník a letadlo nakonec nevyzkouší nikdo. Jsem rozhodnut si za čas udělat dovolenou do Botswany, Namibie a JAR z východní strany od Atlantiku. A tahle cesta začíná právě tady. Tak to si dopřejeme vrtulník příště. My ostatní pojedeme s Pieterem do Victoria Falls utratit poslední zimbabwské $ a podívat se po městě. Také se musíme sbalit a připravit na cestu. Poprvé se dnes probudím už v 5:00, ale ještě zalehnu a spím až do 7:00. Pak pokračujeme v balení zavazadel. Musím vytřídit letáky, které jsme si cestou nabrali. A tak nakonec skončí v koši dvě třetiny z nich. Stejně budeme mít na letišti nadváhu. To už můžu odhadnout teď. A to ještě jdeme nakupovat a utrácet.

Lehce posnídáme vajíčka a slaninu a v 9:00 jedeme do centra Victoria Falls. Ale tady žádné tradiční trhy nejsou. Proto nás Pieter veze dál. Musí se vyptat místňáků, kde to je. Přijedeme na tržiště a hned se vyrojí pár malých kluků a chtějí po nás cokoliv. Vlasta vytáhne nějaké bonbóny a najednou je tady těch děcek tak asi 30. Nevím, odkud se tak rychle vzali. Alespoň mám co fotit. Tenhle trh nás taky zklamal. Tady se prodávají běžné věci jako v obchodech. Není tu žádná rukodělná práce a suvenýry. Přesto se ještě pustím do řeči se dvěma trhovci. Ale debata se nakonec zase ztočí na jejich požadavky, abych je nějak podpořil. Je to taková tady obvyklá skrytá žebrota. Tak jim vysvětlím, že je chápu, že by také chtěli cestovat, ale holt každému pomoci nemohu, nejsem přece žádný kapitalista. Musí se chlapci taky sami snažit.

Takže v 9:45 jedeme zase dál. Tentokrát už Pieter nalezne to správné místo. Ve Victoria Falls je postavena tak zvaná Shopping Village, kde se prodávají suvenýry a hned za tímto objektem asi tak 50 metrů je stanoviště trhovců v dřevěných přístřešcích. Každý „obchod“ má své číslo a jméno prodavače. Ten nám také říká například: „Jsem ……Vítejte v mém obchodě číslo 20. Mám nejlepší ceny, 50% slevy. Pojďte se podívat. Navštivte můj obchod……“ Prodavači jsou docela vlezlí a nenechají nás v klidu. Je tady pár bělochů a ti jsou vydáni na pospas prodejců. Za chvíli přijede autobus a vyloží další hromadu turistů. Hned jsou trhem vstřebáni a pohlceni. Prodavači by rádi prodali, ale na rozdíl od svých jihoafrických kolegů i také současně nakoupili. To se nám ještě v Africe nestalo, ale oni velice stojí o naše čepičky, hodinky, sluneční brýle a boty. Takže když nemáme peníze, můžeme zboží třeba vyměnit.

Postupně si prohlížíme spoustu věcí od maličkých po velké. Zaměřujeme se především na ty drobnosti, protože zavazadla opravdu nejsou nafukovací. Libuška by ráda nakoupila nějaké solničky, které jsou vyrobeny z buvolího rohu. Kupujeme tedy jedny malé za 5 US $. Usmlouvali jsme to z 25. A také jedny větší za 10. Původně chtěl prodavač 25 US $. Mě se zalíbil otvírák na pivo z buvolího rohu a kamene. Usmlouval jsem ho z 15 na 8 US $. Pak se odehraje náš největší dnešní obhod. Libuška objevila nádherné malované pštrosí vejce i s podstavcem. Prodavač nasazuje cenu 50 US $ a já 10 US $. Velice to vejce chceme, ale nesmíme to dát najevo. Smlouváme dost dlouho. Snažím se mu vysvětlit, že chci také utratit poslední 3.000 zimbabwských $. On je ale zrovna moc nechce.

Dává přednost US $ asi jako všichni Zimbabwané. Když už trvám na 20 US $ a on na 25 a nemůžeme se hnout z místa, napadne mě nabídnout mu Libuščiny staré polorozbité sandály. On je tím nápadem nadšen a obchod je uzavřen. Dáme mu boty a Libuška bosky odchází. Já mu ale v tom zmatku zapomenu zaplatit a on mě za chvíli dohoní. Tak se omluvím a peníze mu samozřejmě dám. Ještě po mě chce, abych se vrátil a vyfotil ho i s mladším bratrem a také zvěčnil jeho „obchod“. Tak se vracím zpátky. Obchodník se jmenuje Charles Sibanda a jeho bratr Ignatius. Dokonce jsem od něho získal e-mail. Charles nám za chvíli ukazuje, že už si sandály obul a je spokojený. Teď lituji, že jsem před pár dny v JAR vyhodil svoje staré škrpály. Mohl jsem je tad ještě za něco vyměnit. Poučení z této situaace tedy zní: „Nikdy nevyhazuj žádné staré krámy. Nikdy nevíš, jestli je výhodně neprodáš.“

Libuška ještě jde utratit posledních 3.000 zimbabwských $ za dřevěnou misku. Chtěli po ní sluneční brýle, ale nedala se. Sháním zimbabwskou čepičku, ale tu tady nikde nemají. Dva kluci slibují, že mi ji donesou. Dávám jim 5 minut. Přiběhnou, ale nic nemají. Stejně byli vedle v Shopping Village a chtěli by mě natáhnout. Další borec mi říká, že za moji modrou propisku mi dá dřevěnou žirafu. Pak ale chce ještě 5 US $. Rychle se s ním rozloučím. Už mám nakupování dost. Jdeme se podívat do Shopping Village. Tady je top pěkné a hlavně pro bohaté turisty, kterých je tu, na rozdíl od jiných částí Zimbabwe, dost. Pěkné obchody si s chutí prohlížíme. Také fotíme vycpaného lva a opici. Ještě bychom rádi koupili tričko, když čepička je naprosto nedostatkovým zbožím. I tady se dá smlouvat a tak jedno pěkné tričko srazíme ze 20 na 10 US $. Já mám jenom 100 US $ a tak chvíli čekáme, než to prodavačka rozmění. A najednou mám plnou peněženku. Donesla totiž i hodně jednodolarovek. Vedle v krámě mají hezké nášivky vlaječek zemí, které jsme navštívili. Kupuji jich 6 za celkem 12 US $. Tady se smlouvat nedalo. Pak už jdeme za Pieterem, který na nás 2 hodiny čeká. Je 11:45 a já se chci ještě zastavit v prodejně knih, jestli nemají můj vytoužený atlas. Ale kdepak, jen pár starých knih a pohledy. A tak si ještě 2 pohledy koupím a zbavím se posledních 600 zimbabwských $. K tomu chtějí ještě 2 US $. Zdá se mi to moc, ale nakonec jim to dám.

V 11:50 už jsme zpátky v Backpackers a hned si v poledne skočíme na čtvr hodinky do bazénu. To nás osvěží. Pak Libuška udělá na oběd špagety se sýrovou omáčkou, rajským protlakem a cibulí. K tomu si dáme rajčatový salát. Jíme kolem 13:00. Je vedro na padnutí a my musíme opět kramovat v zavazalech. Mezi 13:30 a 14:00 si dáváme siestu. Mezitím přijdou do pokoje naši sousedi. Je to polský Australan Konrad a jeho dívka Nicola, která se narodila v Zimbabwe, ale žije v Austrálii. Pokecáme s Konradem o všem možném. Ve 14:00 se vrací druhá skupina turistů z raftu. Jejich pocity jsou smíšené. Stálo to za to, ale bylo to velice náročné a nebezpečné. Míla říká, že má zlomený prst na noze a spoustu modřin. Postupně jí prý dochází, že udělala hloupost, když tam šla. Nejprve museli sejít dolů k řece. Už to byl velký výkon, slézat ten sráz po žebříkách.

Pak pluli na raftu asi 12 kilometrů a mnohokrát je voda spláchla tak, že byli mokří do niti. Také se převrátili a dokonce zachraňovali posádku jiného raftu. Nakonec museli koryto řeky zase vylézt, což je asi dorazilo. Zkrátka toho mají tak akorát dost. Tak jsem docela rád, že jsem tam nešel. V 15:00 už jsme sbalení a začíná naše zpáteční cesta domů. Pavel mi ještě slibuje, že mi koupí atlas, který jsem nemohl sehnat a také příští rok ve Svazijsku DVD s obřadem incwala a reed dance. Také se bude snažit přepálit Pieterovo oblíbené CD s afrikánskými písničkami pro mě a pro Milana.

21. 10. 2006, sobota

Na letiště přijíždíme v 15:30 a hned jdeme k přepážce. Naši průvodci nám ještě pomáhají se zavazadly a vyplňovat formuláře. Při odletu se Zimbabwe se totiž musí opět vyplňovat jedno malé lejstro, kde se nás například ptají, kolik jsme tady utratili peněz a podobně. Pak se s Pavlem a Pieterem loučíme. Pieter je dojat a nemá daleko k slzám. Už ty naše hochy neuvidíme. Naše zavazadla jsou zvážena. Když jsme letěli sem, tak měla dohromady 19 kilo a teď najednou 45 kilo! To je 16 kilo suvenýrů a 5 kilo nadváhy. Naštěstí po nás nechtějí nic zaplatit. V 16:00 nám kontrolují příruční zavazadla. No a Libuška si v kabelce nechala krásný zavírací nůž. Tak o něj přicházíme. Je to škoda. Podobně na tom jsou ale i ostatní turisté. Jsme z toho cestování zkrátka tumpachoví. Čekáme v odletové hale a trošku poočku sledujeme fotbal Zambie – Angola 2:0.

V letadle se lehce dohaduji s jednou Italkou, která si zabrala naše místa na příruční zavazdla a má strach, že se jí ty její krámy rozbijí. Letuška na úvod letu na strop kabiny vystříkala celé 2 spreje osvěžovače a tak si můžeme na chvíli zakašlat. Letíme už v 17:30 místo v 17:45. Libuška sedí vedle mladého Belgičana. Chvilku s ním pokecám. Nejvíce lituje, že musí v pondělí do práce. Ještě nám v letadle zase stihnou rozdat lejstra pro vstup do JAR. Myslím si, že při transitu to vyplňovat nemusíme. Ale to je omyl. Budou to po nás zase chtít. Přistáváme v 19:00. Pak už jde všechno ve velice rychlém sledu. Při vážení nejsou žádné komplikace a nic neplatíme. Převažují také příruční zavazadla a Miluška musí svou kabelu s fotoaparáty dát mezi velká zavazadla do podpalubí. Každý totiž smí na palubu jen s jedním zavazadlem. Zadarmo nám zabalí bágle do igelitu.

Ondra s Bárou zjišťují, jak je to s vracením DPH. Jihoafričané však chtějí všechny nakoupené a vyvážené věci vidět a tuto podmínku nemůžeme splnit, protože už je máme odbavené a navíc bychom se museli přehrabovat ve věcech a to je teď mimo realitu. Takže z toho nic nebude. Ve 20:00 je už vše odbaveno a půjdeme do našeho Gate 5. V Johanesburgu je velké moderní letiště. Když jsme přistávali, bylo po dešti. Procházím tax free obchody a kupuji balík cigaret o třetinu levnější než u nás. Prodejnu knih mi zavřou před nosem. Koupě atlasu je tedy na Pavlovi. Kolem 22:00 mě zradí hodinky, když se mi zastaví. Být tady sám, tak zmeškám letadlo. Tady totiž rozhlasem nic nehlásí. Ve 23:30 jsme na palubě letadla, kde je nesnesitelné vedro. Kapitán se za to omlouvá. Startujeme.

22. 10. 2006, neděle

Letušky do nás začnou cpát různé dobroty. Mám co dělat, abych neusnul a o něco nepřišel. V noci spím trhavě a opuchají nám nohy. Ráno se vzbudím a povídám si se sousedkou. Ja to Američanka Marry z Michiganu. Povídáme si asi 2 hodiny. Je o něco starší než my. Má už vnoučata. Pracuje s dětmi jako vychovatelka. Čeká ji ještě pořádná štreka domů. Já se tím mluvením zdokonaluji v angličtině, která se mi ovšem zdá stále slabá. Přistáváme a v 10:45 vystupujeme v Amsterodamu z letadla. V 11:00 už najdeme náš Gate D 6 a máme 1 hodinu času. Libuška si ještě koupí mísku se sazenicemi tulipánů. Ve 12:30 vstupujeme do letadla do Prahy. Je to mnohem menší letadlo než to záoceánské. Personál sotva stačí rozdat sendviče a pití a už zase ve 14:10 přistáváme. Teď zapůsobí to množství jídla z letadla z Johanesburgu a dostavují se střevní komplikace. Trochu se zdržím a pak už se rychle rozloučíme s ostatními turisty. Máme na sebe napsané kontakty a další už záleží jenom na nás. V 15:10 nás autobus číslo 119 odveze na Dejvickou. V Praze je celkem teplo na tuto dobu, ale v Zimbabwe bylo samozřejmě o dost tepleji, takže si rychle beru bundu a Libuška kalhoty a také bundu. Metrem jedeme na hlavní nádraží. Náš vlak, kterým chceme jet domů, však už má 25 minut zpoždění a tak by nám ujely všechny přípoje. Proto se rozhodneme pro autobus, který jede z Prahy Florence do Luhačovic v 17:00. V 16:15 stihnu ještě koupit místenky. Je skoro vyprodáno, takže máme štěstí. U 9 křížů se v 19:00 dáváme s chutí dršťkovou polévku za 25 Kč. Autobus má trošku zpoždění a před 21:00 jsme v Kroměříži na autobusovém nádraží. Bereme si taxíka až domů. Taxikář je příjemný a chce 77 Kč. Dám mu 100 Kč a my už jsme doma. Následuje velké přivítání. Naše cesta zpět trvala přesně 30 hodin. S celou naší expedicí jsme byli maximálně spokojení a určitě pojedeme zase.