Cesta do raje aneb z Prahy do Cape Townu - část 7 (Zambie)
Jsme tady a na celnici na nas udelaali dobry dojem. Mili, prijemni, bez korupce, jen neustale pobihani vekslaku kolem nas, nas trosku znervoznevalo, ale taktez bili k podivu mili, a zajimali se spise o motorku nez o biznis. Silnice se zhorsila, zacali opet useky bez asfaltu, kdyz asfalt byl, tak bylo plno der, obcas misto mostu, kteryho strhle zaplavy, bila jen prkna, a dle udaju celniku, to ma trvat 200 km.
Vecr jsme se ubytovali v misionu, kde velila 60 leta australanka Agnes. Byla velice mila pani, ktere se civilizovani zivot "zhnusil", a rozhodla se, ze se o sve bohatstvi, ktere ji zanechal manzel podeli z nekkym jinim.Narazil jsem na ni pobliz vesnice Kachalola. Vybudovala mali hotilek, restauraci, nemocnici, par skromnich domecku pro sve zamestnance, a vlastne vytvorila takovy mikro statek. Vsechni museli pracovat, sazet, varit, uklizet, prodavat, tesat,zdit, proste to fungovalo, a lide byli hrozne radi, ze maji kde spat, co jist, a take si jako komunita neco vydelaji. "Ach, Igore, je to s nima tezke...Podivej, nez jdeme sazet, jim kazdy rok vysvetluju, ze musime zasazet, potom cekat nez vyroste, potom sklizet, a nasledne to musime prodat v meste, a potom dostaneme penize, koupime obleceni jidlo atd...Predstav si, ze druhy den, co to zasadime, mam jiz celou "moji" vesnici na dverich, a nesmele se me ptaji, ze uz teda zasadili, a zda jim uz nemuzu zaplatit." "Jo, jsou velice mili, ale....nebo se zabidli v kukurici s celou rodinu, pak ji kradou, a podel silnice ji prodavaji jako opekanou. Bydlim s nima jiz 10 let, a chci tady i umrit, protoze je tady raj na zemi." I sam sem ten pocit mel.
Vecer jsem stopnul taxi a sli jsme se bavit do vedlejsi vesnice na "diskoteku". Byla sobota, a tak bylo z ceho vybirat, a spoustu lidi vsude popijelo, rvalo , tancovalo, a z kazde putiky byl sliset rev africkych rytmu. Cernosi jsou neskutecni pivci, vydrzi dost, a hlavne kazdy umi dobre tancovat, a nechaval jsem oci na zenskych zadkach, ktere se elegantne chveli v rytmu dlouho do rana.
Z bolestma hlavy jsme druhy den startovali proti Lusace. Dnes bych tam mohli dojet. Mijeli jsme nadherne udoli BAOBABU, krajina byla zelena, silnice se zlepsila, obcas opet sprchlo, a musel jsem dat velkeho bacha na opice, ktere z krovy vyskakovale na silnice.
Lusaka nas uvytala z sirokymi ulicami, bylo hodne zelene, parku, a bylo to nejchezci uvitani velkomesta, co jsem zatim zazil a to kdekoliv na svete .Prehledne ulice, slusni ridici, dobre silnice, usmevavi lide ,moderni shoping centra, nadherne vylky z dob anglicke nadvlady. .Lusaka je zvlastni v tom, ze predmesti je krasne a bohate, ale v jadru mesta jsem pak zazil to, o cem nas varovali pruvodci. Spina,kryminal, smog, huligani, bandite, ...ale i v stredu mesta sem se citil docela fajn, a neohrozene, takze.... opet keci pruvodcu z batozkama.
Nasel jsem krasni kemp, se setkal z hodne cestovateli, a hlavni plan v Lusace bylo ziskani viza do Namibie.Museli jsme cekat 3 dni, a tak bylo hodne casu na straveni hezkych chvilek v prijemnim meste.Nasel jsem take "CZECH HOUSE", ktereho vybudoval DR.............. z Prahy. Ve sve ordinaci leci predevsim diplomati a cizince, zijici v Lusace.Prijemni chlapik, ktery se nam venoval nadherni vecer straveni v jeho rezidenci. Mel kolem sebe take dalsi 3 mlade lidi z Ceske republike, tak jsem konecne mohl procvicit muj "second language".
Namibiske vizum jsme po dlouhem doprosovani a lhani, predce dostali v utery misto ctvrtku, a mohli jsme odejt do takoveho meho duleziteho bodu na te mi ceste, a sice Viktorinych vodopadu. Cesta byla rychla, dest pomalu prestaval lejt, na silnici pribyvalo policajtu, ktery byli k podivu vsechni mili a frceli jsme rychosti 140 kmh proti 500 km vzdalenemu LIVINGSTONE.
V livingstonu jsme jeste tentyz den stihli prohlidku vodopadu.Bylo to nadherne, okouzlujici, o to vetsi kouzlo vseho bylo, ze jsme tam bili samy. Nad vodopady se razprostirala nadherna duha. Pry jsou vodopadi ze strani Zimbabwske chezci, ale zase z Zambiske je vetsi klid.Voda dunela, a clovek mel dojem, ze prsi obracenim smerem.Ze zdolu nahoru. Byli jsme totalne promoceni, ale bodlo nam to, jelikoz bylo jinak nesnesitelne vedro. Na Livingstona, skotskeho misionare, vodopady udelali takovy dojem, ze je pojmeoval po britsky kralovne Vikktorii.
Ubytovali jsme se blizko vodopadu, a v noci poslouhali jejich buseni. Druhy den nas cekala spatna cesta do Botswansko, Zimbabwsko, Namibiske hranice. Kolem poledniho zase trosku sprchlo, bylo silene vlhko, a ja se stal unavenim. Zastavil jsem v prostred bushe u silnice,a lehnul jsem si pod slamenou chysi.Prikazal jsem Endymu, jestli nekdo prijde, at vsechni ignoruje, nemel jsem naladu se z nikym bavit, a ten den mi vsichni lezli na nervy. Lezel jsem na mokrem bahne, naces nas obklopili deti. Koukal jsem do zeme, jako by nic, oni zmizeli, a po par minutach se vratili. Endy rika:"Hele, prinesli ty slamenou postel, a plni hrnec jidla" Zastidel jsem se, a hnusil jsem se sam sobe, protoze jsem takhle reagoval. Prezto, ze lide v Zambii jsou velice chudy, take z schanenim jidel jsme myvali problemy, jejich vyplaty jsou ve vyssi 30-50 USD, jsou nesmirne mili a prijemni. Rozdali by se o vsechno. A ja, kreten evropskej, se delam, jako ze je nevidim.....Abych si opravil svedomi, jsme se pak hodne fotili a motorce s nima, a nejveci radost jim udelala helma.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX.
Autor: Igor Brezovar (brezovar.igor@seznam.cz)
Zdroj: http://mototour.cz/reports.html
