West Africa aneb Cesta do Camerunu na motorce - část I.

Neděle, 2.09 | 16:55

Příprava, Maroko a Mauretánie

Po roční přestávce jsem si opět začal naplňovat svůj sen: Objet SVĚT na motorce. Po cestách Evropou, Indií, Severní Afrikou a Blízkým východem, jsem se letos rozhodl pro další kus světa a to jeden z nejtěžších, co se týče přírodních podmínek, lidí, silnic, bezpečí, korupce, rasismu a politické nestability.

Naplánoval jsem trasu po Rovníkové Africe a sice po západním pobřeží afrického kontinentu, kde je v současné době jediná možná jakž-takž bezpečná trasa. Cesta vede přes Maroko, Mauretánii, Mali, Burkina Faso, Ghanu, Togo, Benin, Nigerii a Camerun. Předpokládám, že během dvou měsíců si v každém z uvedených států prohlídnu alespoň ty nejzajímavější místa, ale stejně tak jako na minulých cestách, je mým největším zájmem poznávat místní lidi, jídlo, hudbu, přírodu a celkový způsob života. Motorku jsem si nechal stejnou. Černý BMW R 1100 GS , stár dva roky, najeto cca 33.000 km. Vybavena dokonale zpevněným rámem, hliníkovými kufry s celkovým prostorem 170 litrů, tank ruksakem, 2 x 10 L kanystry na vodu a benzín, držákem pro stan a karimatky, kompresorem pod nádrží, 45 L nádrží na benzín a na zadní kufr jsem naložil 2 cross gumy určené pro písek a bahno. Po zkušenostech z Íránu a Egyptu jsem si s sebou vzal i svorku na sundavání zadní pneumatiky a
4 bombičky naplněna sedmi atmosférami plynu CO2. Celková váha naloženého motocyklu s naplněnými kapalinami, je tedy něco přes 460 kg a když k tomu připočítám dvě osoby, tak je to zhruba 150 kg nad továrním limitem, kde určitě nepočítali s každodenním cestováním africkými pustinami. I letos samozřejmě na cestě nesmí chybět má, již manželka, Irenka. Cestu jsem začal plánovat zhruba 3 měsíce před odjezdem. Sehnal jsem většinu víz již v Evropě a ty, které mi chybí, seženu cestou. Nejlepší období pro návštěvu západní Afriky je zima. Od prosince do března, kdy klima (obzvlášť přes SAHARU) je poměrně vhodné, není příliš horko a
v Centrální Africe začínají obdoby dešťů až začátkem dubna. Právě dešťům jsem se chtěl určitě vyhnout, protože se ze špatných silnic stávají silnice nesjízdné a místním obyvatelům trvá někdy trasa 100 km celý týden, někdy dva.

Začátkem ledna jsem vyjel na cestu. Maroko mě uvítalo počasím připomínající evropské jaro. Noci byly trošku chladné, ale denní temperatury se vyšplhaly až na 20 C. Věděl jsem, že cesta směrem na jih bude den co den teplejší. Doladil jsem přípravu motorky a finanční prostředky (letos poprvé jsem měl vše v hotovosti, kterou jsem poschovával na různých, již osvědčených místech z minulých cest). Věděl jsem, že v Maroku problém s bezpečností nebude, ale měl jsem strach z Mauretánie, kde řádí pouštní bandité a hlavně z Nigerie, kde člověk opravdu neví, kdo je bandita a kdo policajt a můj rezervní finanční fond ve výši 500 USD byl určen právě pro úplatky
v Nigerii a v Mauretánii. Ani letos jsem nesháněl sponzory, tak to vše bylo opět na mé osobě. Cesta do hlavního města Maroka probíhala po krásné silnici. Cestou jsem často potkával policii na GOLD WINGACH. V Rabatu jsem získal Maliské vízum a večer se usadil v campu, kde jsem strávil krásný večer ve společnosti Australana Martina a Angličana Fredyho, kteří cestují spolu do Senegalu.

Každý z nich vlastnil starou Yamahu 600 a to proto, že se jim do Afriky dle jejich slov nevyplatí vzít novější motocykl, protože ho buď úplně zničí nebo jim ho prý stejně ukradnou. Trošku jsem se nad sebou zamyslel. Se zničením mé motorky jsem počítal, ale že mi ho ukradnou, s tím se nesmím smířit a dopustit to a tím spíš, že mám na různých místech motorky schován celý svůj finanční kapitál. Ne, ne, to nepřipustím. Budu se o ni starat jak o dítě. V Rabatu jsme zůstali 2 dny a prošli zajímavá místa a večer každý bar. Rabat se mi líbil rozhodně víc než Casablanca,
která již nemá se stejnojmenným filmem pranic společného. Stalo se z ní průmyslové město, jen centrum nostalgicky připomíná, že město kdysi bylo významné arabské kulturní a obchodní středisko. Velký dojem na mě udělali města jako jsou Fes, Mekneš nebo Marrakech. Obzvláště v Marrakechu jsem měl v úmyslu zdržet se pár dní. Důvodů bylo víc: nestrávit celý den a noc na nejznámnějším trhu v Maroku jménem Jama-Afna, to nešlo. Prohlédnout medínu a všechny řemeslnické dílničky, malé krámky, tržnici, to jsem také musel. Působilo to na mě fantasticky.
Ubytoval jsem se v levném hotelu přímo na hlavním trhu a tak jsem všude mohl pěšky prozkoumat každou dobrou restauraci, čajovnu, krámky se suvenýry, kde se mi snažili prodat všechno. Nekupoval jsem nic, protože suvenýrů ze severní Afriky již mám dost z minulých cest a místo na motorce jsem raději šetřil pro suvenýry z "pravé černé "Afriky. Cestou na jih jsem míjel krásné pohoří Vysokého Atlasu pokrytého sněhem. V pohoří jsem se setkával s příjemnými lidmi, u nich jsem také jedl a přespával. Jejich řeč a tvář nedaly zapřít, že patří k Berberům. Žili velice skromně a jejich obživou bylo převážně sbírání máty, ze které se vaří vynikající marocký čaj. Pochutnával jsem si také na pálivých zeleninových polévkách, vařených v hliněných nádobách na ohni.

Moje další a také delší přestávka bylo město GUELEMIM, kde jsem za každou cenu chtěl vidět velbloudí trh, kam přichází Tuaregové i z pár set kilometrů vzdálených saharských pustin. Cesta jim trvá i měsíce. Neprodávají zvířata za peníze, ale spíše mění za cukr, sůl, tabák, mouku atd. Měl jsem velké štěstí, narazil jsem na anglicky mluvícího domorodce a ten mně vysvětlil věci, o které jsem se zajímal při obchodování s velbloudy. Hodně bylo zajímavé smlouvání a hádaní se
kolem ceny. Vypadalo to velmi často, že se poperou. U "mého průvodce" jsem se i vyspal. Žil sám s mámou. Přes den pracoval na trhu jako velbloudí znalec a po večerech měl hlavní náplň kouření hašiše. Byl jsem nadšený z jeho mámy, která přede mnou odhalila svůj obličej a zapálila si cigaretu. Měl jsem to přísně zakázáno komukoliv to říct, protože překračovala všechny muslimské zákony. Táta jim umřel a tak žili pospolu v malém domečku udělaném z bahna a slámy. Hašiš ubalil i mě. Pochutnávali jsme si pozdě do noci. Totálně v kytkách jsem na malé postýlce usnul jak zabitý. Když jsem se ráno vzbudil, Ahmed již zase prodával velbloudy. Nasnídal jsem se velbloudího mléka s chlebem a odjel směrem do vnitra Sahary asi 500 km od Mauretánských hranic do In Samara, většího města v Západní Sahaře obklopeného pískem. Od Dhakly, odkud mám za 5 dní konvoj do Mauretánie, mě dělí zhruba 900 km, ale musím být v Dhakle dříve, abych stihl připravit všechny potřebné papíry pro konvoj a překročení hranic do Mauretánie, a hlavně musím vyměnit obě gumy.

Konvoj jede vždy 2x týdně a sice v úterý a v pátek. Je určen především pro bezpečnost před lokálními "policario", kteří bojují o nezávislost "Západní Sahary". Nesmiřují se s osudem, že toto sporné území patří k Maroku, a tak přepadávají turisty a Marokánce při cestě na jih. Dva dny jsem prožil v campu na začátku města, kde jsem se opět potkal s Australanem a Angličanem. Papíry jsme zařizovali spolu . Další den měl jet konvoj v 10 h. dopoledne ale vyjeli jsme v 17.30.h. Po celou tu dobu jsme čekali na slunci nebo se váleli pod motorkami, jedinému možnému stínu v okolí. Kluci dokoupili každý jeden 20 l kanystr s benzínem a jeden pro vodu,
protože není možné koupit benzín cca 850 km, do hlavního města Mauret. -Noaukschotu. Já měl s sebou 60 L benzinu a 10 L vody a měl jsem vážné obavy, zda to bude stačit, protože žádná cesta nevede, jede se přes Saharu jen po písku, teprve posledních 200 km je cesta lepší. Jede se alespoň po tvrdém písku po pláži, 0,5 m od moře.A v písku spotřeba stroje výrazně stoupne. Nezbytné je mít s sebou GPS, protože to je jediné, co Vám v prostranství ničeho ukazuje správný směr. Nepřál jsem si zažít stejnou situaci jako vloni v Lybii, když mi GPS přestal fungovat a já se ztratil. Přiznám, že jsem měl velké trauma z této cesty. Vlastně jsem se bál od chvíle, kdy jsem se rozhodl na tuto cestu vyjet. Četl jsem o ní hodně a dozvěděl se, kolik lidí ji nepřežilo, kolik se ztratilo, zničili se jim vozidla...

Cesta byla nudná, nikde nic, samý písek a po pravé straně jsem měl moře. Asfaltová silnice byla široká tři až čtyři metry a nebezpečné bylo jet v noci kvůli písečným jazykům. Na hranice jsme dorazili pozdě v noci, a přespali ve stanu. Ráno nám maročtí policisté vrátili pasy. Začal horor. Silnice zmizela a začala pista plná kamenů a měkkého písku, kam se mi bořila motorka, a kde jsem na úseku 1 km spadnul 5 x. Pokaždé mi Fredy z Martinem pomohli postavit motorku. Byl jsem moc naložen. Po 30 minutách jsme se dostavili na Mauret. hranice. Byla to chýše vytvořená
z kamenů ve tvaru "iglú". Celní formality jsem zvládnul v pěti hodinách. Byl jsem bezradný, co udělat s mými zavazadly. Byl jsem skutečně moc naložen. Kluci odjeli, popřáli jsme si šťastnou cestu a na závěr mi dali radu, abych jel rychlostí min.80 km/h nehleděl na písečné jazyky a nevyhýbal se křovím ani kamenům, a jen jel, jel a jel. 600 km takhle?? Měl jsem strach a byl jsem nervózní. Lidé se pomalu vydávali na těžkou saharskou cestu na jih. Na hranicích zbylo ještě pár aut z konvoje. Šel jsem k mladému Francouzovi, který cestoval v autě sám. Prosil jsem ho, zda mi vezme moje zavazadla. Souhlasil. Vyjeli jsme. Jelikož jsem měl GPS, tak jsem vedl cestu já, v opačném případě by musel Francouz najmout průvodce za 150 USD. Musel mi věřit.
K nám se připojil další francouzský pár a tak jsme vyjeli. Lepší dvě auta než žádné. Byl jsem klidnější. Motorka byla lehčí a zvládal jsem to dobře, obzvláště, když jsem jel rychle, to bylo jak lyžování na vodě a skutečně jsem nesměl brzdit, rychle otáčet a jet maximálně na třetí rychlostní stupeň. Auta jela pomaleji a tak jsem vždy po pár desítkách km někde na pevnině zastavil a čekal jsem na ně. Občas se mi stalo, že jsem je zahlédl úplně mimo směr třeba 3-5 km daleko. Dojel jsem tedy k nim a pak jsme společně pokračovali dál. Když se zabořili do písku, často jsem jim půjčoval hliníkovou desku, co jsem si s sebou vezl. Vzájemně jsme si pomáhali. Oni mě často
pomáhali zvedat motorku. Ztrácel jsem energii a navíc jsem měl strašnou žízeň. Vypil jsem možná 6 litrů vody denně a nešetřil s ní, protože Francouz jí měl v zásobě dost. Večer jsme si udělali tábořiště mezi písečnými dunami. Byla zima, na oknech aut se dělala námraza. Nocoval jsem venku ve spacáku oblečen ve svetru, kalhotách a v kombinéze. Byla mi zima. Brzo ráno jsme se vydali opět na cestu. Poušť byla ještě horší, plná kamenů, křoví a písku. Většinu cesty jsem stál s váhou na zadním kole a zadek motorky skákal z levé strany na pravou stejně, jak jsem to měl možnost vidět při závodech Paris - Dakar. Občas jsem jel i 100 km/h.
Kameny bouchaly o spodek motorky a občas jsem skákal i 5 m daleko přes hrboly. Tak jsem někde ztratil i termosku, která byla přivázaná vzadu dvěmi síťkami. Držel jsem se pevně řídítek. Někdy se stalo, že jsem jel a na jednou se přední kolo zabořilo do písku, motorka zůstala stát a já letěl o pár metrů dál. Dopadl jsem do měkkého, ale vyčerpávalo mě to. Cestou jsme občas dojeli místní obchodníky s auty, kteří jeli prodat auto z Maroka do Mauretánie. Často měli píchlá kola a tak jsem jim je dofukoval kompresorem nebo bombičkami. Nejvíc mě štvalo, že oni vědí, jaké jsou tu podmínky, jaké jsou písty a přesto nebyli vůbec připraveni. Stáli tam uprostřed pouště, pálili náhradní gumy a tím dávali signál "okoloprojíždějícím“, že něco není v pořádku.
Samozřejmostí v Sahaře je to, že se má vždy pomoci. A tak jsme to činili skoro „celý“ den. Večer jsme úplně stržení, žízniví a špinaví dojeli k moři. Už jsem si raději postavil stan a vzal si k sobě i Francouze. Před sebou jsme měli ještě cca 170 km plážové cesty do Noakschotu. Doufal jsem, že vystačím s benzínem. Zvláštní bylo, že přestože jsem už dva dny nic nejedl, neměl jsem vůbec hlad, jen hroznou žízeň.Už čtyři dni jsem se nemyl. Smrděl jsem celkem dost. Druhý den jsme sice vstávali brzo ráno, ale museli jsme 4 hodiny čekat, než opadne hladina moře, abychom mohli
jet mezi dunami nebo skalními útesy a mořem. Často do mě narazila nečekaná vlna. Můj rekord byl asi po kolena namočen ve vodě. Přeřadil jsem na 2 rychlostní stupeň, přidal plyn a brodil se i 100 m dlouhou cestou v moři. Byl jsem úplně slaný a mokrý. Na motorce se najednou rozsvítil alarm, blinkry, světla... No jen sem se modlil, aby vydrželo a nechcíplo nic.Vydrželo to.Po čtyřech hodinách již jsem v Noakschotu vyplachoval sebe i motorku důkladným způsobem.
Vyhrál jsem, byl jsem šťastný, že jsem překonal jednu z nejhorších tras na světě. Chtělo se mi radostí brečet. V duchu jsem si řekl, že i když by tu cesta z různých důvodů skončila, tak jsem dokázal projet trasu, ze které jsem měl noční můru již v Evropě. Rozloučil jsem se s kamarády, kteří jeli ke svému cíli do Dakaru, ale já měl před sebou ještě 1400 km dlouhou cestu na východ Mauretánie, pak směr Nema a potom opět po katastrofální pistě na Mali.
Po cca 800 km naježděných v Mauretánii, jsem se v městě Aleg poprvé sblížil z obyvateli Mauretánie a k mému zděšení musím konstatovat, že jsou to nejnepříjemnější lidé, s jakými jsem se dosud na všech mých cestách setkal. Byli záludní, tahali ze mě peníze za každou prosbu, co jsem k nim měl, např. při otázkách kde je hotel, kolik km zbývá, kde je restaurace.... Vždy chtěli platit. Policajti mi brali pas a dožadovali se peněz, na benzínových pumpách "nebyl "!! benzín,
ale prodal mi ho soused za 1 USD /l. Později jsem se všiml, že "soused" šel na pumpu s kanystrem a pro něj samozřejmě benzín byl. V hotelech chtěli 4x větší cenu za pokoj, i když měli cenu napsanou nad dveřmi. "Proč musím platit tolik a ne cenu která je napsaná nad dveřmi??“ ptal jsem se. „To je cena bez mé provize!!", zněla odpověď. Obvykle jsem se chtěl otočit a jít spát za město, ale nakonec povolili. V Mauretánii bylo velice málo možností co koupit k jídlu a tak jsem již čtvrtý den v Mauretánii nic nejedl. Neměl jsem ale vůbec hlad. Vadilo mi také, stejně jako kdysi v Pákistánu, že kamkoliv jsem šel pěšky, okamžitě šli za mnou všichni obyvatelé
vesnice. I na záchod! Nebyla možnost se zavřít a tak na mě čuměli. Nechodil jsem moc ven, raději jsem se vždy zdržoval na pokoji a čekal na další den, až jsem mohl zase jet a vyjet co nejdříve z Mauretánie. Cestovaní se mi zhnusilo a poprvé na mých cestách jsem litoval, že jsem někam odjel. Doufal jsem, že ostatní státy Afriky jsou snad lepší a příjemnější. Příšerný národ a hnusili se mi všichni do jednoho. Nepotkal jsem v celé zemi ani jednoho člověka, který by se se mnou normálně bavil, na něco se ptal nebo se jen usmál...

Všichni do jednoho na mně chtěli zbohatnout. Nedařilo se jim. Nedal jsem se. Ani
policajtům.Tak jsem jednou čekal i celou jeho směnu, dokud mi pas nevrátil a pak jsem jel dál. Řekl jsem si, že ta verbež ode mě prachy nedostane. Děti neuměli nic jiného než jenom: "Mesiur Cadue, cadue?" (pane, dárek, dárek)

Před sebou jsem měl ještě cca 600 km cesty na hranice s Mali. Cesta byla sice na mapě značena červenou barvou, ale ve skutečnosti se jednalo o silnici, kde sice byly pozůstatky asfaltu, ale byly na ní velké díry a kameny a tak jsem jel občas raději mimo silnici i když jsem míjel akátové stromy s 5 cm bodlinami. Kamarád, který před lety absolvoval stejnou trasu píchnul v Mauretánii 36 x gumu zrovna kvůli bodlinám, které se zapíchnou do gumy a poté během jízdy pronikají do hloubky gumy. Já jsem celou trasu do Kamerunu nepíchnul ani jednou. Měl jsem velké štěstí.
Blížil jsem se k městu Al-Ajun. Ležel jsem pod motorku ve stínu a přemýšlel o hnusné
Mauretánii, když vtom jsem si všiml na zadním kole kapky oleje, teklo to od kardanu. Utáhl jsem šroub a jel dál. Do města chybělo cca 200 km. Ve vesnici jsem koupil olej do motoru pro jistotu, kdyby to kapalo dál. Nekapalo, ale přímo teklo. Dolil jsem olej a vydržel dalších pár desítek km do Ajunu, kam jsem dojel před nocí. Našel jsem hotel a potom i mechanika, který mi slíbil, že se ráno na závadu podívá. "Zrovna v nepřátelské zemi se mi to musí stát", klel jsem. Druhý den ráno mechanik rozebral kolo, kardan a zjistil, že mám rozemleté ložisko. Trošku jsem byl nervózní co budu dělat, a hlavně má za 7 dnů přiletět Irenka do Bamaka, hlavního města Mali, a já mám ještě ujet cca 700 km pist a ošklivých silnic. Mechanik mi ložisko zalil cínem, namontoval zpátky kolo, nalil olej a zaručil se, že s tím objedu dvakrát svět. Zkusil jsem se projet a fakt nic neteklo, akorát kolo se moc netočilo. Třeba když jsem měl neutrál, tak jsem s motorkou nemohl hnout.
Říkal jsem si, že se to roztočí časem. Ten čas nastal zhruba 30 km od města, kde mi olej znova vytekl. Ted už jsem byl ale opravdu naštvaný. Hlavně proto, že mě ten hajzl natáhl a účtoval si velké peníze. Nejdříve chtěl 300 USD, já ho ukecal na minimum co šlo, tj na 150. Vyloženě mě vydíral, tak nezbylo nic jiného,než zaplatit. Nevracel jsem se. Musel jsem dál kvůli Ireně a stejně by mi nic nevrátil. Kupoval jsem opět v každé vesnici olej a lil ho tam. Vymyslel jsem plán: Dojedu do vesnice Tambergma, odkud vede pista na hranice z Mali a tam se nechám odvést
Jeepem. V Tambergme jsem opět našel mechanika, řekl jsem mu celou historku, akorát jsem opravil cenu. Řekl jsem mu, že mi to mechanik v Ajunu spravil za 20 USD. On na to, že mě pěkně natáhl a že u něj to bude levnější. Zalil mi ložisko z obou stran. Večer byl hotový. Šel jsem na testovací jízdu asi 50 km a fakt to bylo dobrý, ale ne tak dobrý, že bych mohl riskovat cca 600 km do Bamaka po písečné a následovně po kamenité pistě. Přespal jsem u mechanika. U něj jsem se také trošku najedl kuskusu, poprvé v Mauretánii. Nechutnalo mě to. Kolem mě se opět objevili
lidé z celé vesnice a ženy chtěly, abych je vzal s sebou do Evropy. Nebyly hezké a tak jsem neměl o čem přemýšlet. Brzo ráno jsem odešel na trh smlouvat cenu přepravy přes poušť na hranice s Mali. Našel jsem možnost za 130 USD, kdy jsme 170 km jeli 6 hodin a to na první nebo druhý rychlostní stupeň. Šofér byl nepříjemný a já se bál, jestli mně jeho kolega na korbě nebude házet zavazadla plná peněz do pouště a na zpáteční cestě je pak budou sbírat. Nestalo se tak. Cestou jsme se stavěli v Mali v pouštní vesnici u kmenu Krhani. Jedli jsme antilopí gulášek a pili velbloudí mléko. Chutnalo mi to.

Večer jsme špinaví a utahaní přijeli na hranice. Obvykle nejraději cestuji sám, ale po mauretánských zkušenostech jsem se už nemohl dočkat Irenky. Přiletí už za pět dní. V Mali musím opět najít transport do Bamaka, který je vzdálen 400 km po špatné silnici savanou. Mali a Burkina Faso Celník mě uvítal studeným pivem. Mluvil anglicky a tak jsem si konečně po 7 dnech také trošku pokecal. Ukázal mi, kde můžu na celnici přespat a přinesl mi pečenou kozu. Ptal jsem se ho, kolik za to vše bude chtít, on se na mě jen uraženě podíval:" Ej, man, ty jsi v Mali, to není fucking Mauretánie." Ano i já se cítil líp, byl to pravý balzám na duši.Večer jsem šel do baru, kde
jsem se s místními lidmi a s radostí pořádně ožral. Tancovali, hráli na tam-tamy a zpívali jsme dlouho do noci. Ráno jsem s velkými potížemi volal do Prahy p. Žlábkovi, z klubu BMW, aby mi po Ireně poslal celou zadní soupravu u zadního kola. Slíbil, že to udělá, ať nemám starosti. Poté jsem sehnal kamion, naložili jsme motorku, 28 ovcí a koz, 16 krav, 14 kuřat, 25 lidí a odjeli.
Cesta byla sice pevná, ale hodně hrbolatá. Příroda byla krásná. Už nebyl jen písek, ale začaly se objevovat i porosty křoví a typické stromy savanského podnebí. I jídlo v každé vesnici bylo pestré, hlady jsem vůbec netrpěl. Mali je jeden z nejchudších států Afriky. Bylo to znát na životní úrovni lidí, infrastruktury, silnic...Ale byli příjemní a to mi stačilo.

Zdroj: http://mototour.cz/, Igor Brezovar

Odkaz na první část cestopisu: II.

 

oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 0, poslední komentář:

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články