Balkán 2003

Před odjezdem:
Tak jsem zase skoro po roce vyrazil do Albánie. Tentokrát jsem navštívil i novou zemi - Makedonii. Kupodivu ne sám. Ostatně už před rokem jsem si říkal, že když známí uvidí, že jsem se vrátil živ a zdráv, někdo se ke mně přidá. Tak se také stalo a vyrazil jsem s Petrem Jíšou a Jirkou Ruppertem. V červnu jsme se dozvěděli milou novinu, že Srbsko a Černá Hora zrušili víza pro české občany a tak jedinou zemí na Balkáně, kde musíme mít víza je Makedonie, protože Albánie je v létě také nepožaduje. Makedonská víza stála letos 19 eur a 1500 Kč a vyřizuje je paní, která sídlí v hotelu Alexandr Makedonský v Lublaňské ulici u I. P. Pavlova, protože nejbližší makedonské velvyslanectví je ve Vídni. Předem zajištěné ubytování se vyžaduje jen, pokud s Vámi jede nějaká žena (což se nás netýkalo). Tentokrát jsem foťák nezapomněl.

1. den (11.7.): Odjezd a jízda přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko
Vyjeli jsme stejně jako před rokem autobusem v 9.00 z Prahy do Dubrovníku. Tentokrát už vyjížděl z Florence a ne jako před rokem kvůli povodním z Roztyl.

2. den (12.7.): Dubrovnik, Kotor
Probral jsem se zase u Ploče. Kotor - staré město a pevnost nad městem Po příjezdu Dubrovníku jsme si rychlosti prohlédli centrum a autobusem v 11.30 odjeli do Kotoru v Černé Hoře, který je také v UNESCO. Hned na autobusáku nás odchytila ženská na privát a kluci (stejně jako po zbytek cesty, protože já to neumím) smlouvali cenu. Po ubytování jsme šli na pláž a potom do centra, kde jsme byli až do večera. Prohlédli jsme si křivolaké uličky, ale na pevnost, která je asi 200 metrů nad městem se nám nechtělo. Byli jsme i tak propocení.

3. den (13.7.): Podgorica, Skadar, Drač
Ráno v 7 hodin jsme vyjeli autobusem do Podgorice, kde jsme si naivně mysleli, že seženeme směnárnu, kde se zbavíme kun, které nám zbyly. Po marném snažení jsme to vzdali a odjeli taxikem na hranice, kde jsme pouze vyplnili registrační kartu a jiným taxikem (se stejným řidičem jako před rokem) odjeli do Skadaru. Zde jsme si na ulici vyměnili peníze a stěží stihli vlak ve 12.12 do Drače (Durrës) s přestupem ve Vorë. Zde se mi nepodařilo najít hned hotel Ceka, kde jsem spal před rokem, takže jsme přijali nabídku staré paní, která mě oslovila na ulici a ukázala privát, kde jsme pak zůstali 2 dny. Paní nás seznámila s rodinou a vyprala. Pak jsme zašli na pláž vykoupat se a potom do města na večeři. Při ní jsme zaslechli muezina, ale modlitbu v mešitě jsem bohužel nestihl. Večer jsme ještě zašli do hotelu Ceka, abych předal recepčnímu Gambrinus, který jsem mu slíbil a šli jsme spát.

4. den (14.7.): Drač, Krujë, Tirana
Ráno jsme vyjeli mikrobusem do Krujë, kde je pevnost, na které se turecké přesile bránil národní hrdina Skanderbeg. Muzeum bylo zavřené, neboť bylo pondělí. Krujë - pevnost s historickým muzeem V suvenýrech jsem si koupil bílou čepičku, kterou dříve Albánci nosili a šli jsme na oběd. Kupodivu měli pivo Guiness, tak jsem si ho dal. Jinde měli hlavně Amstel. Poté jsme odjeli mikrobusem do Tirany, kde jsme navštívili mešitu a kolem bývalého sídla Envera Hodži došli k parlamentu a poblíž něj zašli na kafe. Posledním vlakem jsme dojeli do Drače, kde jsme ještě navštívili kavárnu na promenádě a šli spát.

5. den (15.7.): Drač, Vlora, Dhërmi
Ranním vlakem jsme odjeli do Vlory (čímž jsem projel poslední železnici s osobním provozem v Albánii) a našli zastávku autobusu do Dhërmi. Poté jsme se šli naobědvat, jenže jídlo bylo nějaké přemaštěné, takže nám z něj bylo špatně. Autobusem jsme dojeli do Dukatu a pak stopem do Dhërmi. Dhërmi - já a Petr při koupání v moři Jela s námi i malá holčička, která pak po cestě zvracela, ale my jsme se drželi a s Petrem se vyzvraceli až po ubytování. Bylo to naštěstí naše jediné zvracení v Albánii. Poté jsme zašli k moři, které bylo asi kilometr daleko a večer jsme poseděli na balkoně s výhledem na Korfu. Dal jsem si chladit Plzeň, ale nějak jsem to přehnal a stala se z ní tříšť, která ani nepěnila.

6. den (16.7.): Dhërmi
Tento den jsme navštívili samotnou vesnici Dhërmi a kostelík, který se nad ní vypínal a odpoledne odešli na pláž, kde jsme byli až do večera. Moře bylo docela studené.

7. den (17.7.): Qeparo
Ráno jsme se vydali směr Qeparo. Do autobusu jsme se nevešli, tak jsme jeli stopem, ale málem z toho byl konflikt, protože s řidičem jsme se dohodli na částce, kterou on chtěl od každého zvlášť, zatímco my ji pochopili jako celkovou. V Qeparu jsme po delším snažení našli ubytování a šli na pláž, kde jsme si popovídali anglicky s jedním Albáncem a pak zašli na večeři.

8. den (18.7.): Saranda, Butrint, Ksamil
Ráno nás děda, u kterého jsme bydleli, doprovodil na autobus, kterým jsme dojeli do Sarandy. Zatímco kluci hledali nocleh, já hlídal batohy a snažil se zjistit, odkud jezdí autobus do Butrintu, což se mi nepodařilo. Po ubytování jsme tedy začali hledat, odkud jezdí, ale posílali nás z místa na místo, tak už jsme chtěli sednout na taxika, ale policajt nám stopnul autobus do Ksamilu, odkud to bylo ještě asi 3 km po silnici. Butrint - amfiteátr a Jirka Butrint je docela rozsáhlé antické město, tak chvíli trvalo, než jsme si ho prohlédli. Stejnou cestou jsme se vrátili do Ksamilu a šli se vykoupat do moře. Do Sarandy jsme stopli auto. Večer jsme ještě šli na promenádu a rozloučili se s mořem, protože další cesta už vedla vnitrozemím. V noci jsem se musel přesunout na pohovku v předsíni, protože v mé posleli něco hrozně chroustalo, že jsem se bál, aby po mně v noci nelezly nějaké myši.

9. den (19.7.): Modré oko, Gjirokastër
Ráno jsme vyjeli autobusem směr Gjirokastër, ale vystoupili jsme u Modrého oka, což je docela silná krasová vyvěračka s na albánské poměry bujnou vegetací okolo. Modré oko (Siri i kaltër) V místní zahradní restauraci jsme si dali šiškebab, který nějak divně páchnul, tak jsem zbytek nechal Petrovi. Vrátili jsme se k hlavní silnici a čekali na autobus do Gjirokastëru, ale pořád jezdily jen opačným směrem, až jsme se konečně dočkali a už za deště dojeli do Gjirokastëru. V dešti, který vůbec nebyl osvěžující, protože byl teplý, jsme našli ubytování a vydali se na pevnost nad městem. Ta slouží jako vojenské muzeum a mají tam americké letadlo, které sestřelili Albánci v roce 1957 nad svým územím. Potkali jsme zde průvodce, který uměl německy a tak nás nasměroval k rodnému domku Envera Hodži. Večer jsme se ještě prošli po hlavní třídě.

10. den (20.7.): Gjirokastër
Ráno jsme vyšli k domům na kopci a dále až na vrchol, kde je televizní věž. Gjirokastër - typické domy obrostlé vínem Zpět jsme se prodrali přes pastviny a skály a vydali se do částo města pod pevností, kde jsme potkali rusky mluvícího dědu a podívali se k podstavci bývalého Hodžova pomníku. Potom jsme se zastavili v kavárně a na večer koupili kuře a víno. Protože to byl poslední večer s Jirkou, tak jsme si připili pravým albánským bílým vínem. Neměli jsme vývrtku, tak jsem si ji musel půjčit od paní domácí a za to jsem jí daroval černé Krušovice. Popovídali jsme si a šli spát.

11. den (21.7.): Berat
Ráno nás Jirka doprovodil k autobusu do Fier a odjel směr Řecko (setkali jsme se s ním až v Praze). Berat - byzantský kostelík na hradě nad městem Z Fieru jsme dojeli do Beratu mikrobusem a já čekal u mešity, než Petr najde ubytování, které hledal v muslimské části města. Přijel asi za hodinu v autě, které nás pak dovezlo do hotelu asi kilometr od města na kopci a navíc chtěli docela vysokou cenu, tak jsme se nechali dovézt zpět do města a zašli do hotelu, kde jsme se ptali na ubytování. Paní za barem ukazovala nahoru, tak jsme si zatím dali jídlo a chtěli jít nahoru prohlédnout si pokoj, jenže pak jsme pochopili, že ukazovala na hrad nad městem, kam nás tedy posléze odvezli autem. Ubytovali nás přímo u kastelána a po seznámení s rodinou se nás ujal jeho čtrnáctiletý syn, který nás pak provedl po hradě, kde se nachází 42 pravoslavných kostelíků a pak po muslimské i pravoslavné části města. Nejprve odmítl vlézt do mešity, protože je pravoslavného vyznání, ale nakonec jsme ho donutili a líbilo se mu tam, neboť to byla jeho první návštěva v životě. Večer nám připravili v hotelu jídlo, které jsme nakonec museli zaplatit i za syna. Večer jsme si ještě popovídali s jejich babičkou a šli spát.

12. den (22.7.): Elbasan, Struga, Ohrid
Ráno jsme odjeli přímým autobusem do Elbasanu, kde jsme nemohli najít žádné veksláky, tak jsem musel jít proměnit peníze do banky Tirana. Poté jsme se najedli a šli na nádraží. Elbasan - opevněné centrum města Vlakem jsme dojeli do Linu na břehu Ohridského jezera a odtud taxikem na makedonské hranice. Dalším taxikem jsme dorazili do Strugy, kde nás odchytil dědek, který nás odvezl k penzionu v Ohridu, ale byl obsazen, takže jsme se ubytovali o ulici dál. Tam bydleli mladí Makedonci ze Skopje, a když jsme jim vyprávěli o naší cestě Albánií, div neomdlévali hrůzou, že by do takové země nikdy nejeli. Když jsem si nandal albánskou čepičku, kterou jsem si koupil v Kruji jako suvenýr, tak mě málem zmlátili. Večer jsme pak s nimi zašli na diskotéku pod širým nebem.

13. den (23.7.): Ohrid
Dopoledne jsme si prohlédli centrum, které nás zas tak moc nenadchlo na to, že je v UNESCO, a navštívili pravoslavné kostely, které byly už zajímavější (i když v mešitě je to hezčí). Ohrid - kostelík nad jezerem Poté jsme si dali k obědu vyhlášeného ohridského pstruha zvaného Koran (v přepočtu 900 Kč za kilo! Ale dali jsme si jen necelých 200 g) a chtěli jsme se jet koupat s chlapci ze Skopje, jak bylo večer domluveno, ale ujeli nám, tak jsme se smočili u centra. Po večeři jsme měli v plánu navštívit místní jazz klub, ale byl z neznámých důvodů zavřený, tak jsme jen poseděli na promenádě.

14. den (24.7.): Sveti Naum, Ohrid
Ráno jsme na autobusovém nádraží našli přímý autobus do Bělehradu, tak bylo rozhodnuto jet o den později přes noc a vynechat Skopje, kde stejně žádné památky nejsou. Svatý Naum - klášter v těsné blízkosti albánských hranic Lodí jsme dojeli do Sv. Nauma u albánských hranic, kde jsme si prohlédli kostelík a po obědě zašli na místní pláž, která je údajně nejlepší na celém jezeře. Později začal velký vítr a vlny vypadaly jako na moři. Zpět jsme se vrátili autobusem. Večer jsme se prošli po nábřeží a šli spát. Mládenci již zřejmě odjeli, tak byl v penzionu klid.

15. den (25.7.): Ohrid
Dopoledne jsme se ještě naposledy vykoupali v jezeře a prohlédli část města, kde jsme ještě nebyli. K obědu jsme snědli místní specialitu "tavče gravče", což jsou fazole a večer odjeli přes Kičevo, Skopje a Niš do Bělehradu.

Zdroj: http://neklan.webpark.cz, Daniel Šebek

Odkaz na další část cestopisu: II.