Jordánsko

Neděle, 30.03 | 16:03

 

Jordánsko

Poznávací zájezd Jordánsko a Izrael

(více mých cestopisů na mujweb.cz/www/libor.novotny)    

Letiště sice leží uprostřed kamenité pouště, ale po pár minutách se dostáváme do úzkého kaňonu, kterým jedeme asi půl hodiny, stále níž a níže, až k Rudému moři. Příjezd do Taby je tedy úchvatný, stěny kaňonu jsou barevné a různě strukturované, občas převažují rovnoměrně zabarvené plochy, jinde zase sledujeme usazené sedimenty tvořící na skalách rovnoběžné linie různé barvy, vrásy, občas podivuhodně kroucené, ve všech odstínech žluté, červené, hnědé až černé. Když se údolí občas rozšíří, je jeho dno poseto náznaky osamělých skalních věžiček, v nejužších místech zase takřka nevidíme oblohu. Užíváme si výhled, řidič jede pomalu, bojí se pustit autobus rychleji z nepříliš strmého, zato ale neustálého klesání.

Příjezd do Taby je signalizován průjezdem přes kontrolní stanoviště armády, jako turisté samozřejmě nemáme problém s prohlídkou, voják nás jen okoukne skrz okna. Zatáčíme doprava na komunikaci lemující pobřeží Akabského zálivu Rudého moře, přes moře vidíme do Saudské Arábie. Těšíme se do hotelu, ale ten náš leží nečekaně dlouhý kus cesty od centra, jedeme ještě dalších 50 minut, než zastavíme u osamělého komplexu hotelu Sonesta, postaveného sice na břehu Rudého moře, ale jinak de facto v poušti.

Vyplňujeme nezbytnou evidenční kartičku, odevzdáváme pasy, naopak dostáváme klíče od pokoje, samozřejmě ve formě plastové karty. Označíme kufry, které bellboy přiváží snad do dvou minut. Ale předtím jsme trochu času ztratili hledáním výtahu nebo schodů do třetího patra, než jsme zjistili, že ve třetím patře už jsme - recepce a vstup od cesty jsou totiž na úrovni třetího patra, ze strany od moře bychom museli po schodech, ale takto jdeme do pokoje rovně. Je ráno, máme před sebou celý den u moře navíc proti programu (ale tak trochu jsme s tím počítali).

A zde, na úrovni moře, je dokonce mnohem tepleji než na letišti a než to vypadalo podle internetové předpovědi. Takže to vypadá i na koupání, přestože jsme se doma obávali, že nás zima do vody nepustí.

Provizorně vybalujeme, převlékáme se do plavek a vydáváme se hledat cestu k moři. Přestože jsme z pohledu našeho příjezdu v přízemí, k bazénu před hotelem scházíme dvě patra dolů. Kolem kruhového bazénu jsou v pravidelných rozestupech rozmístěna lehátka a slunečníky, celkem dost i obsazených, ale my si na kartičky vyzvedáváme ručníky a jen procházíme dále k pláži u moře.

Pláž je lemovaná palmami, na žlutém písku jsou také zdarma lehátka a slunečníky, touto zimní dobou není problém si najít místo. Přisuneme si lehátka k ostatním kolegům a jdeme vyzkoušet moře. Barva je lákavá, slunce svítí, až na chladnější vítr je docela teplo. Vidíme v lehkém oparu protější břeh Akabského zálivu Rudého moře, nehostinné hornaté pobřeží Saudské Arábie. Jen občas jsou svahy kopců zelenější, v takových oázách stojí domy a osady, v té největší dokonce město, dokonce s nějakými paneláky (alespoň to tak odsud vypadá).

Přístup je mírný a písčitý, po pár metrech ale začíná být dno pokryto ostrými řasami, ve kterých se občas mohou vyskytnout i ježci. Raději se snažíme plavat, přestože voda nedosahuje ani do pasu, takže plavání je obtížné. Do vody je nutné se osmělit, pak teplota celkem ujde, odhadujeme ji na něco přes dvacet stupňů.

Pás řas se sice dá přeplavat, ale pouze opatrně a s obavou o kolena a lokty, moc nás to ani neláká. Až později zjistíme význam provazu nataženého opodál od břehu k bójce na moři - lano označuje asi 5 metrů široký pruh dna s odstraněnými řasami, přístup tudy je mnohem příjemnější. Snažíme se pohledem podle barvy hladiny najít nějaký korál, bohužel nevidíme nic, co by mu nasvědčovalo. Asi bychom museli někam dále od břehu, vidíme, že tentokrát si nezašnorchlujeme. Stejně nemáme vybavení, na ten jeden den by to nemělo význam.

Mokré tělo a studený vítr není příliš dobrá kombinace, přesto ještě chvíli zůstáváme a obdivujeme panoráma hotelu sevřeného na kousku mírnějšího svahu z jedné strany mořem, z druhé strmě stoupající hradbou hnědých hor.

Po chvíli už chlad od moře začíná být nepříjemný, stahujeme se tedy k bazénu krytém ze tří stran hotelem a od moře chráněném vysokými palmami. Tady je příjemněji, voda v bazénu je teplejší než moře, takže zůstáváme až do pozdnějšího odpoledne, kdy už se blížící se večer projevuje náhlým ochlazením.

Večeře v restauraci je dobrá, odpovídá jeho čtyřem hvězdičkám. Začínáme polévkou, jako předkrm si dáme saláty z bohatého zeleninového stolu, hlavní chod vybíráme z ohřívaných nádob na pultu, nakonec samozřejmě sladkosti rozmanitého vzhledu ale poněkud uniformní chuti. Ovoce skoro žádné.

Snažíme se zajistit si na zítřek nějaký výlet, třeba do Duhového kaňonu, ale nejsme úspěšní, sezona bohužel ještě nezačala.

Druhý den je tomu prvnímu velice podobný (samozřejmě až od ubytování na hotelu). Až na to, že vítr je ještě chladnější, moře tedy zkouší jen otužilci, na pláži se být nedá vůbec, celý den ležíme u bazénu. Odpoledne již začínáme trochu červenat, ale vzhledem k tomu, že jsme se vůbec nemazali, tak to není tak překvapivé. Další dny ale ke zhnědnutí nebudeme mít příležitost, tentokrát se nijak zvlášť opálení z dovolené vracet nebudeme.

Pořádná poznávačka nám začíná až velice brzy ráno následujícího dne. Vstáváme spíše v noci než k ránu, platíme na recepci útratu a vyzvedáváme pasy, nakládáme zavazadla do autobusu a vyrážíme známou cestou směr Taba-Eilat. Na izraelských hranicích jsme asi po hodince jízdy, přechod se teprve otevírá.

Všechna zavazadla vykládáme a ručně je budeme tahat skrz hranice, žádné autobusy z bezpečnostních důvodů do Izraele nesmějí. A tak, přestože jedeme Izraelem jen asi 10-15km, máme na to místní autobus. Postupně absolvujeme několik prohlídek, pečlivě střeženi izraelskou armádou, samopaly s pestrými pažbami jsou nepřehlédnutelné. Před nejdůkladnější kontrolou nás čeká známý vstupní pohovor, u dvou pultíků stojí vždy dvojice dívek, jedna v uniformě (vojačka), druhá v civilu (překladatelka). Jedna z překladatelek bude asi Slovenka, my se dostáváme k ruskojazyčné tlumočnici s nastudovanými rádobyčeskými frázemi.

První otázka je ověřovací: "Jste rodina?" Ano, jsme, můžeme tedy k výslechu společně. A následuje druhá vyšetřovací otázka: "Máte zbraň?" Kdybychom na ni nebyli připraveni, tak snad ani nebudeme té absurdní otázce rozumět (víme, že jedeme do nejpřísněji střežené země a právě jsme absolvovali několik kontrol a průchodů bezpečnostními rámy). Ale snažíme se bez poťouchlých úsměvů pravdivě odpovědět, že opravdu žádné zbraně zrovna u sebe nemáme.

Obě dívky studují pasy, následuje několik ověřovacích otázek (kdo balil zavazadlo, jestli nám nepomáhal někdo cizí apod.), pak je zaujmou děti zapsané v pasu. Jejich jednoduchá jména ale komolí tak hrozně, že nechápeme, na co se nás ptají, až trochu nervózně přeformulují otázku na prosté: "Jana doma?" Konečně chápeme a odpovídáme, že ano, cestujeme sami. Prošli jsme bez ztráty kytičky, naše kufry nemusí na důkladnější roentgen, můžeme pokračovat dále. Na rozdíl od většiny, která je zkoumána důkladněji (neustále pípající bezpečnostní rám posílá jednu z dam až do speciální místnosti na osobní prohlídku s postupným svlékáním, které nakonec odhalí kovové kostice v podprsence, což víme samozřejmě jen z jejího vyprávění).

Stručnější dotaz na děti nás čeká ještě na pasové kontrole, ale už jsme připraveni. Přestože jsme na přechodu prakticky sami, strávíme zde téměř hodinu. A to netušíme, co nás bude čekat při dalším vstupu do Izraele z Jordánska o pár dní později. Teď popojíždíme izraelským autobusem Eilatem, kolem známého delfinária, přístaviště ponorek, akvária a dalších atrakcí populárního rudomořského letoviska, abychom po dvaceti minutách znovu vysedali a absolvovali další přechod, do jordánské příhraniční Akaby. Jordánci se snaží v důkladnosti vyrovnat Izraelcům, ale je to spíše parodie, hodinu tu však strávíme také, protože tak dlouho trvá vystavení hromadného víza. Odvážlivci pijí kafe koupené v usmoleném stánku, my neriskuje (také později netrpíme ani průjmy ani nevolností, na rozdíl od mnoha jiných).

Kromě čekání je nepříjemné převážení kufrů po nekvalitních cestách na relativně dlouhé vzdálenosti, mezi některými budovami jsou i stametrové úseky, kdy vláčíme zavazadla drncající hrbolatým asfaltem plným vyježděných děr.

Když konečně nastupujeme do definitivního autobusu pro další dny, jsme vzhůru již více než 4 hodiny, přestože jsme urazili maximálně 50 kilometrů.

Vzdalujeme se od moře a stoupáme výše. Pořád čekáme, že na poušti, kam míříme, bude tepleji, ale to se pleteme. Z pohodlí autobusu to sice nevypadá špatně, jedeme kamenopísčitou krajinou, občas míjíme velbloudy podle cesty, lemované načervenalými kopci, když ale zastavujeme u infocentra a vstupu do Wádí Rum, cítíme citelnou zimu. Renata kupuje lístky a dohaduje džípy, my zatím fotíme okolí.

Wádí Rum je známá malebná pouštní oblast na jihu Jordánska. Kromě klasické kamenité pouště jsou zde oblasti s písečnými přesypy různých barev, od žluté až po téměř červenou, stejně barevné jsou i skalní útvary a skály samotné. Ještě nedávno neznámé místo se stává turisty navštěvovanou atrakcí, obvykle se zde zůstává dva dny, v létě se spí přímo u beduínů v poušti. Jen tak se dají navštívit ta nejmalebnější místa. My ovšem máme na prohlídku jen necelé dvě hodiny a podle toho také náš program vypadá. V kombinaci s počasím je pro nás Wádí Rum spíše zklamáním.

Nasedáme po šesticích na korby otevřených džípů. Vybírám džíp s plátěnou střechou, která by nás mohla ochránit od chladného větru, ale uznávám námitky, že tak nic neuvidíme a žádáme řidiče, aby střechu svinul. Kolona vyráží nejdříve po asfaltce, tedy docela rychle, a my stejně rychle dopínáme bundy až ke krku a nasazujeme kapuce.

Po chvíli odbočujeme na vyježděnou cestu pouštní planinou, auta zpomalují, ale že by se nějak oteplilo se nám nezdá. Okolí je sice pěkné, ale až takový zázrak to není. Možná za svítícího slunce to vypadá jinak. První krátká zastávka je u trosek starého hradu nebo snad svatyně. Pravděpodobně zde stavíme jen proto, že na nejzajímavější místa oblasti nemáme šanci se dostat, takže známé skalní mosty a oblouky neuvidíme. Takže aspoň tyto trosky.

Pokračujeme dále po asi 10-ti minutách odpočinku, projedeme okrajem vesničky Wádí Rum a za chvíli zastavujeme u cíle naší vyjížďky, Lawrencova pramene. Zdejší oblast pro moderní svět objevil začátkem minulého století britský plukovník Thomas Edward Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie, o kterém byl natočen stejnojmenný film s Peterem O'Toolem v hlavní roli.

Pramen vyvěrá nahoře v horách, dalo by se k němu lehce vyšlapat, ale nemáme čas, tak jeho vývěr hádáme jen podle keřů na jinak holé skále. A právě ke keřům směřuje i stádečko různobarevných koz poháněné kameny házenými malebně oblečeným pastýřem ve světlé galábii a s arabským šálem kolem hlavy. Prohlížíme balvan pokrytý nesrozumitelnými nápisy a piktogramy, prý historické nápisy a kresby starých Nabatejců, ale spíše to na nás působí dojmem vandalismu neukázněných turistů.

Takže jako nejhezčí pohled hodnotíme opačnou stranu, než nám ukazují naši místní průvodci a řidiči, kde totiž stojí jediný strom široko daleko, vedle beduínský stan (s cetkami pro turisty) a na pozadí pouště rozeklané skály, osvícené místy konečně se objevujícím sluncem, které se s obtížemi prodírá clonou mraků, oparu a mlhy.

Nasedáme opět na svá místa a přímou cestou se vracíme zpět, tentokrát vesnici projíždíme přímo, ale nic zvláštního k vidění zde není. Takže jsme rádi, když se ukrýváme před větrem do autobusu a trochu se zahřejeme. Opravdu netradiční prohlídka pouště. Na fotkách budeme vypadat spíše jako polární výprava - svetry, bundy, kapuce a šály.

Pokračujeme dále na severozápad, začínáme stoupat do hor. Jih Jordánska je nečekaně kopcovitý, serpentinami stoupáme až do výšky přes 1000 metrů, průvodkyně Renata nás překvapuje informací, že příjezd do Petry je závislý na viditelnosti v horách. Ale za chvíli porozumíme, vjíždíme do mlhy nebo mraku, viditelnost se snižuje. A my šokovaně hledíme na horské louky kolem nás pokryté silnou vrstvou jinovatky, ale ne té ranní, která hned zmizí, tato vypadá, že přes den nemizí, naopak asi v noci namrzávají další vrstvy. Takže louky jsou bílé, veškerá vegetace je pokryta silnou vrstvou námrazy. A námraza je občas i na silnici, do některých zatáček najíždí řidič velmi opatrně, skoro krokem. Tak to jsme opět nečekali, pouštní zima nás nepřestává udivovat.

A do Petry prý zbývá čtvrt hodiny. Že bychom viděli Petru zasněženou? Ne, začínáme nenápadně klesat a jinovatka mizí. Zastavujeme na poslední vyhlídce před vjezdem do nového města Petra, krajina kolem nám připomíná tureckou Kappadokii - pustina, minimum vegetace, pískovcové kopce a skály provrtané jeskyněmi, bizardní skalní útvary, převisy a pískovcové věže, údolíčka a soutěsky. Na vrcholku protějšího kopce hrobka židovského proroka Arona, Mojžíšova bratra, přímo pod námi se jako mravenečci shromažďují turisté před vchodem do soutěsky Siq, tradičního příchodu do starodávného skalního města Petry.

Popojedeme poslední kousek, městem projedeme i kolem našeho hotelu, parkoviště je na okraji městečka na počátku pusté krajiny.

Wikipedia:

Petra je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Od roku 1985 je zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Petru najdete za vstupní branou - soutěskou nazývanou Siq. Město vzniklo v dokonale krytém místě, kde se setkávají tři údolí. Bylo založeno pravděpodobně mezi 3. st. př. n. l. a 1. st. n. l. V této době údolí obsadili Nabatejci. Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby (chrámy, hrobky, amfiteátr) byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l. kdy tu žilo asi kolem 30 000 lidí. Petru opustili poslední lidé po druhém ničivém zemětřesení v 6. st. n. l. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Stala se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem.

Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.

Scenérie byla využita v mnoha filmech, mimo jiné Indiana Jones a poslední křížová výprava či Mumie se vrací. Dne 7. 7. 2007 byla Petra vyhlášena jako nový div světa.

Chystáme si několik lahví vody s sebou a vyrážíme všichni společně, cesta mírně klesá, souběžně vede chodník pro jezdce na koních či v dvoukolých kočárech tažených koníkem. Koně i kočár si lze najmout, sami se divíme, kolik turistů se nechá přemluvit. Ale Petra je rozlehlá a za den se tu nachodí spousta kilometrů, někomu tedy může svezení přijít vhod. Opět, podobně jako na vyhlídce před chvílí, si vybavujeme Kappadokii, tentokrát je podobnost ještě výraznější. Ale jak uvidíme později, tento ráz si krajina udrží jen po vstup do pověstného Siqu, pak se její charakter rychle změní.

První útvary vzniklé lidskými zásahy se objevují po pravé straně cesty - Bloky džinů. Kamenné kvádry několik metrů vysoké (dlouhé i široké), zdobené často motivy falešného schodiště. Některé stojí samostatně, jiné jsou součástí skalního masivu.

A hned za nimi po levé straně Obelisková hrobka - Triclinium. První čistě do skály vytesaná fasáda, charakteristická pro Petru. Dolní patra ve stylu antických fasád, vršek stavby zdobený několika symetricky umístěnými obelisky skoro egyptského vzhledu. Oproti známějším stavbám ze samotné Petry je fasáda trochu poznamenaná zubem času, je vytesaná do osamělého kopce a tím pádem vydaná na milost a nemilost povětrnostním podmínkám. A v měkkém pískovci dokáže eroze zničit jemnou sochařskou práci celkem rychle, přitom zde na to měla skoro dvě tisíciletí.

Sestupujeme níž a níže, už se před námi otevírá vchod do známé soutěsky. Ale nejdříve musíme zdolat uměle navršený val, hráz, vybudovanou Nabatejci proti divoké vodě, která soutěsku vyhloubila. Zdejší krajina je vyprahlá a suchá, přesto zde v zimních měsících občas zaprší a déšť je často doslova přívalový. Proto voda nestíhá vpít se ani do porézního pískovcového podkladu a proudí prudkými stružkami, které se slévají do divokých potoků. A když jeden takový občasný potok narazil na hradbu hor, dokázal svou silou ve spolupráci s tisíci lety času prorazit uzoučkou soutěsku dnes pojmenovanou Siq. Ale tím, jak se v zimě pravidelně soutěska zaplavovala, byla nebezpečná pro vznikající město na jejím dolním konci a jeho úžasné stavby. Proto dávní stavitelé navršili před ústím Siqu val, který odvádí i po letech vodu mimo soutěsku, koryto nového toku sice směřuje přímo proti skále, ale v ní mu Nabatejci prorazili tunel de al-Muthlim, dodnes sloužící svému účelu. Tunel by nás skoro lákal k prozkoumání, ale tolik času nemáme a ani nevíme, zda se to smí. Přestože je vlastně stále zima, dnes po vodě není ani památky, v suchém řečišti nevidíme ani loužičku.

Místo tajemného tunelu se tedy pouštíme do ještě tajemnější soutěsky. Jako celá Petra ani Siq se nedá popsat, snad ani fotky nebo video nepomůže, to se prostě musí zažít, vidět na vlastní oči, projít si ta mystická místa osobně. Soutěska je kilometr a čtvrt dlouhá, prý 80 metrů hluboká, ale nám se stěny zdají určitě vyšší, asi je to tím, jak blízko sobě jsou protilehlé stěny, spolu s převisy tak z nebe vidíme jen uzoučkou stužku (teď šedou, ale při návratu po 5-ti hodinách se oblačnost roztrhá a nebe bude blankytně modré) a místy ani tu ne.

Dno Siqu je místy kamenité, místy vysypané jemným pískem, zřejmě oddroleným od stěn, místy jsou jasně patrné zbytky staré římské dlažby, dnes ošoupané statisíci návštěvníků - pevné boty jsou nezbytné, dlažba může být kluzká a na skosených hranách či ve spárách mezi kameny by se lehce zvrtla noha. Soutěska má stálý mírný spád, v jejich stěnách tak mohl být vybudovaný vodovod zásobující město vodou. Vodovod je žlábek vytesaný ve stěně, místy také vedoucí po dně podél cesty, dříve byl zakrytý keramickou dlažbou, dnes jen místy narážíme na její zbytky. Životnost produktů práce člověka prohrává boj s přírodní konkurencí - kameny jsou zachovány lépe než keramika.

V době sucha, tedy po naprostou většinu roku, byl vodovod napájen z cisteren vyhloubených ve skalách před vchodem do Siqu. Cisteren je zde několik, asi jsou poměrně velké, v různých úrovních terénu poskládané nad sebou tak, aby se nejprve plnily ty horní, po jejich přetečení voda přepadávala do cisteren umístěných níže.

Cesta soutěskou trvá mnohem déle, než bychom čekali od kilometrové vzdálenosti. Místy totiž více stojíme než jdeme. Obdivujeme strmé stěny, rozeklaná skaliska nad námi, obdivujeme jejich barvu, jejich strukturu, uhýbáme oslíkům a dvojkolovým vozíkům se stříškou, taženým jedním koněm, které vezou zpět po prohlídce znavené zhýčkané turisty.

Stěny jsou kolorovány neuvěřitelnými odstíny mnoha barev, od žluté barvy tradičného pískovce po tmavě rudé skály zřejmě s příměsí železnaté rudy. A mezitím všechny odstíny včetně nečekaných proužků zcela černých, naopak bílých, citrónově žlutých nebo dokonce kobaltové modrých! Ve fantastických reliéfech vytvořených přírodou hledáme a nacházíme tvary divokých zvířat, nejdéle stojíme u skály z boku připomínající obří piraňu, kterou když obejdeme, tak se nám před očima plynule převtěluje do slona v nadživotní velikosti, s chobotem stočeným pod hlavu hledící na nás temným okem.

Skalní plošiny podél cesty lákají k prohlídkám, ani není třeba horolezeckých zkušeností, dá se na ně vystoupat po přírodních schodištích a pozorovat turisty pod sebou. Sice je brzká předsezóna, prý je zde dnes asi čtvrtina turistů než v sezóně hlavní, ale přesto si místy připadáme jak na Václaváku, hlavní červnový nápor si raději ani nezkoušíme představit. Jen výjimečně se nám povede odpoutat se od davu a vychutnat si tajemnou atmosféru místa bez povykujících Japonců. Když se zadaří a shodou okolností se na chvíli ocitneme v nějakém zákoutí sami, dýchá na nás duch doby nabatejských stavitelů tak silně, že okouzleně stojíme až do okamžiku, než kouzlo poruší další vetřelci z jiné výpravy.

Místy přírodě pomohli dávní umělci a dolní část stěny upravili vytesanými oltáříky svým bohům, před koncem soutěsky byla kdysi vytesaná karavana velbloudů spolu s vezíry a velbloudáři vedoucími své stádo soutěskou. Dnes velbloudy spíše jen tušíme, z jejich lidských průvodců zůstaly zachovány jen spodní poloviny těl, takže vidíme jen jejich nohy pletoucí se velbloudům do cesty. Ale dříve tudy hlavní karavany nechodily. Na rozdíl od obecných představ byla Petra lépe přístupná ještě z dvou dalších hlavních směrů, kde příchod ale nebyl tak efektně omračující jako přes Siq. Proto vždy vedoucí karavany s pár velbloudy naloženými dary a poplatky, tedy jakýmsi mýtným, přicházeli do města slavnostně Siqem, hlavní část karavany je pak následovala pohodlnější cestou širšími bočními údolími.

Po více než hodině od vstupu do soutěsky nás Renata s místním arabským průvodcem zastavují a shromažďují do skupiny, aby nás připravili na nejefektnější část nejen dnešní prohlídky Petry, ale asi celé této dovolené. Podle jejich doporučení připravujeme foťáky a držíme se po levé straně soutěsky, kde se pomalu před námi otevírá ve zdánlivě neprostupné hradně skal uzoučká světlá štěrbina a za ní růžově září antická fasáda Pokladnice al-Khazneh, nejznámější stavby Petry, místa, kde Indiana Jones nachází svatý grál ve své poslední křížové výpravě, místa, které zná dnes celý svět ze všech reportáží a propagačních materiálů Petry, místa, které provázelo oznámení jmenování Petry jedním z novodobých divů světa (paradoxně není o tolik mladší než byly některé divy starověké, alespoň v porovnání s riodejaneirským Kristem).

Průčelí Pokladnice je rozděleno do dvou hlavních pater, spodní patro tvoří velká veranda oddělená od náměstíčka před sebou šesticí korintských sloupů, jemně zdobené krajkové lístky na jejich hlavicích jsou dodnes jako nové, fasáda je vtesaná do skály tak důmyslně, že déšť na ni zřejmě vůbec nedopadá a tak je erozí prakticky nepoznamenaná. Horní patro připomíná trojúhelníkový pilon nad vstupy do antických chrámů podpíraný po stranách vždy dvojicí také korintských sloupů, prostředek pilonu je ale přerušen mezerou vyplněnou kulatou věžičkou, pro antiku zcela netypickou, zakončenou kulatou vázou či urnou na samotném vrcholku. A nad pilonem se ještě tyčí náznaky dvou egyptských obelisků pohlcených ovšem brzy skalním masivem. To vše vsazeno do skály, do obdélníkového rámu. Přes všechen ten stylový architektonický miš-maš (antika, nabatejský vlastní styl, kulatá věžička, egyptské obelisky) působí celek neuvěřitelně harmonicky a pohled na slavné průčelí od ústí Siqu, případně přímo ze soutěsky, dodnes dokáže ohromit i zkušeného a zcestovalého turistu, poznamenaného nihilismem západního světa. Jak tento pohled musel působit na starověké poutníky převážející v karavanách kadidlo a jiné tehdejší drahocennosti skrz nehostinné pouště.

Vnitřek pokladnice kontrastuje s bohatým průčelím svou strohostí. Žádné jeskyně a sály známé z Indiana Jonese, jen jedna místnost tvaru pravidelného hranolu, sice rozlehlá, ale nijak nezdobená. Z předsíně za korintským sloupovím je vchod do tohoto hlavního prostoru, z každé užší strany předsíně vede otvor do jednoho menšího sálu. Ale úchvatný je pohled zpět na náměstí a na ústí Siqu blokované zástupy turistů omráčených a fascinovaných pohledem na symbol Petry.

Z náměstí pokračuje soutěska doprava již širším údolím známým jako Vnější Siq. Stěny údolí jsou zdobeny fasádami staveb, pravděpodobně především nákladných hrobek. Nabatejci sami žili ve stanech, pozůstatky jejich obydlí se prakticky nedochovaly, na rozdíl od jejich hrobek, dodnes nás udivujících nádherou svých průčelí. Dnes se této části Petry říká Ulice fasád, protože podobně jako pokladnice i tyto hrobky upoutají vnější fasádou skrývající ve svých útrobách strohé sály pohřebních prostor. Postupně převládají fasády na levé straně ulice, po pravé ruce je jich méně, ale tím více vynikají, nezastiňovány konkurencí po stranách. A pravá strana je čím dále tím více perforována vstupy do jeskyní, asi byla více bičována dešti a pískem hnaným prudkými větry, protože vstupy do jeskyní jsou vyhlazeny do oblých tvarů, dávajících vyniknout barevnosti usazenin, které zdejší skály vytvořily. Mnoho jeskyněk tak má stěny vymalovány vodorovnými pruhy žluté, červené a modré barvy, budícími dojem vymalování šikovným malířem s bujnou představivostí. Do některých jeskyní se dá pohodlně vyšplhat, jiné se zdají bez speciálního vybavení nedostupné.

Údolí se rozšiřuje do dalšího náměstí, pozvolnější levou část využili staří architekti k vybudování amfiteátru římského typu pro 7.000 diváků. Nad námi vpravo se na kopci otevírá panoráma Krílovských hrobek, my se ale vydáváme prozatím doleva směrem k římské kolonádě. Vrchní části sloupů se nedochovaly, přesto není těžké si Ulici sloupů představit v její původní kráse. Nad námi na plošině stávala dříve agora, tržiště a náměstí, přes ulici naproti se zachovaly základy křesťanského kostelíka z pozdější doby.

Tato část Petry je vyhrazena velbloudům a oslům, kočáry zde již nesmějí, vyhýbáme se proto jen přežvykujícím důstojným zvířatům s pohodlnými turisty na svém hrbu, případně splašeným oslíkům poháněným malými kluky ke klusu, aby stihli vydělat co nejvíce drobných.

My prozatím míříme k jedinému chrámu, který nebyl vytesán do skály, ale byl zbudován na otevřeném prostranství, podobal se tak trochu jordánským skalním hradům, snad i proto se mu říká Qasr al-Bint. Oproti fasádám hrobek nám ale nepřipadá zajímavý, proto jej míjíme a využíváme služeb restaurace na konci hlavní části Petry, tedy hlavně WC.

Dáváme si tady rozchod, dále si budeme Petru prohlížet individuálně, ti turisticky nejzdatnější zkusí vyběhnout ke známému Klášteru Ad-Deir, po Pokladnici druhé nejznámější stavbě Petry, s podobnou architekturou jako Pokladnice, ale stojící na kopci, ke kterému vede dlouhé kamenné schodiště. I Klášter má svou kulatou věžičku zakončenou vázou s koulí na vrcholu, na rozdíl od Pokladnice je ale možné po skále k věžičce vyšplhat a shlédnout na Petru z netradičního pohledu.

Petra a její kouzlo nám doposud dávala zapomenout na nepřízeň zimního počasí, které nás nutí chodit ve svetrech a ještě ke krku zapnutých větrovkách, teď ale zázračně začíná oblačnost mizet a vykukuje slunce. Fasády najednou začínají měnit barvy a působí ještě barevněji. Procházíme agoru a sluneční svit nám osvětluje protější vzdálené Královské hrobky.

Vydáváme se k nim úzkou a nenápadnou stezkou, zdolávající poměrně prudký svah několika serpentinami. Proti nám se žene splašený oslík bez jezdce, brzy je nám jasné proč, když se objeví jeho schvácený majitel snažící se zjevně bez nejmenší naděje zvíře bažící po volnosti dohonit. Když se mu kolega snaží pomoci a oslovi zahradí cestu, oslík bez váhání zamíří přímo do prudkého svahu a za chvíli nám mizí z dohledu. Až později ho objevujeme na vysokém skalním výběžku, kde snad za ním ani majitel nemůže a bude muset čekat, až neposlušné zvíře hlad či jiné potřeby donutí pokorně se vrátit zpět.

A na konci stezky už se nad námi tyčí mohutná Urnová hrobka, první z Královských hrobek lemujících úpatí svahu. My jen procházíme pod ní a prohlížíme Královské hrobky od poslední z nich, hrobky Sextia Florentina, poznamenané zubem času více než hrobky sousední. Před ní je vytesaná největší fasáda Petry, průčelím připomínající římské paláce, a proto podle nich pojmenovaná Palácová hrobka. Nahlížíme do jejího sálu a pokračujeme kolem méně zachovalé Urnové hrobky k hrobce Korintské, ke které musíme vystoupat několikero schodišť nad oblouky jejích základů. Jsme zde naprosto sami, jen pár místních dětí žebrá o náplast na odřené ruce. Pár kousků rychloobvazu jim věnujeme, ale když se najednou odněkud vynoří desítky dalších najednou podezřele zraněných dětí, mizíme do vnitřního sálu Korintské hrobky. Tím, že jsme sami, můžeme konečně v klidu vychutnat akustiku ohromného prostoru, Jarda nám dokonce zapěje Ó sole mio tak čistě, že Pavarotti by to nezvládnul lépe. Stěny a strop jsou zdobeny barevnými žílami červené a černé barvy tak dokonalými, že se dokonce chvíli přeme o jejich přírodním či umělém původu. Ale je jasné, že zdejším malířem byla a je jen a jen příroda.

Po opětném sestoupání se schodů Korintské hrobky nás nejdříve zaujme osamocený osel, až po něm registrujeme sice menší a méně zachovalou Duhovou hrobku, jejíž kouzlo nespočívá v architektuře, ale v duhových barvách její fasády, nejpestřejších v celé pestré Petře. Obdivujeme pravidelné vodorovné pruhy střídavě citrónově žluté, rudě červené a výrazně modré, ne vždy oddělené od sebe ostrým přechodem, ale častěji pozvolna se prolínající duhovými efekty. Slunce, teď už na plno svítící z modré oblohy, barvy ještě zdůrazní. Po dopolední zatažené obloze již není ani památky, bundy máme dávno sundané a uvázané kolem pasu.

Čas se nám chýlí, musíme zamířit zpět k amfiteátru a pak soutěskou na parkoviště. Plošinky před Královskými hrobkami obsadili prodejci se svými stánky. Prohlížíme (prý) stříbrný náramek s kameny, prodavač jej hned váží a nabízí cenu. Víme, co se sluší a tváříme se, že nemáme zájem a odcházíme. Samozřejmě nás po chvíli dohoní a začíná vyjednávání. Najednou už hmotnost není důležitá, operuje se dokonce s nákupní cenou prodavače (ale fakturu nám neukáže). Nakonec kupujeme 3 řetízky celkem za 35 eur. Na opravdové stříbro to podle ceny nevypadá, i když nám prodavač hrdě předvádí punc.

Známou cestou se vracíme k Pokladnici a pak Síqem do mírného kopce zpět k parkovišti. Doba pokročila, největší nával již pominul, většinu cesty jdeme sami, jen občas uhýbáme kočáru nebo oslovi. V úzké soutěsce se teď krásně nesou všechny zvuky, klapot kopyt je slyšet vždy zdálky, naše povídání vrací ozvěna.

U parkoviště zbývá chvíle na nákupy, kupujeme levnou baseballovou čepici s vyšitým nápisem Petra. Bavlněnou. Chvíli čekáme na opozdilce, do hotelu to máme tak asi 5 minut. Po večeři dlouho neponocujeme, ráno jsme vstávali brzy, zítra to bude trochu lepší, ale ne zase o tolik, čeká nás cesta skrz celé Jordánsko.

Ráno tedy opouštíme Petru a s ní i hornaté jižní Jordánsko, nepříliš zajímavou kamenitou pouští míříme na sever k Ammánu, hlavnímu městu pouštního království. Jedeme několik hodin, už to vypadá, že vjíždíme do jižního předměstí Ammánu, když uhneme směrem na Madabu. Proplétáme se chvíli uličkami provinčního městečka, autobus necháváme stát na parkovišti před informačním střediskem a kolektivně vyrážíme do uliček lemovaných obchůdky s turistickým sortimentem přes několik křižovatek až k řeckému ortodoxnímu kostelíku sv. Jiří.

V přednáškové budově u kostelíka dostáváme výklad k cíli naší zajížďky do městečka - mozaice s mapou Svaté země ze šestého století (přesněji z roku 560). Obvykle tyto výklady představují nutné zlo, ale tady nechávají hovořit přímo Renatu, místní průvodce se ani nesnaží předstírat svou důležitost. A kromě toho je mapa tak stylizovaná, že bez předběžného popisu bychom se jen velmi těžko orientovali a asi bychom netušili, co je vlastně co.

A mezitím se uvolnil kostelík (Japonci konečně vypadli), můžeme tedy čerstvě nabyté znalosti ověřit na skutečné mapě. Opravdu vidíme ve středu světa Jeruzalém obehnaný hradbami, Mrtvé moře bez života, zato s loďkami rybářů plnými soli, do moře ústí řeka Jordán, plná ryb, které ale při ústí do slaného jezera nazývaného hrdě mořem obracejí směr své plavby a prchají zpět do řeky. Na opačném konci světa se delta Nilu a Středozemní moře do kostela nevešly, umělec proto mapu mírně deformoval a deltu pootočil.

Nijak zvláštní dojem v nás mozaika nezanechává, muzeum Bardó v Tunisu je hezčí. Ale jako zastávka a odpočinek na cestě to není špatné. Rychle ještě scházíme po schodech do suterénní místnosti s madonou, která má z nějakého záhadného důvodu 3 ruce, čímž je jednak zajímavá, druhak jistě kouzelná, takže si všichni přejeme tajné přání a necháváme na skle před Madonou otisky svých prstů.

Cestou zpět prolézáme obchůdky, ochutnáváme místní sladkosti s ořechy, ale prozatím nekupujeme, nechce se nám s tím tahat, v Jeruzalému budeme mít dostatek příležitostí k nákupu.

Ani se nestihneme pořádně usadit, autobusem to bude k další zastávce jen pár minut. Do kopce sice mírného, ale táhlého, nejdříve ulicemi arabského městečka, pak již jen náznaky polí ve vyprahlé půdě a nakonec pustinou se dostáváme k jednomu z posvátných poutních míst křesťanské části světa (jako většina těchto míst se nalézá na území osídleném arabským muslimským obyvatelstvem), na horu Nebo. Při svém putování z Egypta do Země zaslíbené tu dovedl Mojžíš svůj národ, zde poprvé spatří vytoužený cíl cesty, tedy Zaslíbenou zemi, ale podle proroctví zde také umírá (jako trest za nevíru poutníků tak stanovuje Bůh - nikdo z těch, co opouštějí Egypt, se nemá dožít návratu, Mojžíš umírá jako jeden z posledních pamětníků, do Země zaslíbené dorazí až nová, snad nezkažená a lepší generace Židů). A Mojžíš je zde podle legendy i pohřben, ale jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

Rozhlížíme se kolem a nechápeme. Co je na poušti pod námi zaslíbeného? Praotec Čech na Řípu mohl předpokládat mléko a strdí v žírné krajině před sebou, ale tady se pod námi rozprostírá hnědá kamenitá poušť, ani kousek zeleně, žádná oáza, v dáli na obzoru sice moře, ale i to je Mrtvé. Třeba to před tisíciletími bylo jinak, ale moc se nám to nezdá, tady snad musí být poušť od stvoření světa. Tedy Země.

Kolem památníku návštěvy papeže Jana Pavla II. jdeme alejí jehličnanů (přece jen zeleň, ale uměle zavlažovaná) ke kostelíku na samotném vrcholku. Kostelík je v rekonstrukci, prohlížíme aspoň minimuzeum, ale to nejzajímavější zde je samozřejmě vyhlídka. Dojem z rozhledu poněkud kazí neuvěřitelně řvoucí předpotopní kompresor velikosti menšího TIRáku, pod sebou vanu na čúrkem crčící olej. Nad vyhlídkou zaujme netradičně pojatý kříž, ale samotný pohled, který je za lepších podmínek jistě velkolepý, nám znechucuje kromě hluku kompresoru i silný opar. Mrtvé moře spíše jen tušíme, Jordán lemovaný trochou zeleně vnímáme jako tmavší dlouhou čáru na obzoru. A jinak poušť, poušť a jen poušť.

Vracíme se na hlavní dálnici spojující jih země se severem, projíždíme Ammánem a pokračujeme na sever, kde asi po hodince cesty za hlavním městem vykopali archeologové ze země část antického města Jerash. Místo nepříliš známé, ale jako mnoho podobných antických měst v arabském světě rozsáhlejší, zachovalejší a působivější než mnohem známější vykopávky evropské, řecké a italské.

Místo je sice nepřetržitě obydleno 6500 let (!), ale zlatý věk prožilo v období od prví fáze rozkvětu za krátké vlády Alexandra Velikého 400 let před Kristem, přes období římské nadvlády až po vládu římských císařů Trajan anektujícího Nabatejské království a císaře Hadriana, na počest jehož návštěvy ve městě byl vybudován triumfální oblouk, dnes po něm pojmenovaný. Jeho architekti prozíravě počítali s rozvojem města a postavili svůj oblouk dostatečně daleko od hlavní městské tepny s kolonádou. Bohužel tak daleko, že až k oblouku se asi město nikdy nerozrostlo. Chybička se vloudila a oblouk tak zůstal stát izolovaně až do doby vybudování Hipodromu mezi obloukem a samotným městem.

My svou prohlídku začínáme právě u Hadrianova oblouku, do Hipodromu pro 15.000 diváků se dostaneme i na závodní plochu, kde se dodnes odehrávají závody koňských spřežení, dnes ale jen inscenované pro turisty. Ale nyní, tak pozdě odpoledne, již je závodiště (254 m dlouhé a 52 m široké) prázdné.

Netradičně na kraji města (možná tomu dříve bylo jinak) vcházíme na původní dlažbu Oválného náměstí. Plocha 90x80 m je lemována desítkami iónských sloupů rozmístěných do elipsy, z našeho žabího podhledu celkem symetrické. Později svrchu uvidíme, že do dokonalosti má elipsa daleko, ale marně vzpomínáme, že bychom někdy podobný styl náměstí viděli, samozřejmě nepočítaje mnohem mladší Michellangelovo Svatopetrské náměstí ve Vatikánu.

Celým městem se táhne hlavní městská komunikace, pojmenovaná prostě a příznačně Kolonáda. Samozřejmě lemovaná sloupořadím, s hlavicemi již korintskými, mnohem propracovanějšími než obyčejné iónské na náměstí. Procházíme křižovatkami, míjíme stavby v různé fázi zachovalosti, asi nejhezčí je Nymphaeum s dobře zachovanou výzdobou na sloupech a štítech. S kašny uprostřed o svátcích teklo víno, dnes ale svátek asi není. Neteče nic.

Na konci kolonády je Severní (malé) divadlo, v antické architektuře spíše odeon. Více nás zaujme Artemidin chrám opodál, nádherně jsou zachovány hlavice jeho korintských sloupů. Mladý Arab nabízí z termosky kafe, kupujeme kardamonovou verzi, prý budu mít herkulovskou sílu jako prodavač. Hned předvádí své svaly na nejbližším sloupu: pod jeho patici zastrčí držadlem malou lžíci, kterou nám zamíchal kávu, stoupá na špičky a v pravidelných intervalech vší silou strká do sloupu co nejvýše dokáže. Chvíli se nic neděje, ale pak se konec lžičky zázračně začne pohybovat nahoru a dolu v rytmu nárazů do sloupu. Zkouším to a opravdu. I já mám teď herkulovskou sílu a sloup rozhoupu. Chvíli mně to ale trvá, než získám ten správný grif. Raději končím, aby si sloup pamatující císaře Hadriana nezapamatoval více mne (jako toho, kdo jej povalil).

Zpět jdeme vrchní cestou, město máme pod sebou jako na dlani, trochu nás mrzí nepravidelnost elipsy Oválného náměstí, o které jsme dosud nevěděli, ale Velké (jižní) divadlo nám spraví dobrý dojem. Slyšíme hudbu, první z nás totiž vešli do hlediště a kapela před jevištěm spustila. Čtyři uniformovaní bašibozuci zpestřují turistům návštěvu hrou na dvoje dudy a dva bubny. Hrají s takovým elánem, že nás amfiteátr přestává zajímat a posloucháme ryčnou a rytmickou hudbu. Asi místní lidovky jsou střídány Ódou na radost, McCartneyovský Mull of Kintyre a končí opět místní motiv. Ochotně házíme do čapky dolárky a eura, hudebníci nezakrývají radost, asi tu turistů není tolik, kolik by si Jerash zasloužil. Ještě jim proměníme mince na bankovky (mince směnárny neakceptují) a vracíme se k tržišti u parkoviště autobusu. Kupujeme na poslední chvíli za 3 eura typickou jednostrunnou kytarku - ozvučnice z kůže může sloužit i jako bubínek - a odjíždíme do hotelu.

Po večeři jdeme na chvíli ven, zkoušíme sehnat nějaké pití, přestože to není akutní. Ale ulice jsou skoro prázdné, přestože aut jezdí dost, když už narazíme na obchůdek, tak se tu nemluví anglicky a dolary ani eura neberou. A my místní měnu nemáme, protože jsme ji dosud nepotřebovali a už potřebovat nebudeme. Nakonec ale na krámek, kde berou dolary, narazíme a vodu koupíme.

Stále stejnou krajinou pokračujeme ráno z Ammánu pryč směrem k izraelským hranicím. Stojíme chvíli na přechodu u Duty free, někdo si i nakoupí, my ale máme jen velkou bankovku, na kterou nemají zpět, tak to vzdáváme. Jordánská výstupní kontrola je více méně formální, pokračujeme do neutrální zóny a Renata velí připravit foťáky, pojedeme totiž přes řeku Jordán. Oficiálně se fotit nesmí, držíme vše nenápadně na kolenách, abychom neprovokovali jordánské pohraničníky v bunkrech podél cesty. Vjíždíme na most, máme na focení asi 3 vteřiny, což není mnoho, zvláště když Jordán vlastně není vidět, je to takový nenápadný stroužek vody zarostlý rákosím, že právě jen to rákosí vidíme jako řeku. A hned foťáky dolů, teď zase už čekají Izraelci s ostře nabitými samopaly.

Libor Novotný
libor.o.novotny@quick.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 0, poslední komentář:

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články


Cestovní pojištění sjednáte nejvýhodněji na Srovnejto.cz