Izrael

Sobota, 29.03 | 18:37

Izrael

Poznávací zájezd Jordánsko a Izrael

(více mých cestopisů na mujweb.cz/www/libor.novotny)    

Vstup do Izraele od Ammánu je zlý sen. Celník nahlédne do autobusu a odsoudí nás bez rozmyšlení k "palestinskému terminálu", tedy na stejnou imigrační proceduru, kterou podstupuje domorodé obyvatelstvo, většinou arabské, a tedy i muslimské. Odevzdáme nejdříve velká zavazadla s pasy sběračům pracujícím v naprosto nepřehledném chumlu, nějak se jim zázrakem daří po chvíli pasy vrátit majitelům s nalepeným čárovým kódem, jehož dvojče je nalepeno na kufr. Tlačíme se spolu se zahalenými Arabkami a jejich mnoha dětmi, nicméně vidíme, že to jde i rychleji - stačí sběrači podstrčit nějakou bankovku a kufr jde přednostně. Bohužel my čekáme. Dostáváme se s proudem lidí do haly, kde bychom měli po nějaké době projít pasovou kontrolou, pokud už ale bude v počítači informace o úspěšné kontrole zavazadel na speciálních roentgenových scannerech.

Nastává nejhorší fáze - čekání bez informací. Možné ke dvěma hodinám čekání ve vymezeném nevelkém prostoru, kolem nás se tlačí a různě předbíhají domorodci, k našemu úžasu často odbavení mnohem dříve než my, přestože musí vypadat přece mnohem podezřeleji. Každých pár minut se někdo odváží prodrat k všemocnému úředníkovi, znuděném klukovi sotva pětadvacetiletému, ale pořád nic.

Chápeme sice nutnost obrany nejstřelenějších hranic světa, ale procedura nám připadá hodně divná a zvláštní, připadáme si skoro šikanovaní, na rozdíl od mnohem méně prohlížených jordánských domorodců. Na rozdíl od přechodu v Tabě, kde prohlíželi přísně, ale důstojně, tady máme pocit opačný. Prohlídka nic moc (netušíme samozřejmě, jak důkladně byly kontrolovány kufry), zato procedura a jednání úředníků v podstatě ponižující. Jestli bylo účelem nás otrávit, tak se to povedlo.

Konečně je vše za námi a můžeme pokračovat. Projíždíme kolem biblického Jericha, dnes palestinského území, jsme kousek nad úrovní hladiny Mrtvého moře, tedy pod Středozemním mořem, ale stoupáme výš, což můžeme sledovat díky občasné nadmořské výšce napsané na svazích okolních hor. Tak v jedné zatáčce míjíme i kouzelnou výšku 0. Ale pokračujeme skoro horskou silnicí stále výš. Ukazatele směru u cesty znějí tak exoticky: doleva Jeruzalém, vpravo Jericho a Mrtvé moře. Jako za časů příběhů Starého zákona.

Kolem několika vojenských kontrol, které nás nechávají na pokoji, dojedeme až do svatého města Jeruzaléma.

Projíždíme periferiemi, najednou zahlédneme staré hradby a podél nich sjíždíme s kopce dolů, před námi protější svah pokrytý pravidelnými kameny starého hřbitova. Projíždíme kolem něj na vrchol kopce, mineme kostelík Pater Noster - Otčenáš, kde jsou vyryty texty nejznámější modlitby v desítkách jazyků včetně češtiny a zastavujeme na vyhlídce. Jsme na Olivetské hoře, místě kam prý chodil Kristus se svými učedníky meditovat, modlit se a odpočívat.

Nejznámější pohled na město. Před námi je starý Jeruzalém jako na dlani. Staré město je obkrouženo hradbami s osmi branami, ta Zlatá je ale zazděna, aby se zabránilo příchodu mesiáše, který měl podle židovské tradice právě touto branou do města vstoupit. Jednoznačnou dominantou je Skalní dóm na Chrámové hoře se svou zlatou kopulí, vlevo od něj mešita Al-Aksá, v pozadí šedé kopule chrámu Božího hrobu. Už mimo hradby hora Sion, mezi námi a starým městem hřbitovy, vpravo Getsemanské zahrady se sousedním pravoslavným kostelíkem se zlatými cibulovitými věžičkami, opodál kaple Dominus Flevit ve tvaru slzy, na počest slz prolitých Ježíšem ze smutku nad budoucím osudem svatého města.

Když se dostatečně pokocháme, sjedeme stejnou cestou zpět a vystupujeme z autobusu na pěší prohlídku. Chvíli pokud možno nenápadně okukujeme první ortodoxní židy v černých kaftanech, s černými klobouky a dlouhými plnovousy nebo aspoň s pejzy kolem uší, jak čekají na autobus. Pak vstupujeme do města Chlévskou branou (Dung Gate), dostáváme se tak na kraj Židovské čtvrti. A před námi se objevuje na návrší mešita Al-Aksá nad vysokou zdí, počátkem známé Zdi nářků, zde ještě nepřístupné. Ale vidíme jasně zbytky oblouku, po kterém se dříve vstupovalo do Chrámu, u paty zdi jsou v jednom kameni na rohu dva protilehlé otvory - když přiletěl Mohammed z Mekky na okřídleném koni Burakovi, právě tady ho uvázal než vstoupil na nebesa a rozmlouval tam s Bohem.

A už se řadíme do fronty, muži a ženy zvlášť. Procházíme detekčním rámem, batůžky musíme otevřít k optické kontrole. Jen tak je možné se dostat k nejposvátnějšímu místu Židů, ke Zdi nářků (Západní zdi, Western Wall).

Rozdělujeme se podle pohlaví, ženská část Zdi je užší a méně zajímavá, židovské ženy se nemodlí tak malebně jako jejich muži. Kdo nemá čepičku, má možnost si zde půjčit papírovou (nenápadně je hlídají a pokud ji někdo "zapomene" vrátit, je mu to slušně připomenuto). Protože v Jeruzalémě se pokrývka hlavy hodí vždycky, je to přece jen i židovské město, dostali jsme všichni baseballky jako dárek místní cestovky, která se o nás stará, většina z nás ale používá vlastní.

Vysoká a dlouhá Zeď je vystavěna z velkých kamenných kvádrů různé velikosti. Není nijak speciálně udržovaná, ve spárách se drží vegetace, jen v dosahu rukou jsou spáry vyplněny modlitbami a přáníčky na kouscích papíru. U úpatí zdi odbočují Židé, kteří chtějí více soukromí, do místností a chodeb připomínajících katakomby, kde zadní stěna je prodloužením Zdi nářků. Turistům nikdo ve vstupu nebrání (s pokrytou hlavou), ale intimita těchto míst nedovoluje tak zvídavé chování jako otevřené prostranství před Zdí, takže fotit a natáčet si zde nikdo nedovoluje, aniž by bylo nutné to nějak zdůrazňovat psanými zákazy a příkazy.

Modlitba Židů je zvláštní. Z nějakého důvodu jsou při ní pořád v pohybu. Minimálně se prudce klaní, hýbají ze strany na stranu, ale mnohdy škubají celým tělem různými směry, nepřítomný výraz v očích, jejich oči nevidí a uši neslyší, co se děje kolem. Před modlitbou nebo po ní často studují tóru u modlitebních stolečků, opět je studium doprovázeno kýváním horní poloviny těla a hlavně neustálým třesením jedné nebo druhé nohy, u nejhorlivějších i obou zároveň.

 

Také si šáhneme, leckdo i přání zastrčí, nenápadně se vyfotíme a nakonec se shromáždíme na náměstí před Zdí. Chvilku čekání si krátíme focením různých typů Židů pádících kolem s očima upřenýma před sebe, používáme velký zoom, aby postižení netušili, že jsou zvěčnění a budou vyvěšeni na internet.

Po schodech vystupujeme nad náměstí, na plošině to stojí ohromná chanukia, sedmiramenný židovský svícen, vyvedený ve zlatém provedení. Pod námi náměstí se Zdí nářků, nad ní kopule Skalního dómu na Chrámové hoře, mešita Al-Aksá a v pozadí Olivetská hora.

Procházíme dále uličkami Židovské čtvrti, nejupravenější částí starého města. Uličky jsou úzké, ale čisté, domy vypadají všechny jako po čerstvé renovaci. Je to zde tak upravené, až se nám zdá, že to výrazně ubírá na atmosféře, kterou jsme tady očekávali. Než budeme pokračovat, před židovskou základní školou se seznamujeme s historií židovského národa, jejich tradicemi a současností. V dalších uličkách si všímáme u každých domovních dveří zazděné trubičky s modlitbami, které jsou svázány s rodinou zde bydlící tak těsně, že při případném stěhování se trubička vyseká a opět zazdí ke vchodu do nového domu.

Postupně stoupáme do nenápadného kopce, občas vyšlápneme pár schodů a najednou se ocitáme na střechách. Uličky jsou zde často ucpané lidmi, zvláště v arabské části města, kde slouží také jako súky, bazary, proto kdo spěchá, vyjde nahoru a kráčí po střechách. Ty jsou k tomu samozřejmě upravené, často dlážděné, kraje jištěné zábradlím, různé výšky domů dorovnané schůdky. Detailní pohled na jednotlivé střechy objevuje nepříliš udržovaná zákoutí, plná instalací a parabol satelitních antén, jako celek ale pohled působí efektním dojmem, navzdory parabolám dokonce docela starobylým. Nad běžné střechy trčí věže kostelů, mešit a synagog, dominantou je samozřejmě známá zlatá kopule Skalního dómu.

Sestupujeme zpět do lidského mraveniště Arabské čtvrti, která zde sousedí s Židovskou. Osou čtvrti je Davidova ulice, její arabský název je ale výstižnější: Súk el-Bazar. Ulice je jedním velkým tržištěm, kde muslimští prodavači nabízejí nepřeberné množství křesťanských cetek, suvenýry se tomu zvláštnímu sortimentu snad ani říci nedá. Růžence, kříže, lahvičky se svatou zemí či svěceným olejem, sošky a figurky s motivy ukřižování, případně piety. Ale jejich výrobci museli mít až geniální cit pro kýč, neboť něco podobného by si soudný člověk nedokázal představit ani při úmyslném zadání na typického představitele kýče.

Je těžké se neztratit, ale daří se nám společně dostat se na náměstíčko Muristan s kašnou, která poslouží jako orientační bod, podobně jako panoramatická restaurace Papá Andreas na střeše sousedního domu. Rozchod využíváme k prohlídce tržiště okolních uliček, nic rozumného ke koupení ale nevidíme, dojdeme bazarem až k severním hradbám, koupíme si předražený preclík a vrháme se zpět. Zkusíme jiný směr a po chvíli se z turistického súku dostáváme na súk domorodý, sortiment je zde trochu klasičtější, občas oblečení, suroviny pro přípravu jídla, oblíbené stánky s cukrovinkami (turecký med, chalva, sypané oříšky, obrovské pistácie a mandle).

Najednou se proti nám objevuje lavina mužských těl, asi skončila modlitba a muslimové se vracejí do svých stánků a domovů, zaplní celou šířku ulice v tuto chvíli již jednosměrné (bohužel opačně, než bychom potřebovali my). Vtlačí nás do vchodu jednoho ze stánků a dlouhé minuty se nemáme šanci pohnout žádným směrem. Musely jich být snad tisíce, valí se nepřetržitě určitě přes deset minut. Když konečně dav začíná řídnout a občas se v něm objeví i zahalené ženy, daří se nám pomalu probojovávat naším směrem. Nakonec stihneme na Muristan dojít s naplánovaným předstihem, v kavárně na střeše si dáváme preso (arabské kafe s kardamonem prý nemají) a užíváme si nezapomenutelného výhledu.

Vycházíme se starého města a autobusem vyjíždíme z Jeruzaléma. Měli jsme plánovanou ještě jednu vyhlídku, ale počasí nic moc mění naše plány, zítra má být lépe a modrá obloha na fotkách vypadá lépe. Přímou cestou bez zdržování míříme k Betlému. Betlém patří mezi území s palestinskou samosprávou, od okolního židovského státu je oddělen okružní šedou zdí, nečekaně vysokou a strohou, nahoře s ostnatým drátem (minimálně, zda je i elektrifikován si netroufneme soudit - ale už jeho výška by měla být dostatečnou zárukou). Občas její obvod naruší kontrolní věž s vojáky. Nemůžeme se shodnout na účelu zdi - někdo si myslí, že má bránit židovským osadníkům v narušování palestinského vlastnictví pozemků, větší část má zato, že zeď brání teroristům a sebevražedným atentátníkům v útocích na izraelské obyvatele židovského původu. Tomu by nasvědčoval i sklon ostnaté nadstavby nad plotem, která vytváří převis nad palestinskou stranou.

Ve zdi jsou regulérní hraniční přechody, dovnitř se ale dostáváme celkem snadno (další argument pro nás), ven z města stojí před přechodem fronta, prohlídka je evidentně důkladnější. Zeď z vnitřní strany už není jen šedá, je pokrytá sgraffiti s výrazně protiizraelskými motivy. Přesto nepůsobí o nic příjemněji, atmosféra u zdi je prostě tíživá, a to z obou stran.

Naštěstí necháváme zeď brzy za sebou a vjíždíme do kopcovitého města, které se na pohled nijak neliší od ostatních jeruzalémských předměstí. Parkujeme v podzemních garážích, před kterými už čekají první prodejci balené vody a různých suvenýrů, neodoláme a za dolar koupíme dřevěnou flétničku. Přes dvě křižovatky dorážíme na náměstí na mírné vyvýšenině, jedna jeho strana je tvořená hodně nenápadným kamenným kostelíkem - kdybychom nebyli předem poučeni, jen těžko bychom v něm hledali Baziliku narození Ježíše Krista. Vstupuje se nizoučkým vchodem, každý se musí poklonit, ale to nebyl pravý účel jejích rozměrů, přestože se to samozřejmě tak traduje. Ve skutečnosti to mělo bránit vjezdu jezdců na koních.

Je pozdnější odpoledne, nečekali jsme tolik turistů, nápory bývají po ránu. Ale dnes je v pravé lodi baziliky široký zástup čekajících, prohlížíme si tedy střední loď s restaurovanými mozaikami po skleněnými deskami na podlaze, pak se rozhodneme k prohlídce dalších částí areálu. Levou lodí (opět nízkým východem) procházíme do atria či nádvoříčka před Kostelem svaté Kateřiny, odkud bývají do celého světa vysílány vánoční mše. Pod kostelem jsou Jeronýmovy jeskyně, kde se slavný svatý poustevník ukrýval před světem a jako první překládal do latiny bibli. Z jednoho zákoutí jeskynních chodeb je špehýrkou v zamčených dveřích možné nahlédnout do místa zrození na druhé straně, je tam obsazeno klečící polskou výpravou zpívající nějakou náboženskou píseň. V jednom z výklenků je Jeroným i pohřben.

Fronta se o něco zkrátila, asi nemá smysl dále otálet, řadíme se na její konec a snažíme se trochu roztáhnout, abychom ztížili nenápadné předbíhání, kterému nezabrání ani posvátný charakter místa. Část vychytralých turistů se snaží k místu zrození dostat opačným směrem, jednotlivcům se to občas i podaří, ale větší skupiny jsou nekompromisně odkázány do patřičných mezí.

Chvíli čekáme, než se dostaneme do předsíně s několika ikonami vyvedenými ve zlatě, většina z nich zobrazuje pietu, tedy Pannu Marie s malým Ježíšem v náručí. Rudé baldachýny lemují kamenný portál nad schůdky do suterénu, kde dříve stával chlév, ve kterém našla svatá rodina před více než dvěma tisíci let útočiště. Konečně se dostáváme k červenou látkou lemovanému kamennému stolu, který kryje "to" místo: do mramoru zasazenou kovovou hvězdu s otvorem uprostřed a latinským nápisem po obvodu. Každý tu chce být vyfocený s rukou ponořenou do středu hvězdy, všichni jsou netrpěliví, vše dlouho trvá. Ale zvládneme to i my. O kousek dále jsou výklenky s dalšími významnými místy, třeba tím, kde byl malý Ježíš položen do jesliček (přesněji do žlabu).

Nic nebrání návratu do autobusu, náš přechod skrz zeď je evidentně na dlouhou dobu ucpaný, řidič otáčí a opouštíme město druhou stranou, kde to jde rychleji. Najíždíme na dálnici, do Jeruzaléma se vracíme přes technologickou čtvrť, která by nedělala ostudu žádnému evropskému velkoměstu.

Jsme ubytovaní v obrovském hotelu Jerusalem Gate, před vchodem parkují desítky autobusů a je skoro problém se dostat k hlavnímu vchodu. Slunce zapadlo a začal šábes, Židé nesmí vykonávat žádnou práci ani činnost, jež by měla za následek ovlivnění fyzikálních veličin (například rozsvítit nebo zhasnout světlo, zapnout nebo vypnout vařič a podobně). Celé rodiny se stěhují do hotelů, kde je o ně postaráno méně ortodoxním personálem. Dokonce má hotel šábesový výtah, kde není třeba mačkat tlačítka - výtah jezdí automaticky sám nahoru a dolů, v každém patře na minutu-dvě zastaví. Je to zdlouhavé, ale pohodlnější než schody. I v jídelně tvoří většinu hostů židovské rodiny, je zajímavé je sledovat.

Druhý den v Jeruzalémě. Začínáme na podobném místě jako včera, jen kousek níže, pod Olivetskou horou jsou zachovány Getsemanské zahrady. Před kostelem Všech národů opouštíme na celý den autobus, přecházíme autostrádu a nejdříve vstupujeme do samotných zahrad, kde odpočíval a modlil se Ježíš o své poslední noci, kdy s ním jeho následovníci nedokázali zůstat bdít. Dodnes tu rostou stejné olivovníky, dendrologové potvrdili, že jejich kořeny mohou být staré i více než dva a půl tisíce let, přestože kmeny možná již původní nejsou. Ale kdoví, kmeny několika stromů jsou výjimečně tlusté a pro olivy tak typicky sukovité a pokroucené, že mohou Ježíše pamatovat.

Kostel Všech národů zaujme svým barevným portálem a vůbec netypickou architekturou připomínající antické chrámy. Jeho strop je tmavě hnědý a klenuté kopulky jsou vymalovány hvězdami na paměť poslední Ježíšovy noci. Právě začíná nějaká mše, chvíli posloucháme a brzy potichu odcházíme, abychom nerušili.

Opodál stojí kaple, kde prý dožila a umřela Panna Marie, a kde je prý i pohřbena, stejně jako její rodiče a svatý Josef. Schází se k ní po schodech dolů, kaple je poměrně tmavá a to jí dodává zvláštní atmosféru tajemna. Ovšem my víme, že legend o smrti Panny Marie je více, třeba nad tureckým Efesem rovněž ukazují dům, kde měla zemřít po dlouholetém pobytu.

Vracíme se táhlým stoupáním k hradbám starého města a vstupujeme tentokrát Lví branou (někdy též Štěpánská brána), pojmenovanou podle basreliéfů dvou lvů po stranách. Míjíme rodný dům Panny Marie (zde snad není tolik sporů jako o místě její smrti) a typickou jeruzalémskou ulicí přicházíme k prostranství vpravo od cesty, kde začíná Via Dolorosa, Křížová cesta, poslední pouť Ježíše Krista na popraviště. První dvě zastavení jsou na tomto místě, kousek od hlavní ulice. Zde dříve stával Pilátův palác (první zastavení), zde byl Ježíš odsouzen a zde mu byl nasazen na záda kříž, netradičně celý (obvykle se nosilo jen ráhno), s odhadovanou hmotností kolem 75 kg. Druhé zastavení je na místě kláštera, kdy byl Ježíš bičován. Obě zastavení jsou plná modlících se věřících, Poláci si slouží vlastní mši, vede ji františkán v hnědé kápi, na hlavě mikroport, u pasu baterii a reproduktor, v ruce průvodcovskou vlaječku. Budeme se s nimi střetávat celou cestu, přestože se snažíme být všude před nimi, pokud to nestihneme, jsme od zajímavých míst nemilosrdně odtlačeni.

Křížová cesta pokračuje po hlavní ulici nahoru (celou cestu do kopce) jednotlivá zastavení označují kovové kruhy s vytlačenou římskou číslicí zastavení. Ale ještě před trojkou procházíme pod chodbou-můstkem, ze kterého pozoroval Pilát unaveného a zmučeného Ježíše, lidskou trosku vláčící svůj kříž, a svůj pohled komentoval slovy: "Ecce, homo!", tedy: "Ejhle, člověk!".

U třetího zastavení (Ježíš poprvé klesá pod křížem) jsme upozorněni na zajímavost tohoto místa, kde stojíme před křesťanskými symboly (basreliéf Ježíše s křížem) nad vchodem do kapličky a současně vidíme nad jedním ze sousedních domů minaret islámské mešity, nad jiným pak chanukii, sedmiramenný svícen jako symbol židovské synagogy. Jeruzalém je opravdu posvátným městem všech tří hlavních monoteistických náboženství.

Via Dolorosa pokračuje dále vzhůru, na pátém zastavení (Šimon Kyréský je vybrán z davu a pomáhá nést kříž) je otisk Ježíšovy dlaně, když se opřel o skálu při pádu pod křížem, všichni si také šaháme. Via Dolorosa tu připomíná arabské tržiště, jeden stánek s kýčovitým sortimentem křesťanských suvenýrů vedle druhého, prodavači se snaží upoutat turisty i poutníky křikem i taháním za rukávy, Ježíš by se asi divil. Jedno ze zastavení (osmé) je tak vmáčknuto do nitra tržiště, že k němu ani nejdeme a pokračujeme přímo k cíli, k vrcholu bývalého jeruzalémského popravčího vrchu Golgoty.

Ve starověku bychom už dávno byli ven z města, dnes jsme samozřejmě ve středu dění. Vidíme před sebou větší z kopulí Chrámu Božího hrobu, u stěny po straně ulice stojí ledabyle opřeny odlehčené kříže, které zde nechali poutníci, kterým je na počátku Křížové cesty pronajali podnikaví obchodníci, aby si vyzkoušeli Ježíšovu cestu. A podobně nenápadnou brankou, jako u Baziliky narození, stejně nízkou a úzkou, se vstupuje na nádvoří chrámu.

Je zde plno turistů často exotického vzhledu, od obyčejných laických turistů, přes římskokatolické křesťany, ortodoxní a arménské křesťany, africké černochy v pestrých plédech přes ramena, Židy, Araby, indicky vyhlížející tlusté ženy v sárí, až po všudypřítomné Japonce.

V samotném Chrámu Božího hrobu se samozřejmě pohybujeme individuálně. Křížová cesta pokračuje i uvnitř několika (pět posledních z celkem 14-ti) posledními zastaveními. Pokračujeme podle jejich pořadí nahoru po schodech na plošinu, kde davy lidí blokují místo ukřižování, symbolizované křížem s ukřižovaným Ježíšem a zlatým kruhem na místě, kde byl kříž zasazen do skály Golgoty (umístěným pod podobným kamenným stolcem, jako místo narození v Betlémě). Zbytečně stojíme ve frontě, po chvíli totiž zjistíme, že když se nebudeme modlit u paty kříže, tak klidně můžeme frontu předejít a místo si prohlídnout bez tlačenice.

Procházíme rozlehlou bazilikou, prohlédneme si spodní patro, najdeme kapli, ve které je za sklem vidět původní skála Golgoty, proti vchodu je místo, kdy byl Kristus sňat s kříže a zem zkropila jeho krev, čímž se tento kousek země stal provždy posvátný. Nyní jej kryje mramorová deska, na které si věřící nechávají požehnat a posvatit různé osobní předměty, mramor se leskne od leštění různými šátky a šálami, které jsou nejčastěji svěcenými předměty.

Samotný Boží hrob má svou samostatnou kapli, která je jednosměrně průchozí, stojí se do ní asi nejdelší fronta ze všech posvátných míst. Vzdáváme čekání a prohlížíme si Boží hrob z druhé strany (od východu z kaple).

Společně se z Golgoty přesouváme do jeruzalémského muzea v pevnosti - Citadele vestavěné do hradeb u Davidovy věže. Nejdříve se věnujeme muzeu a historii Jeruzaléma, zaujme hlavně realistický model Šalamounova Chrámu. Muzeum nás sice troch znaví, ale procházka po hradbách s výhledy na město zase probere. Kromě pohledů ven z pevnosti stojí za podívání i její vnitřní část, nádvoří se zahradami, plné zeleně citlivě doplňující vykopávky starých zdí a jejich základů z různých dob historie města.

Náměstí před pevností známe ze včerejška, dostáváme volno se srazem opět u kašny Muristanu. Dáme si preclík, chvíli volně bloudíme uličkami uvnitř hradeb a nasáváme atmosféru, pak si zopakujeme Křížovou cestu, tentokrát v mnohem vhodnější a klidnější době. V kaplích prvního a druhého zastavení jsme úplně sami, i zbylá část Via Dolorosa je mnohem klidnější, oproti ránu k nepoznání. Jen v Chrámu Božího hrobu je kolem kaple s hrobem samotným pořád fronta.

Nakonec cíleně zamíříme do bazaru a ke stánkům s oříšky a tureckým medem, po chvíli smlouvání o množstevní rabat nakupujeme několik balení halvy, turecký med a mandle v medu jako suvenýry a dárky z Jeruzaléma, tento typ dárku se nám zamlouvá lépe než kýče s církevní tématikou. A nic jiného se tady sehnat nedá.

Těšili jsme se na kafe u Papá Andrease, ale nakonec jej ani nestihneme, máme domluvenou návštěvu arménské bohoslužby. Procházíme arménskou čtvrť, arménská církev uznává některá jiná svatá místa než katolická, tak třeba míjíme dům, kde proběhla podle arménské tradice Poslední večeře. Ke kostelíku docházíme těsně před 15-tou hodinou, mše pozvolna začíná. Je celá zpívaná sborem mužských duchovních, mají všichni kapuce, které když se nasadí, tak připomínají tajné oblečení nějaké sekty. Oblečení je většinou hnědé nebo černé, dva patriarchové jsou ve fialovém se špičatými vysokými čapkami, celebrující kněz v bílé říze, stejně jako pomocníci (ministranti?) točící nádobami s rolničkami a kadidlem.

Vydržíme celou vyhrazenou půlhodinu, pak musíme jít, čeká nás zbytek dnešního programu. Kolem hradeb z vnější strany vyšplhá autobus dlouhým obloukem k místu, kde dříve byla patrná Hora Sion. Dnes zástavba nízký pahorek zcela maskuje, slovo hora zní téměř ironicky. Největším chrámem je synagoga s hrobem krále Davida, pro Židy velmi posvátné místo. Přímo v hrobce je i prostora na místě, kde podle křesťanské tradice proběhla Poslední večeře. Dnes tu stojí stolec se zvláštní plastikou, jejíž symbolika nebo vazba k Poslední večeři nám uniká. Plastika připomíná zlatý pahýl stromu opletený v horní část jakoby olivovými větvičkami.

V suterénní části je vchod k samotnému Davidovu hrobu, na němž není nic mimořádně zajímavého, kromě modlících se Židů, čtoucích tóru, stále v nervózním pohybu. S tatínky se modlí i mladí synové, stejně jako otcové i oni s jarmulkami nebo klobouky na hlavách (pokrývku hlavy musíme samozřejmě mít i my), i oni podupávají nohama, trhají trupem vpřed a vzat a drmolí stále dokola jako mantru verše z tóry. Zřejmě je čtou stále dokola, protože podle našeho pozorování měli knihu otevřenou pořád na stejné stránce s pouze několika popsanými řádky.

Cestou na hotel stavíme ještě na včera slíbené vyhlídce, každý pohled na staré město jeruzalémské je úchvatný, ale ten z Olivetské hory byl stejně nejhezčí.

Poslední den, či lépe řečeno ráno, v Jeruzalémě. Stejně jako první den Chlévskou branou se vracíme do starého města, kolem nepřístupného okraje Západní zdi jdeme směrem k detekčním rámům ke vstupu na náměstí před Zdí nářků, někteří z nás se dokonce omylem rozřazují do mužské a ženské fronty, ale my pokračujeme krytou dřevěnou chodbou - můstkem nad úroveň náměstí na Chrámovou horu. Po levé ruce Zeď nářků s modlícími se Židy, poznáváme, že odsud pochází známé záběry Zdi, po pravé straně vykopávky.

Na téměř rovném prostranství na vrcholku hory již vidíme známý symbol Jeruzaléma, Skalní dóm, ale blíže máme mešitu Al-Aksá.

My ovšem hned pokračujeme dále až ke stavbě nejznámější - Skalnímu dómu.

.

Zůstáváme na prostranství kolem dómu asi 3/4 hodiny a tím de facto náš pobyt ve Svatém městě končí.

Z města se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli, tedy jedeme k Mrtvému moři, míjíme výšku 0 a teprve někde za ní odbočíme na jih. Krajina je silně nehostinná, skály a poušť, několik hodin cesty v kuse.

Ale i v této pustině žijí živočichové a není to jen hmyz a plazi. Na svazích prudkého kopce, kde není ani známky po nějaké vegetaci, za jízdy vidíme skákat z kamene na kámen nějakého kamzíka s dlouhými zahnutými rohy - později v letáku z Násady v něm poznáváme známého Ibexe.

Po levé ruce máme Mrtvé moře, místy docela pěkně zbarvené, ovšem břehy jsou zde nepřístupné. Na břehu občas vidíme bílé ohraničení krystalky soli. Pravá strana je hornatá, až po delší době hory ustupují dále a my najednou vidíme charakteristický obrys Masady, nepřístupné pevnosti na skalním ostrohu, spíše stolové hoře, kde se odehrály jedny z nejpohnutějších chvil židovské historie v tomto regionu.

Vyvezeme se na pevnost lanovkou, Hadí stezka pod námi vypadá docela náročně. Na vrcholku je několik školních výletů, děti jsou zde stejně živé a hlučné jako jinde, ale učitelé mají obrovský respekt hlavně při výkladu. To všichni poslouchají a nikdo si nedovolí ani muknout.

Přes oblast skladišť se dostáváme k severní výspě s Hadriánovým trojúrovňovým palácem, spodní úrovně byly dosažitelné jen skalní chodbou, král tak měl diskrétní klid, bezpečí a pohodlí (například ve vlastních lázních). Zde je také místnost, kdy byly nalezeny keramické střepy se zbytky jmen, pravděpodobně zde losovali v beznadějné pozici o poslední noci zélótští obránci své katy. Když už bylo jasné, že Masada padne, rozhodli se její obránci, že nepadnou do zajetí za žádnou cenu. Sebevražda je ale těžkým hříchem, proto muži pozabíjejí své ženy a děti, pak vylosují 10 mužů, kteří pobijí ostatní. Z posledních deseti se losuje poslední obránce, který zabije zbylých 9 a jen on sám páchá sebevraždu. Prohlížíme geniální systém zásobování vodou, cisterny vidíme v originále, zásobovací stružky na funkčním modelu (z kbelíku lze nabrat vodu a nasimulovat si "srážky", pak už se jen sleduje cesta vody až k cisternám). Díky dostatku vody byly provozovány lázně, obdivujeme dvojité podlahy místností s tímto moderním způsobem vytápění skrz podlahy. Celou dobu nás provázejí ptáčci - tmaví, jen křídla s červeným pruhem, když letí, barva ještě vynikne. A hlavně pronikavě pískají. Prý se jim říká tristram.

A nakonec se dostáváme až nad sypanou rampu vybudovanou Římany. I ta v nás vzbuzuje respekt z množství práce, které muselo stát její vybudování. Však také na ní pracovali skoro celý rok. Ale byla to jediná cesta, jak pevnost na skále dobýt.

Od pevnosti je jen kousek k turistickým letoviskům u Mrtvého moře. Nejedeme ani 15 minut, u autobusu už čekají nadháněči do obchodů s produkty z Mrtvého moře, dostáváme každý poukázku na slevu, kterou sice nevyužijeme přímo, ale přesto je pro nás výhodná: jeden z krámků (ten, co poukázky rozdává) má v zadní části relativně pohodlné převlékárny (mužské a ženské zvlášť), kartička nás opravňuje projít krámkem až k nim (úvaha je, že při procházení krámem neodoláme a nakoupíme - v našem případě je ale úvaha mylná, protože velmi brzy zjišťujeme, že i po slevě je tento krám zdaleka nejdražší v okolí). A už jdeme širokou písečnou pláží s řídce rostoucími palmami k moři. Není sice úplné teplo, odhadujeme to tak mezi 20 až 25 stupni (spíš těch 20), ale není problém se pohybovat jen v plavkách, zvláště dokud jsou suché. Moře je sice ne úplně teplé, ale přes 20 stupňů to bude, takže to s trochou přemáhání při prvním smočení celkem jde. Dno se nám nejdříve zdá hrubě písčité, ale brzy zjišťujeme, že šlapeme po krystalcích soli. Ty tvoří u břehu kuličky velikosti hrachu, čím dále od břehu tím větší, až k velikosti holubího vejce. Nebo aspoň křepelčího. Solnými kuličkami je pokryto celé dno, písek pod nimi vidět ani není, kdoví, jak je vrstva soli silná. Varováni předem raději moc neexperimentujeme a zaujímáme standardní koupací polohu, tedy leh na zádech. Nic jiného se začátečníkům nedoporučuje. Ale leh je nepřesné, při položení na záda zůstává nad vodou celá hlava a ruce, nohy také vyletí vzhůru jak nadnášené nafukovacím kruhem, jen střed těla je ve vodě. Kdo chce skutečně ležet, musí se na to soustředit a vytlačit střed uměle nad vodu, držet tělo silou rovně natažené jako prkno. Vypadá to zajímavě, protože v tom případě je spodní polovina nataženého těla ponořena, horní je nad vodou. Jako na tenkém lehátku. Přitom lze pohodlně číst nebo dělat cokoliv jiného volnýma rukama nad vodou. V žádném případě nehrozí ponoření.

A nejen že nehrozí, ani to vlastně nejde. Ani úmyslně. Každý takový pokus sice končí s ponořenou hlavou, ale zbytek těla je stejně nad hladinou a konečným výsledkem jsou jen pálící oči. Podobně končí i pokusy o plavání na břiše nebo jakýkoliv prudší pohyb. Méně obratní lidé mají dokonce problém dostat se zpět z lehu na zádech do svislé pozice s nohama na dně. Ale všechny to ohromně baví. I starší zde dovádějí jako malé děti. Každý se chce vyfotit s prospektem v ruce, jak si v lehu na zádech pohodlně čte. Při předávání prospektu pak dochází k humorným situacím, kdy nestabilita nadnášeného těla hrozí ponořením hlavy a potupným mrskáním nohama nad vodou. Po chvilce si jdeme odpočinout na břeh, ale chlad odpařující se vody z našich těl nás brzy zahání zpátky. Ještě jednou tedy zakoušíme ten zvláštní pocit, pak se pod sprchami se sladkou vodou zbavíme solného povlaku, v převlékárně se hodíme do suchého oblečení a vyrážíme na nákupy. Pobřeží je lemováno obchůdky s kosmetikou, také si chceme nakoupit. Projdeme všechny, abychom zjistili relace, nejvýhodněji vyjdou balíčky s několika produkty, také si jich několik koupíme (krémy, koupelová sůl). Krémy jsou příjemně parfémované, vypadají mastně, ale brzy po natření schnou a výsledkem je nakonec pocit spíše suché pokožky. Takže se asi více hodí na mastnou pleť, což nás překvapuje vzhledem k pověstnému léčivému vlivu Mrtvého moře na nemoci typu psoriasis - lupénky, se suchou šupinatou kůží. A tím program dovolené končí. Projíždíme krajem biblické Sodomy a Gomory, skalní blok táhnoucí se stovky metrů podél silnice do značné výšky je prý celý z chloridu sodného, tedy kuchyňské soli. Na svazích i na vrchní části je plný solných sloupů, jeden z největších má jasně patrné ženské rysy, s dlouhými vlasy a ženskou postavou - zde se otočila zvědavá Lotova žena při odchodu ze Sodomy, na kterou právě dštil Bůh oheň a síru, a okamžitě se proměnila v solný sloup a stojí tu dodnes. Hraniční přechod překonáváme hladce, Egyptem jedeme ještě hodinku do našeho hotelu v Tabě, kde jen povečeříme a přespíme. Ráno vstáváme nekřesťansky brzo, na recepci se moc nebavíme u humorné scénky, kdy spoluturistce někam založili pas a nemůžou ho více než půl hodiny najít. Nakonec se najde a již lehce hysterická kolegyně (což se jí nedivíme a rozhodně jí nemáme za zlé) může nastoupit. Odbavení na letišti je fascinující: vejdeme do haly, stoupneme si do jediné řady na odbavení, která se pohybuje kupředu tempem rychlé chůze. Odbavení velkého letadla, které několika přepážkám jinde trvá přes hodinu, zde zvládnou za dvacet minut u přepážky jediné díky jednoduché fintě. Mají palubní vstupenky vytištěny předem, bez konkrétního jména, kufry se nijak neváží, jen se bleskově oblepí čárovým kódem, vrazí se cestujícím připravená palubenka a jde na řadu další. Zato v čekárně u gatu pak sedíme dvě a půl hodiny.

Let proběhne v pořádku, zreklamujeme poškozený kufr (za dva dny dostaneme nový), zavoláme si odvoz k autu a v deseti minutách odjíždíme domů.

Libor Novotný
libor.o.novotny@quick.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 2, poslední komentář: Středa, 19.06.2013 18:35:48
Středa, 19.06.2013 18:35:17
petrazubarova
Středa, 19.06.2013 18:35:48
petrazubarova

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články


Cestovní pojištění sjednáte nejvýhodněji na Srovnejto.cz