IZRAEL a PALESTINA 2007

Neděle, 2.09 | 20:28

13. 4. - Odlet z Prahy v 17.45 hodin. Přestup v Miláně 19.15 - 22.55 hodin.

14. 4. - Přílet na Ben Gurionovo letiště v Tel Avivu ve 3.50 hodin. Málem mě nepustili už při vstupu, neboť jsem prý měl málo peněz - 100 Euro na 4 dny s tím, že jsem musel doplatit ubytování v hostelu za 55 dolarů (což bylo milé překvapení, neboť jsem se původně domníval, že budu doplácet 55 Euro). Navíc mě tlačily nové boty, tak jsem kulhal, což působilo podezřele. Tvrdil jsem, že si můžu více peněz vybrat z bankomatu a ukázal jsem svou kartu. Úřednice namítala, že to není kreditní karta a odvedla mě k nějakému jinému úředníkovi. Ten se mě pořád na něco vyptával a když jsem mu řekl, že rád cestuji, dal mi do pasu razítko a pustil mě do země. S hrůzou jsem si uvědomil, že toto razítko způsobí, že v nejbližších 10 letech nebudu moci jet do Íránu nebo do Sýrie... Leda že bych si nechal udělat nový pas. Byl sabat, tak nejezdili vlaky ani autobusy. Vstup do arménské katedrály Pohled na Bránu milosrdenství neboli Zlatou bránu, která se přede mnou (ani před velbloudem) neotevřela Odkázali mě na taxi. Naštěstí to bylo hromadné taxi a cesta do Jeruzaléma stála jen 45 šekelů (asi 230 Kč) a vyhodilo mě přímo před hostelem. Hostel Agron je konzervativně židovský hostel, tak jsem se nemohl ubytovat, neboť byl sabat. Přijet o sabatu do Izraele je horší než přijet o ramadánu do muslimské země. Naštěstí v Jeruzalémě žijí i křesťané a muslimové, tak jsem vyšel (přesněji řečeno jsem belhal, protože mi prasknul puchýř na levé patě) do Starého města a Jaffskou branou vstoupil do Arménské čtvrti. Bylo něco po 7. hodině ranní, tak byla ještě docela zima (nebral jsem si ani bundu, neboť při odletu bylo i v Čechách přes 20°), navíc bylo po dešti a potkával jsem málo lidí. Anglikánský kostel byl zavřený, proto jsem došel ulicí Arménského patriarchátu s plakáty upomínajícími na arménskou genocidu v Turecku i s mapou měst a počty obětí do arménské katedrály sv. Jakuba, kde byla zrovna mše, tak jsem mohl jít dovnitř. Ale prohlédnout si kostel jsem si mohl jen od dveří, neboť knězi stále chodili sem a tam. Navíc tam bylo přítmí zapříčiněné malými okny a hlavně kadidlem, které se zde používá snad ještě více než v pravoslavných kostelech. Po deseti minutách jsem se přesunul na horu Sion. Kostel byl zavřený, proto jsem vstoupil do synagógy, kde byla zrovna modlitba, a pak na střechu, kde byl výhled na Staré město. Vrátil jsem se Siónskou branou do Arménské čtvrti a došel do Židovské kolem sefardských synagóg na náměstí Batej Mahseh s Rothschildovým domem. Pak jsem zašel ještě do Arménské čtvrti do syrského kostela sv. Marka. Byl zavřený, ačkoliv už byla otevírací doba, tak jsem chvíli čekal na nádvoří. Poté jsem zazvonil a bylo mi sděleno, abych počkal deset minut. Čekal jsem dvacet minut a stále se nic nedělo, tak jsem si řekl, že to není jediný syrský kostel v Jeruzalémě a šel k maronitskému kostelu, jenž byl taky zavřený. Cestou k Chrámové hoře jsem procházel arabským tržištěm a jeden obchodník mě pozval na čaj. Samozřejmě mi došlo, že si budu od něj muset něco koupit, ale nic mě nezaujalo tolik, abych to chtěl mít. Když jsem se jal odcházet, začal mi něco nutit. Nakonec mě zaujalo mešní víno a svíčka. Pohled na Jeruzalém z Olivetské hory a já Mešita al-Aksá (nejvzdálenější) na Chrámovém vrchu Řekl, že je to za 700 šekelů. Jakoby uraženě jsem odcházel, že je to moc a chtěl jsem mu dát 5 šekelů za čaj. Tvrdil, že čaj je dárek pro mě a kolik mu dám za ty věci. Děl jsem, že mám málo peněz a nechci to, tak slevil na 200. Pořád jsem odcházel, tak snížil cenu na 100 a méně to prý nejde, neboť je to ruční práce. Stále jsem vrtěl hlavou, tak přihodil ještě jednu svíčku a že jsem to já, tak za 80. Stále jsem nesouhlasil, tak pronesl, že za 50 šekelů a ať nejí. Tak jsem souhlasil a spokojeně odešel ke Zdi nářků. S půjčenou papírovou jarmulkou (prostranství před zdí se považuje za synagógu) jsem se dotkl zdi a přes bazar šel na Chrámovou horu. U vstupu mi vojáci tvrdili, že je tam ten den vstup povolen jen muslimům, ale že tam můžu jít druhý den dopoledne. Zkusil jsem to ještě u několika bran, které tam z Muslimské čtvrti vedou, ale marně. Došel jsem tedy kolem arménského kostela ulicí Via dolorosa ke Lví neboli Štěpánské bráně, prošel branou na muslimský hřbitov a došel k Bráně milosrdenství neboli Zlaté, která se má otevřít až do Jeruzaléma vstoupí mesiáš. Kupodivu se přede mnou neotevřela, tak jsem došel Jehošafatským údolím okolo Zachariášovy hrobky a hrobu Panny Marie do Kostela všech národů, do ruského kostela Marie Magdalské a do kostela Dominus flevit, což znamená "Pán zaplakal" a měli zde kupodivu i leták v češtině, tak jsem si ho za 1 šekel vzal. Kolem údajně největšího židovského hřbitova na světě jsem vystoupal na Olivetskou horu do mešity Nanebevstoupení. Zde mi praskl puchýř i na pravé patě tak jsem se rozhodl dojet do centra autobusem. Ještě předtím jsem však zašel do zdejšího bistra na falafel a humus (byl to opravdu humus, tak jsem snědl jen falafel!). Jízda autobusem byl docela šok, neboť jel i místy v arabské části, kam asi moc turistů nezavítá. Kromě neuvěřitelného nepořádku byl na ulici i naprostý chaos. Řidičovi po několika minutách stání došly nervy a vyběhl s tím, že zmlátí řidiče auta, jež mu překáželo v cestě. Několik chlapů ho brunátného drželo, dokud se neuklidnil. Překvapilo mě to, protože jsem myslel, že jsou na ten zmatek zvyklí. Po chvíli se dojelo na arabské autobusové nádraží, odkud jsem došel k Damašské bráně, kde jsem si koupil sandále. Usmlouval jsem je z 80 šekelů aspoň na 70 a dal jsem jednomu prodavači na památku korunu a padesátník, poněvadž tvrdil, že sbírá cizí měny. Z českých bankovek jsem měl 200 Kč, ale když jsem za ni chtěl 40 šekelů, což tak asi odpovídá kurzu, tak ji nechtěl. Došel jsem na Via dolorosa a po ní do chrámu Božího hrobu. U vchodu do něj jsem navštívil koptský kostel a etiopským klášterem sestoupil do kostela, o němž jsem se domníval, že je arménský. Bez otálení jsem se ujišťoval zdejšího mnicha, ale jen jsem to dořekl, všiml jsem si, že je to černoch., takže si asi myslel, že jsem nějaký hlupák, který si myslí, že Arméni jsou černoši. Prostě trapas! Přes nádvoří jsem se dosoukal do vlastního chrámu, kde je u vstupu kámen pomazání a namazal jsem si čelo vonným olejem. Kolem různých kaplí a Kristova vězení jsem došel k syrské a koptské kapli u Ježíšova hrobu. Cestou z chrámu kolem koptského kostela a řecko - katolického patriarchátu jsem vyšel opět Jaffskou branou ze Starého města. Protože ještě nezapadalo slunce, vydal jsem se do ruského komplexu a pak teprve k hostelu. Už jsem byl unaven, tak jsem vešel dovnitř, že počkám, až zapadne slunce a objeví se na nebi první tři hvězdy, čímž skončí sabat. Čekal jsem asi tři hodiny a dostal hlad. Ptal jsem se recepční, jestli bych si mohl za doplatek vzít večeři a ona souhlasila. Chtěla za ní 51 šekelů (asi 250 Kč), ale protože jsem měl hlad, tak jsem na to přistoupil. Jen jsem si však začal nabírat jídlo ze švédského stolu, přiletěl nějaký chlap z kuchyně, že už je zavřeno, tak si nemám nic brát. Recepční se mi tedy omluvila a musel jsem jít pryč. Ať žije židovská pohostinnost, řekl jsem si pro sebe trpce. Snědl jsem tedy aspoň sušenky a zapil je izraelským pivem, které jsem si koupil dopoledne. Po západu slunce jsem musel ještě asi hodinu čekat, než uklidí pokoj po předchozím nocležníkovi a už jsem usínal vsedě jako Mr. Bean při hlídání obrazu. Recepční, když mě viděla, popohnala personál, abych už mohl jít spát. To se za chvíli stalo a já tvrdě usnul spánkem spravedlivých, neboť noc předtím v letadle jsem se taky příliš nevyspal... Nocleh.

15. 4. - Po snídani jsem se vydal opět k Jaffské bráně a u ní vstoupil na jižní část hradeb s tím, že severní si projdu v dalších dnech (nakonec jsem to bohužel nestihl). Došel jsem tedy po hradbách nad Arménskou čtvrtí, arménským, řeckým a katolickým hřbitovem a Siónskou branou do Židovské čtvrti a vchodem pro nemuslimy na Chrámovou horu, kam zakazuje vstup židům cedule od vrchního rabinátu, neboť by se mohli nohama dotýkat míst, kam měl přístup jen velekněz. Ale jinověrci tam chodit mohou, což je zvláštní.... K mému příjemnému překvapení se neplatil vstup. Po chvíli jsem však bohužel zjistil, že je to na úkor toho, že se nesmí vstupovat do mešit al-Aksá a Skalního dómu. Došel jsem k Bráně milosrdenství z druhé strany, doufaje, že si to brána rozmyslí a otevře se. Zase nic...! Vyfotil jsem si tedy zvenčí obě mešity a dělal nechápavého a snažil se vstoupit do Skalního dómu. Hlídač říkal, že tam turisti nemohou. Říkal jsem tedy, že jsem muslim, ale on oponoval, že musím být turista, když mám batoh. Tak mě napadl geniální plán. Cestou z Chrámové hory k Herodově bráně jsem si koupil židovskou jarmulku a muslimskou čepičku. Zbytek plánu jsem nechal na druhý den večer... Došel jsem na arabské autobusové nádraží, neboť jsem si myslel, že židovské autobusy do palestinské části nejezdí, a snažil se sehnat autobus do Kumránu. Nešlo mi ani o samotný Kumrán, jako spíše o to, že je to nejbližší pobřeží Mrtvého moře od Jeruzaléma. Řidiči si mě přehazovali jako horkou bramboru, až mě naložil jeden, jenž tvrdil, že jede do Jericha, kde mám přestoupit. Dojeli jsme do nějakého arabského města, dodnes nevím do jakého, kde všichni vystoupili, ale mě nepřipadalo, že bych byl v centru, tak jsem jel stále dál. Najednou se řidič začal plácat do čela, že na mě zapomněl, a houkl na nějakého kolegu, aby mě dovezl zpátky do centra. Ten za to kupodivu nic nechtěl. Ptal jsem se taxikářů, jak se dostat do Kumránu a ti mi sdělili, že jedou do Jericha a vyhodí mě na hlavní silnici, kde se odbočuje do města. Ptal jsem se, kde tedy jsem, když ne v Jerichu, ale jen něco nesrozumitelně zadrmolili, takže nevím. Je to podruhé za posledních pět let, kdy jsem nevěděl, kde jsem. Poprvé to bylo v roce 2002, kdy jsem večer přijel z Chorvatska do Podgorice v Černé Hoře a rozhodl se jet do Albánie až ráno a taxikář mě odvezl do nějakého privátu za městem. Také dodnes nevím, kde to bylo... Odvezli mě docela daleko jen za deset šekelů (asi 50 Kč) a měl jsem více štěstí než rozumu, protože hned jel autobus, kupodivu židovský, do Kumránu. Jak jsem se obával, tak v Kumránu se nedalo k moři dojít, protože tam byla jakási oplocená plantáž. Čekal jsem tudíž na další autobus. Dlouho žádný nejel. Najednou přišli dva mladí židé a jali se stopovat. Vůbec se jim to nedařilo, tak se dali se mnou do řeči. Když jel kolem arabský autobus, tak dělali vulgární posunky. Po delší době někoho stopli, tak jsem se přiživil a řekl řidiči, ať mě odveze na nejbližší pláž. Dle mapy jsem odhadoval, že je vzdálená asi jen 2 km, ale jeli jsme přes 15 km do Mezuqe Deragot, kde byla nějaká kontrolní vojenská stanice, židé vystoupili a mně bylo doporučeno, že je zde dobrý přístup k moři. Došel jsem tedy k moři a po cestě minul ceduli, kde bylo napsáno, že se zde nedoporučuje koupat, neboť je nebezpečí infekce. Tak jsem si jen lízl vody a začal mě hrozně svrbět jazyk, protože to bylo slanější, než jsem si dokázal představit i v nejbujnější fantazii. Hned mě napadlo, že to nebylo příliš chytré, protože mi došla voda a neměl jsem se čeho napít. Vrátil jsem se na silnici a dlouho čekal, než pojede autobus. Už mi docházela trpělivost, tak jsem se zeptal žida, jenž nastupoval do auta, jestli by mě vzal směrem k Jerichu a on na to, že jede opačným směrem. Tak jsem se za ním díval a on jel směrem do Jericha. Tak to jsem nepochopil... Naštěstí chvíli po něm přijel autobus. Kupoval jsem si lístek do Jeruzaléma, ale řidič ortodoxní žid tvrdil, že to nezná, ale vezme mě do "Jrušalajim". Tak jsem souhlasil...! Na autobusovém nádraží jsem se najedl v košer čínské restauraci a zeptal se na autobus druhý den do Hebronu. V průvodci jsem se dočetl, že do Hebronu je zakázáno jezdit individuálním turistům, tak jsem čekal, že mi ani neřeknou, kdy něco jede, ale kupodivu neprotestovali. Dojel jsem městským autobusem do čtvrti Buchara, kterou založili, jak název napovídá, židé ze střední Asie, kteří byli před říjnovou revolucí docela zámožní. Pěšky jsem prošel čtvrtí Mea Šearim, kde žijí ultraortodoxní židé, již neuznávají stát Izrael a kam nesmí o sabatu jezdit auta, jinak po nich zbožní věřící hází kameny. Na nejbližší zastávce autobusu jsem nastoupil a dojel blízko k hostelu, kde jsem si ve směnárně proměnil peníze, koupil košer víno a pohledy a došel do hostelu. Před spaním jsem si ještě četl a trochu diskutoval anglicky a německy se spolubydlícím Finem, jenž pak odjížděl v noci na letiště. Nocleh.

16. 4. - Ráno po probuzení jsem od Fina měl na stole dárek - brožurku "Jak poznat mesiáše", ze které vyplývalo, že má člověk věřit v Ježíše... Po snídani jsem dojel autobusem na židovské autobusové nádraží a odeslal pohledy na místní poště. Trvalo docela dlouho, než jsem se dostal na řadu, takže mi ujel autobus do Hebronu a další jel až za dvě a čtvrt hodiny. Když jsem byl na řadě, všiml jsem si, že u přepážky leží igelitka. Ohlédl jsem se, ale nikomu nepařila. V tom přiběhla ochranka, odstrčila mě a začala ji prozkoumávat. Zjistila, že tam není bomba, tak jsem mohl odeslat pohledy a odešel k autobusu. Napadlo mě, že do Betléma by mohl jet autobus dříve než do Hebronu, tak jsem šel k pokladně a řekl, že chci jízdenku do Hebronu nebo do Betléma, podle toho, co jede dřív. Sdělila mi, že to neví a mám se jít zeptat na informace. Ve frontě na informace mě předběhlo několik ortodoxních židů, jelikož dle mého vzezření seznali, že patřím mezi prašivé "nocrim", jak nadávají křesťanům. Když jsem se konečně dostal na řadu, tak mi slečna sdělila, že do Betléma nejezdí od nich nic, protože je to palestinské město. Tak jsem šel podruhé do fronty na jízdenky a při čekání se najednou všichni zasekli. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsem se ohlédl a vida, že nikdo nemluví, dovtípil jsem se, že asi drží nějakou minutu ticha. Konečně jsem se dostal na řadu a chtěl jízdenku do Hebronu. Sdělila mi, že se prodává až v autobuse. Jako by to nemohla říct rovnou... Řidič se kupodivu nedivil, že jedu do Hebronu a bez okolků mi prodal jízdenku. Polovina lidí v autobuse byli vojáci. Jeli jsme nějak podezřele dlouho, že už jsem se bál, že jsem přejel, ale najednou se před námi objevila Abrahámova mešita, kterou jsem poznal podle fotky v průvodci, a autobus zde končil. Nejprve jsem si nandal jarmulku, vešel do židovské poloviny a nechal se vyfotit u kenotafu Abraháma. Abrahámova hrobka v Hebronu z židovské části svatyně a já s jarmulkou Bazilika narození v Betlémě Poté jsem vešel do arabské části města a z té vstoupil do muslimské poloviny svatostánku. Prohlédl jsem si Izákův kenotaf a Abrahámův kenotaf z druhé strany. Obě poloviny odděluje neprůstřelné sklo. Při odchodu se začal se mnou bavit místní mladík, tak jsem se ho ptal, odkud jezdí autobusy do Betléma a on, že mě tam odvede. Řekl, že mi ukáže i staré město a mě nedošlo, že pak za to bude chtít zaplatit. Vedl mě bazarem, úzkými uličkami, vzal mě do nějaké zříceniny, odkud byl výhled do židovské části, ale stále jsme nepřicházeli k autobusu. Teprve asi po dvou kilometrech jsme došli na náměstí, kde byly taxíky, tak jsem mu dal 10 šekelů, protože bez něj bych to asi opravdu nenašel. Říkal, že je to málo, tak jsem urychleně odešel k taxíku, který vezl lidi do Betléma jen za 7 šekelů. Dojeli jsme na kraj Betléma a taxikář říkal, že je to konečná, ale když mu doplatím ještě 10 šekelů, tak mě odveze až na nádvoří Baziliky narození. Souhlasil jsem. Na Náměstí jesliček jsem se nejprve najedl a pak vstoupil do baziliky Dveřmi pokory, které jsou jen 1,2 metru vysoké, aby se člověk musel sklonit. Pod arménskou kaplí jsem navštívil Jeskyni narození. Ještě jsem přešel náměstí a přes trh došel k syrskému ortodoxnímu chrámu. Zrovna ho kostelník zamykal, ale pustil mě tam na chvíli, tak jsem mu přispěl alespoň 5 šekelů. Pak jsem se vydal k taxíkům. Jeden mě chtěl vzít do Jeruzaléma za 20 šekelů, tak jsem to usmlouval na 5 šekelů. Jenže mě odvezl jen na kraj Betléma, kde je zeď s ostnatým drátem a tou jsem musel projít pěšky. Z jedné strany jsou sprejem palestinské nápisy, že Bůh je příliš velký pro jedno náboženství apod. a z druhé jsou plakáty izraelského ministerstva turistiky, že přejí turistům nerušenou dovolenou apod. Zeď jsem si vyfotil tajně, aby mě neviděl žádný izraelský voják a došel k úředníkům. Všechny fronty byly obousměrné, tak jsem nevěděl, do které si mám stoupnout a stále chodili lidi jen opačným směrem. Za mnou stála turistka z Guatemaly, tak jsme se shodli na tom, že smyslem těch oboustranných front je asi jen ponižování lidí. Za zdí čekal arabský autobus, kterým jsem dojel tam, kde bylo dle mé mapy jeruzalémské vlakové nádraží, ale objevil jsem jen ruinu. Když jsem se ptal kolemjdoucího pána, odkud tedy jede vlak do Tel Avivu, který jsem si našel na internetu, sdělil, že nové nádraží je asi o 5 km dál. Tak jsem se na něj jel podívat, abych se ujistil, v kolik mi jede ráno vlak. Na nádraží mi sdělili, že jezdí každou hodinu. Dojel jsem tedy do hostelu, a protože už zapadalo slunce, chystal jsem se na realizaci svého plánu z předchozího dne. Batoh jsem nechal na pokoji, do pravé zadní kapsy kalhot jsem si dal jarmulku a do levé muslimskou čepičku a vydal jsem se směrem k Chrámové hoře. Slunce už zapadlo, tak jsem šel pozvolna, protože modlitbu při západu slunce jsem už stihnout nemohl a do poslední modlitby při konci soumraku zbývalo něco přes hodinu. Na kraji Muslimské čtvrti jsem si nandal čepičku. Hlavně si nesplést kapsy, říkal jsem si, jinak mě tu ukamenují. Suverénně jsem prošel kolem první hlídky a byl jsem na Chrámové hoře. Při vstupu do Skalního dómu jsem si sundal boty a s pozdravem "Salám alejkum" vstoupil dovnitř. Povedlo se mi to! Chvíli jsem v tureckém sedu poslouchal šejkovo kázání, rozuměl jsem jen občas "Alláhu akbar (Bůh ve velký)" nebo "lá illáha ilalláh (není boha kromě Boha)". Po chvíli jsem dělal, že mě bolí nohy a musím se jít projít (ani jsem to moc hrát nemusel, protože mě opravdu trochu bolely z toho sedu) a prohlédl jsem si výzdobu s ornamenty. Uprostřed dómu je vidět skála, dle níž dostal jméno a na níž dříve stál Šalamounův chrám a ještě předtím zde údajně chtěl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Ještě jsem se s nimi pomodlil, abych nevypadal podezřele a odešel. Na hranicích Muslimské čtvrti s Židovskou jsem si sundal čepičku, nandal jarmulku a šel ke Zdi nářků. Dotkl jsem se jí a zamířil po sundání jarmulky do Arménské čtvrti, kde jsem se chtěl ještě nafetovat kadidla v kostele, ale byl zavřený. Poblíž arménské restaurace jsem se posadil do průchodu a dal si pivo. Přinesli mi k němu jako pozornost podniku něco osoleného - vypadalo to jako žluté lentilky a chutnalo to jako něco mezi vařenou kukuřicí a syrovými fazolemi, takže nevím, co to bylo, ale snědl jsem to. Pak jsem došel do hostelu a zalehl. Nocleh.

17. 4. - Ráno jsem vstal o půl hodiny dříve, abych stihl vlak mezi 9. a 10. hodinou a kupodivu jsem těsně stihl ještě vlak v 8.59. Jízdenka z Jeruzaléma - Malhy do Tel Avivu stála 19 šekelů. Mají tu systém železnic, jenž já nazývám "albánský" - nerozlišuje se 1. a 2. třída, nerozlišují se rychlíky a zastávkové vlaky, neexistuje rezervace a vlaky nejezdí přes hranice. V Bet Šemeš se přestupuje do větší soupravy zřejmě proto, že z Jeruzaléma jezdí vlaky poloprázdné, zatímco odtud už docela plné. Vystoupil jsem na centrálním nádraží Tel Aviv - Merkaz a dojel autobusem na Dizengoffovo náměstí s fontánou Voda a oheň, která zrovna nestříkala, ale měl jsem málo času, tak jsem nečekal a došel k moři, kde jsem si na poště koupil známky a vedle ní se naobědval. Ještě jsem zašel kousek do Jemenské čtvrti, kterou založili jemenští židé a dojel autobusem na nádraží. Vlakem jsem přijel ve 13.45 na letiště a chtěl projít bezpečnostní kontrolou k letadlu. K mému milému překvapení zde bylo volno, ale úřednici jsem asi přišel podezřelý, tak se mě nejprve vyptávala, proč mám tak málo věcí. Sdělil jsem jí, že jsem tu byl jen čtyři dny, takže mi stačil jeden batoh, a protože i v Čechách bylo teplo, a já předpokládal, že v Izraeli bude ještě tepleji, tak jsem si nebral ani bundu. Pak se mě ptala jestli jsem v pohodě a já nato, že ano a proč bych neměl být, načež mě okřikla, že otázky tu dává ona. Zajímalo jí, kde pracuji a když jsem jí řekl, že nikde, neboť jsem nezaměstnaný, tak jí zajímalo, co jsem dělal naposledy, také jestli mi někdo cestou na letiště nedal nějaký dáreček nebo jestli jsem nechal svůj batoh někde odložený bez dozoru. I přesto, že jsem říkal, že ne, odvedli mě na policejní stanici. To už přišla i její kolegyně, se kterou jsem se mohl bavit i rusky, nejen anglicky a ptala se mě, proč jsem přišel na letiště "jen" dvě a čtvrt hodiny před odletem, tak jsem tvrdil, že mi ujel dřívější vlak z Tel Avivu. Na stanici jsem musel všechno vyndat z batohu a kapes a jít do kabinky, kde mě svlékli do slipů a nějaký mladík mě ošmatlával v gumových rukavicích, až jsem se bál, kam všude se mi bude dívat. Také mi dofotili film, aby zjistili, jestli náhodou nemám ve foťáku bombu. Pak jsem se oblékl a musel si uklidit věci do batohu. Dívali se i do pytlíku, kde jsem měl špinavé ponožky. To jsem jim přál! Nemohl jsem najít svou jarmulku, ale tvrdili mi, že mi nic nevzali, tak jsem se nehádal a za doprovodu dvou úřednic odešel směrem k letadlu. Ještě jsme se stavili na poště, kde jsem odeslal poslední pohledy a vzhledem k tomu, že jsem byl dokonale prohledán, nemusel jsem stát v dlouhých frontách u rentgenů, ale vedli mě přímo k letadlu, což byla asi jediná výhoda tohoto extempore. Stejně nás pak ale pustili do letadla jen pět minut předem a odletěli jsme se zpožděním, tak jsem se bál, že v Miláně nestihnu přestoupit. Přiletěli jsme jenom 35 minut před odletem letadla do Prahy, tak jsem měl co dělat, abych to stihl. Jen co jsem nastoupil do letadla, tak už jsme se museli připásat a odlétali jsme. Do Prahy jsme přiletěli na čas ve 21.50, tak jsem stihl poslední vlak do Ústí. Byl jsem rád, že jsem navštívil Jeruzalém, je to nádherné město, ale od Izraelců si chci dát několik let odpočinek. Ačkoli jsem před svou cestou do Izraele neměl příliš rád křesťany, tak musím uznat, že ve Svaté zemi se chovají nejrozumněji. Myslím tím východní církve s malým počtem věřících (včetně Arménů a Etiopců), jež se příliš neodlišují od Ježíšových ideálů, ne katolíky a pravoslavné, kteří jsou zkažení světskou mocí. Křesťané nejsou arogantní jako židé, mé sympatie k židovskému náboženství a památkám, zvláště v Čechách, to však nemění, ani divocí jako muslimové, i když stále obdivuji jejich pohostinnost a smysl pro čest. Do žádného čistě římsko - katolického kostela jsem však z principu nevstoupil. Tím jsem je potrestal, a teď čekám, kdy se moc církve otřese v základech...
oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 2, poslední komentář: Čtvrtek, 15.08.2013 13:17:55
Čtvrtek, 15.08.2013 13:16:59
misonatusak
Čtvrtek, 15.08.2013 13:17:55
tomasnovak

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články


Cestovní pojištění sjednáte nejvýhodněji na Srovnejto.cz