Spaní, dopravu i odvoz batožiny máme zadarmo. Jíst musíte, ať ležíte nebo jedete. Nejdůležitějším předpokladem je chuť. Musí vás to na kole bavit. Opravdoví cyklisté tomu říkají, tuším, morál. Kvalitní výživa je hned na druhém místě. Dobrý a věrný bicykl je taky důležitý. Je třeba ho znát. Vědět, co od něj můžu čekat, a vzít náhradní díly a vercajk podle toho.
Na delší vandry to chce volit míň komplikované kolo, snadněji opravitelné u místního kováře. Uchycení zadního kola v rámu takové, aby bylo možné napnout řetěz, když musíte vyhodit přehazovačku. Na mých moderních kolech Author už napnout řetěz nelze. Výrobcům by měl někdo otevřít oči. Rychloupínáky taky nejsou zrovna šťastné řešení. Odmítám brát s sebou sedlo, aby mi je neukradli, když opřu kolo před obchodem a jdu dovnitř. Tak si místo rychloupínáku dávám klasický šroub. Jenže u nábojů kol by to bylo příliš náročné, takže ač nerad, jezdím s rychloupínáky. Ještě se nestalo, že by mi někdo jen tak mimochodem povolil přední kolo a ono vypadlo za jízdy (ťuk ťuk ťuk na dřevo) – přiznám se, že to obvykle nekontroluji. Nezapomenout na kus drátu a klubko široké pevné izolepy. Tím se dá opravit skoro všechno.
Čtrnáct dní dopředu si skládám věci do krabic podle seznamu, abych nemusel namáhat mozek přemýšlením, jestli jsem něco nezapomněl. Záleží na tom, kam směřujeme. Třeba v Indii jsme nepotřebovali skoro žádné oblečení. Brát náhradní prádlo je nesmysl. Nehodlám obtěžkávat bágl špinavými trenýrkami. Když cestujete někam blíž k pólům, potřebujete těch svetříků víc. Když se vracím domů na jih, do tepla, průběžně odkládám ojeté oblečení do popelnic.
Pokud zaprší, je třeba si uvědomit, že nejsme z cukru, tudíž se vlhkem nerozpustíme. I za nekonečných skandinávských dešťů při teplotě +10 °C jsem přežil v amatérsky ušité větrovce z pogumovaného silonu. (Rukávy dlouhé, aby plnily funkci rukavic. Kapuce musí sedět na hlavě, aby nelezla do očí, když se ohlížíte.) Jestliže prší déle, je nutno počítat s tím, že se voda dostane na kůži. Ataké, že při zastávkách vás brzo rozklepe zima. A když se pak rozjedete a začne vás ofukovat větřík – naskakuje mi husí kůže, jen když na to pomyslím. Příjemné je, když přestane před večerem, takže stihnu oschnout za jízdy. Jinak je nutné převléct se do suchého, hned jak se utáboříte. Cestovatelé snažící se být zajímaví za každou cenu dramaticky líčí útrapy sušení mokrého oblečení přes noc ve spacáku.
Blbost. I když jinde než na vlastním těle to neusušíte. Ráno tedy nezbývá než znovu obléct mokré. Pokud zrovna neprší, je to pohoda. Pod mokrým trikem nechám to noční a po hodině jízdy jsem kompletně suchý. Za každou cenu je třeba zachovat něco suchého oblečení na večer, takže při dešti musíte to mokré a příšerně studené obléct bez mezivrstvy. Ten pocit nelze popsat slovy. Někdy holt musí být člověk chlap. Odkládám ten akt na poslední vteřiny před vyjetím.
Mám rád, když je vandr v pohodě, proto si vybírám tzv. „bezpečné“ země. Irák mě fakt neláká.
Jak zajistit kola v noci před stanem – zamknout je odstrašujícím zámkem, nejlíp s velkou červenou krabičkou s nápisem ALARM, položit na ně pár ešusů, které by při pohybu rachotily, a ještě přikrýt šustivým mikrotenem. Každopádně, když kempujeme v místě s hustším výskytem lidí, spím radši venku před stanem. Uvnitř bych neměl klid bez přehledu, kdo to šmejdí okolo.
Jediná země, kde si klidně postavím stan tak, že je na mě vidět ze silnice a vůbec mi to nevadí, je Island a snad hory v Norsku. Tam člověka žádný domorodec neokrade ani neznásilní. Prostě večer nasaju atmosféru místa a odhadnu, jak se na noc zařídit. Ideální je, když vás místní vezmou k sobě domů. Tam jste v bezpečí.
Vozím většinou jen plachtu z pogumovaného silonu. Na ni jsem našil očka, abych ji mohl snadno napnout jako áčko mezi stromy. V kombinaci s dobrým repelentem (komárům se taky líbí v lese) je to ideální řešení. Žel, tak útulných lesů, jako máme u nás ve střední Evropě, po světě moc není. Pokud tedy oželíte dobrodružné zážitky spojené s hledáním noclehu v různých stodolách, opuštěných domech apod., vezměte stan. Vždy mějte na paměti, že čím mizernější vybavení, tím výraznější zážitek. Specifiku noclehů v jednotlivých zemích probírám ve své poslední knize „Pestrý život cyklotrempa“, která je ještě k dostání.
Nepodceňuji otázku image. Čím ošuměleji a zašleji vypadáte, tím míň se o vás budou zajímat banditi. Bicykl jsem natřel na špinavě šedo-hnědo, jako bagáž je optimální starý pytel od brambor. A – skromnost stranou – můžu říct, že v tomto směru jsem úspěšný. „Chuligán“ či „raketýr“ (tak se těmto živlům říká v Rusku) o mne nezavadí ani pohledem. I ti zlí zkorumpovaní kazachstánští policajti mi nikdy nezabavili ani dolar. Naopak, několikrát mne obdarovali několika místními penízy, abych měl na chleba. Adomorodci se k vám budou chovat vstřícněji, když se od nich budete oblečením odlišovat co nejmíň. Když o něco jde, třeba o nocleh, sundám i černé brýle.
Nejhorší pověst mají psi v balkánských horách. Který vůl vymyslel bonmot, že pes, který štěká, nekouše? Ale ti nížinní vás většinou berou jen jako zpestření, jako hračku. Jen se trochu proběhnout a zastrašit si. Pomůže na ně autoritativním hlasem zahromovat, shýbnout se pro fiktivní kámen či pohrozit klackem.
Zkrátka – se psy se to musí umět. Jako s ruským benzinovým vařičem. Když mu nedáte najevo, že se bojíte, nic vám neudělá.
Kousnut jsem byl pouze jednou, v Portugalsku. Naštěstí jemně. Ranku jsem vystavil ultrafialovému záření (obloha byla bez mraku a fungovalo), které zabíjí bacila vztekliny, a dezinfikoval jodem. (Mimochodem – jakou inkubační dobu má vzteklina?) Taky antibiotikum se může hodit. Na Islandu na mě lezla otrava krve z odřeného kotníku. Bez váhání jsem se dal do penicilinu. Úlevu jsem pocítil už po dvou tabletkách, ale tak jsem se lekl té otravy, že jsem ho baštil ještě tři dny. Vědci říkají, že v exotickém prostředí funguje tzv. „bazální stres“. Organismus si dává větší pozor na bacily a neonemocní tak lehce jako doma.
K Indii patří průjmy jako sopky k Islandu nebo tulipány k Holandsku. Stravovali jsme se u nejprostších pouličních kiosků – bez jediného náznaku zažívacích komplikací. Byla to zásluha důsledně aplikované kořalky. Když jsme u střevních problémů: nejlíp zabírají léky, které pořídíte na místě. Á propos, kořalku ano, či ne? Názory se různí. Doktoři jsou toho názoru, že kořalka jako prevence proti chorobám je nesmysl. Tuhle teorii vymysleli notorici, aby si zdůvodnili pití. Věhlasný cestovatel Jirka Kolbaba říká: „Nikdy jsem nepožil ani štamprli alkoholu, a nikdy jsem tyhle problémy neměl.“ Dezinfikuje prý pálivé koření – karí, čili a tak. Zkušený lidožroutolog Petr Jahoda radí dávat přednost pouličním vyvařovnám před honosnými restauranty, kde se těch potravin tolik nekonzumuje, takže co se nesní, zmrazí se do zítřka, a to už je špatně. Každopádně – v tropech se těm choroboplodným breberkám nevyhnete. To by musel člověk chodit ve skafandru. Raději se s nimi skamarádit. Ani doma to nepřehánět s hygienou. Detailně probírám tuto problematiku v knize „Vandry s Bejkem“. V listopadu by mělo vyjít druhé vydání.
Jsme očkováni proti žloutence a tyfu, ale stejně musíme dávat pozor kvůli parazitům – amébám, bilharziím a podobným potvorám. Proti těm se očkovat nedá. Nebezpečná je hlavně voda. Tak buď dezinfikovat chemicky, nebo kupovat zapečetěné flaše. Fakt, že jsme neměli problémy s vyměšováním, ale neznamená, že jsme v pohodě. Parazit se může vloudit do organismu, aniž by se to projevilo průjmem. Připadáš si zdravý, a za pár let zjistíš, že máš játra v čudu. Takže 14 dní po návratu se nechat prolustrovat doktory. Dřív ne. To by se vetřelec nemusel projevit.
Pro přežití mezi divokými automobilisty lze aplikovat rady instruktorů od FBI, jak se chovat, když tě unesou teroristi: snažit se s nimi spřátelit. Povídat jim o svém životě, problémech, rodině – přestaneš být pro únosce anonymní osobou, jedním z davu, a oni už mají psychický problém tě zabít. Tak i já si na záda větrovky co nejvýraznější barvy dám velký nápis FRAGILE nebo stopy bagančat, jak mně někdo přešel po zádech. Za sebe na bágl posadím opičáka v červené kamizolce a žlutém širáku, kterého jsem našel opuštěného ve Švédsku, když jsem se vracel z Islandu… Prostě se snažím toho šoféra za sebou nějak upoutat, zaujmout, aby si mě všiml.
Potíž může nastat, když šipky se jménem místa, kam směřujete, ukazují na dálnici. Když jsem byl ještě greenhorn, komplikoval jsem si život hledáním normální cesty. Ale brzo jsem od toho upustil a teď bez váhání vjedu na dálnici. Policisti mívají v hlavě funkční mozek, na rozdíl od původců těch idiotských značek, a pokud lze, poradí kudy kam.
Lidé se diví, že na Srí Lance při tom hustém chaotickém provozu na silnicích neviděli havárii. Je to tím, že se jezdí pomalu. Smí se maximálně šedesátkou, a to se dá stihnout zareagovat. Bohužel, tohle našim zabedněným zákonodárcům nevysvětlíte. Koukám, že jsem už zas u politiky. Nejvyšší čas skončit.
Text a foto: Jan Vlasák
Převzato z časopisu Cestopisy.
Aktuální číslo na stáncích obsahuje tyto články.
Objednejte si zvýhodněné předplatné časopisu Cestopisy.
K tomuto článku není přiřazen žádný příbuzný článek.
Komentáře