West Africa aneb Cesta do Camerunu na motorce - část II.

Neděle, 2.09 | 17:22

Kamionu se po 70 km zadřela spojka. Vyndali a rozebrali skoro celý motor. Odpoledne byli unavení a tak si všichni lehli pod kamion a odpočívali. Večer jsme zase nemohli jet, protože nesvítily světla. Přespali jsme ve vesnici pod kamionem. Večer lidé opět zpívali a hráli a každá chýše měla před vchodem ohýnek, na kterém se peklo maso. Líbil se mi jejich styl života.
Vlastně celý život "kempují a grilují". Každá chýše se zabývala nějakou činností. Někdo prodával nápoje, někdo jídlo, někdo cigarety, někdo textil......., takže si vůbec nekonkurovali a každý vždy věděl kam může jít, kde co koupit. Odvětví se dědilo. Všichni byli přátelé a nikdy se ve vesnici nehádali navzájem. Horší to bylo se vztahy mezi vesnicemi a ještě donedávna byl náčelníkem vesnice vždy ten, kdo zabil bojovníka z jiného kmenu. Navzájem si kradou zvířata a ženy. Ale i sem dorazila civilizace a tak tradice ustupuje.

Druhý den jsme vyjeli, zastavili po 4 hodinách, protože řidiči byli "fatigue" - unavení.
Následovalo celé odpoledne proležené pod kamionem. Celník mně vysvětloval, že když se Ti něco stane s rukou, nohou, hlavou, "musíš" do práce bez omluvenky. Ale když jsi "fatigue", tak to máš okamžitý nárok na odpočinek. Tento fakt mě provázel celou Afrikou a všichni byli vždy a všude fatigue. Druhý den se nám rozbil chladič. Opět to trvalo samozřejmě s fatiguem celý den.
Do příletu Irenky zbýval 1 den a my jsme měli před sebou ještě 130 km. S výhružkou, že jim nezaplatím nic, jsem je donutil, aby jeli přes noc. Tak spravili světla a skutečně jeli. Světla byla přivázána a při každém větším drcnutím přestala fungovat. Ráno jsme dojeli do Bamaka. Cesta byla z části nudná i proto, že nikdo neuměl ani anglicky ani francouzsky. Mluvili pouze jazykem Bambera, tak jsem byl opět skoro celé 4 dny ticho a jen jsme si kreslili. V Bamaku nakreslili 400 USD, já jim nakreslil 100 USD a nakonec byla dohoda 130 USD v jejich měně.
V Bamaku jsem našel krásné ubytovaní v rodinném kruhu a večer jsem se seznámil s Patrikem, Francouzem, který žije v Bamaku. Má také BMW a proto si mě rychle našel. Večer jsem se konečně dočkal Irenky i s náhradním dílem. Těšil jsem se upřímně na ní i na ten díl. Druhý den mi Patrik vyměnil díl a trošku dal motorku do pořádku...Fungovala jinak bezvadně, neměl jsem s ní žádný problém. Tomu co se stalo se vůbec nedivím, protože 2000 km pisty, kamenů, hrbolů a koryt, to by vydržel jen závodní speciál. Moje YAMAHA Super Tenere, se kterou jsem byl v Indii, ta by to v žádném případě nevydržela. Po 18.000 km v Indii si pamatuji, jak se z ní kouřilo,
žrala 10 l/100km a věčné svařovaní zadního pérování již mi také lezlo na nervy. Už nikdy nechci jinou motorku na mé cesty než BMW. Na cestách po různých koutech světa jsem občas potkával cestovatele stejného kalibru jako já a většinou na BMW. Takže i to o něčem svědčí.
Vydali jsme se směrem na východ do Timbukhtu, kdysi významného města na východu Mali, vzdáleném cca 1000 km od Bamaka. Cestou jsme ale o něm slyšeli dost šokujících věcí. Prý je tam nebezpečno, řádí tam občas Tuaregové ze Sahary, cesta tam je velice špatná, a že za to úsilí Timbukhtu nestojí. Jeli jsme raději do Djene. Město je uděláno z bahna, trusu a slámy. V období dešťů se z města poloostrovního stane město ostrovní. Město bylo opravdu zajímavé. Najali jsme
si průvodce, který nám během pár hodin ukázal zajímavosti. Nejvíce mě zaujala mešita udělaná z bahna, která je prý nejstarší mešitou v celé savanské Africe.

Z Djene bylo pár hodin cesty do země DOGONU. Je to přírodní rezervace s několika vesničkami kde žijí potomci Dogonu, kteří se dodnes považují za prvotní obyvatele zeměkoule. Nad vesnicí se táhne pohoří několik kilometrů a pod "střechou " pohoří jsou ve skalách vytesány malé kulaté domečky, často opřené o skály, ve kterých žili kdysi lidé. Na skále proto, aby využili každý kousek půdy v údolí, na které pěstovali základní potraviny.Vlastně jejich potomkové je pěstují dodnes. Úroda je hodně závislá na dešti. Když nezaprší celý rok, tak jsou obyvatelé ohroženi.
Obvykle se celá vesnice skládá z jedné rodiny a je zvykem, že muž nikdy neopustí svoji rodnou ves. Muži mají více žen, také šéf, u kterého jsme spali, měl 63 dětí s 15 manželkami. Vždy jsme se museli ptát šéfa vesnice, jestli nám dovolí spát na jeho půdě. Často nám také rozkázal, abychom nestavěli stan pod stromem, protože v něm žiji zlí duchové. Vždy jsem to respektoval a ráno se pak trápil na slunci. S Irenou jsme si pronajali vola s vlekem a navštívili tak několik dalších vesnic.

Večer nám Viktor uvařil nejlepší kuře s brambory v mém životě. Pochutnali jsme si. V jeho vesnici má také svojí chýši ředitel Paris-Dakaru. To byla jejich největší chlouba.
Druhý den jsme odjeli do nového savanského státu: Burkina Faso. Předem jsme věděli, že tento stát je bezproblémový a lidé příjemní. Ukázalo se to hned na hranicích. "Tento měsíc jste druhý turista, který projíždí a ještě k tomu na motorce, to se loni stalo 2x!" ..To se musí oslavit!".
Celníci nás tak opili, že jsme jen s těží pokračovali dál po prašné silnici plné hrbolů a děr. Ve vzduchu bylo plno červeného prachu, který se zvedal za projíždějícími vozidly. Krajina se opět stala trošku zelenější, bylo horko, ke 38 stupňům. Míjeli jsme nádherné stromy Baobabu a Ebenu.
V hlavním městě Ouagadague jsme v parku postavili stan, protože jsme další den chtěli získat kamerunské vízum. Taxikář byl chytrý, že to najde rychle a pokud nenajde, tak mu prý nemusím platit. Snažil se dvě hodiny, ale marně. Ve městě ambasáda nebyla. Ještě téhož odpoledne jsme vyjeli na jih směr Ghana. Celní formality proběhly rychle, akorát v Ghaně jsem musel někde ze dna kufru vytáhnout Carnet de passage.

Ghana, Togo a Benin

Ghana na mě zapůsobila velice dobře. Lidé mluvili anglicky, jejich tváře byly uvolněné, věčně se usmívali. Děti na nás pokřikovaly a mávaly. Vždy byli celníci ti, dle kterých jsem poznal, s jakým národem mám tu čest. Když byli úředníci dobří, tak jsem věděl, že i policajti nebudou otravní a že lidé nás uvítají všude dobře. Přesně tak to bylo. Největší radost v Ghaně byla, když někdo umřel. Vyloženě jsem se po tom pídil a vždy se ve vesnicích ptal. "Ooou, I am sorry, bohužel dneska nikdo" zněla častá odpověď. Při úmrtí totiž pozůstalí uspořádali pro celou ves loučení s nebožtíkem, a to se zpívalo, hrálo, tancovalo a pilo. Poznal jsem to vždy, když ženy
nosily červené šátky na hlavě a vyzařovala spokojenost na jejich tvářích.
V Tamale jsme spali v křesťanském misionu. Noci byly strašně horké. Vlhkost vzduchu stoupla až na cca 90%. Není divu, vždyť jsme se blížili to tropické části Afriky. Věčný problém, se kterým jsme bojovali v Africe, byla elektřina a voda na osprchování. Někdy jsme se ubytovali v nejlepším hotelu ve městě, ptali jsme se na klimatizaci a na sprchu. Vše měli. Problém byl, že nešla voda ani elektřina. Občas nás budili ve 4 h ráno, aby nám sdělili radostnou zprávu, že elektřina přišla.

Cesta do Akry byla asfaltová a ubíhala rychle. Míjeli jsme krásnou tropickou přírodu, plnou palem, vysokých stromů a když jsme se občas zastavili v lese daleko od civilizace, tak jsme v dáli slýchávali zvířata. Podél silnic jsme sbírali banány a různé tropické ovoce. Umělé vitamíny jsme již dávno vyřadili z jídelníčku. Obvykle jsme jeli dopoledne do 12 h, pak se zastavili v nějaké vesničce, najedli se a leželi pod stromem nebo v chýši do 17 h. Čekali jsme, až se trošku ochladí a bude možno jet dál. V horku se nedalo jet a velice nás to vyčerpávalo. Akra nás zahltila špatným vzduchem plným automobilového plynu. Poprvé v Africe byl provoz šílený a nepřehledný. V kolonách, v kombinézách jsme trávili čas při vysokých teplotách
vzduchu. Občas jsem raději zastavil, abychom nepřehřáli motor. Snad nebylo třeba, ale pro jistotu. Hledali jsme opět kamerunskou ambasádu, ale ani tady nebyla. Zřejmě se nám to opravdu podaří až v jihonigerijském městě Calabar, což je škoda, protože v Nigerii chceme být co nejkratší čas kvůli nebezpečné situaci. Z novin jsme se dočetli, že v Nigerii opět zemřelo násilím přes 50 lidí. Irenka intenzivně pátrala po lodním spoji, jak se této zemi vyhnout, ale naštěstí nic nenašla. Já tam celkem chtěl jet, protože jsme zatím žádné vzrůšo nezažili. Potřebovali jsme odpočinek. Pár dnů u moře by nám pěkně bodlo. Odjeli jsme do Ady, známého střediska pro Evropany, kam přilétávají letadlem za dobrodružstvím. V Americe se hrál hokej, a tak jsme se na přání Irenky ubytovali v drahém hotelu, aby mohla pozorovat zápas mezi ČR a
RUSKEM. Neviděla nic. Nebyla elektrika. Byla z toho vedle a druhý den jsme sháněli Internet, aby se spojila s informátorem, který ji posílal e-mailem vždy všechny výsledky. Druhý den jsme se ubytovali v příjemném kempu. Chytali jsme ryby a po večerech jsme si povídali o dobrodružných cestách. Všichni se shodovali, že musíme být celkem odvážní, že jsme přijeli sem až na motorce. Je pravda, že většinou lidem končí cesty již v Mauretánii, odvážlivcům v Senegalu. Ale do Kamerunu?? Jen šílenci! Ptali se, kde spíme, co jíme, co korupce, nebezpečí, neokradou vás, kde parkujete, jak se domlouváte, co když se něco stane z motorkou, prostě samé zbytečné otázky, na které jsem již unaven odpovídat. Každý to má zkusit a uvidí. Je pravda, že se
občas stávalo, že jsme potkávali okradené turisty, se žloutenkou, malárií, bandité jim sebrali prachy, ale .....no, asi musí člověk mít i trošku štěstí a hlavně, hlavně srdce na dlani a úsměv ve tvářích.

Do Lome v Togu jsme přijeli za velmi horkého dne. Ochladili a najedli jsme se v Libanonské restauraci a odpoledne jsem šikovně vyměnil 1100 USD za letenku na let z Dualy v Kamerunu do Paříže, kterou jsem si raději předem koupil.Vlastně jsme ji zabukovali již v Burkyně Faso. V Ghaně jsme dostali dobrý tip na ubytování v Lome. Camp se jmenoval Chez Alice. Majitelka byla Švýcarka, která se před mnoha lety jako turistka usadila v Togu. Koupila pozemek, postavila na něm nádherný kemp a je proslavená mezi dobrodruhy jako "náhradní matka" po doby expedic. U ní seženete evropská jídla, čisté ubytování, teplou vodu, a hlavně vždy je u ní nějaký zajímavý
cestovatel, s kterými si obvykle vyměňujeme důležité informace o budoucích trasách, které nás čekají. Potkal jsem tam také malárií nemocného Němce, kterého již 14 dní držela zimnice. Zkoušel všelijaké přípravky, ale nic nepomohlo. Z Pobřeží Slonoviny si přivezl krásnou černošku a vypadali velmi zamilovaně. Myslím, že ona ho psychicky držela nad vodou. Další Němec s metr dlouhým "dredloxem" byl v Togu za obchodem. Kupuje suvenýry a prodává je v Německu.
Pozval nás za kmenem Tamberma. Je to typická vesnice na severu Toga a je to kolébka kultury VOO-DOO. Ovšem nejvíce jsem se skamarádil z roztomilým Japoncem YOUISCHIM, který podniká již po druhé cestu na motorce Honda 250 po celé Africe. Byl skutečný znalec afrických poměrů, dokonale vybaven s notebookem, kde měl rozepsané všechny náhradní díly dle mezinárodních kódů, aby je mohl koupit kdekoliv v Africe, pokud to bude možné. Je mu 27 let, novinář a do Japonska odesílá každý den reportáže. Po večerech u ohně nahrával s pomocí notebooku místní hudbu. Byl hodně zkušený, jelikož v životě prý nedělá nic jiného než studuje Afriku. Měl namířeno až do Jižní Afriky. Strach měl z Nigerie, Sudánu a Mozambique. Prý i
když by se stalo něco tragického, umře v zemi, kterou miluje. Jeho motorka měla velice ošklivou barvu. Nastříkal ji v Senegalu, protože už měl plné zuby lidí, kteří se ho neustále ptali, zda ji neprodá. Teď má klid, protože je tak hnusná, že ji nikdo nechce. Yuischi nám poskytnul aktuální nepříjemné informace o Nigerii. Na severu poblíž Kana opět vyvrcholily boje mezi muslimy a křesťany a na jihu válka mezi taxikáři a místní mafií. Na dálnici mezi Lagosem a Benin City zuří bandité, ze kterých mají strach i místní lidé. "Nejlíp asi uděláte, když pojedete po prostředku, mezi konfliktním uzemím. Lesní cesty jsou katastrofální, ale nejsou tam policajti ani bandité.
Stejně, největší banditi a zloději jsou i tak policajti a ti jsou až na hlavních tazích, jo, a do všech kapes si dej dolarové bankovky v menších hodnotách. Počítej tak 200 USD"!! Díky Youischi. Po třech dnech jsme odjeli do Beninu. Vízum jsme dostali na hranicích a vydali se na sever. V Togu jsme moc nenajeli, zato v Beninu pojedeme až 600 km na sever, abychom mohli vjet do Nigerie někde uprostřed. Silnice jsou asfaltové, ale velký problém v Beninu je najít pumpu s benzínem.
Jsme nuceni tankovat na černém trhu za vyšší cenu a nekvalitní benzín. Na BMW to ale znát nebylo. Cestou na sever mizeli i tropické lesy, řev zvířat, vlhkost vzduchu se zmenšovala a opět bylo po dlouhé době příjemné sucho. Příjemné v tom, že jsme se konečně už tak nepotili. Na jihu jsme měli trička neustale mokré tak, že jsme je večer vyždímali a do rána vůbec neuschla.
V Paraku zastavujeme na jídlo a vodu. Zaujala mě místní škola, u které pobíhalo spoustu dětí. Šli jsme se podívat. Ředitel, 28 letý kluk nás velice laskavě přijal, děti nám zazpívaly a ukázaly nám školu. Ve třídách jsou žáci spolu od 7-13 let a od 14-18 let. Učivo měli dost podobné jako v Evropě. Děti byly ve stejných hnědo-žlutých krojích a byly velice disciplinované. Děvčata si Irenku velice oblíbila, a ta s nimi trávila hodiny. Já si povídal s učitelkou a s kluky. Na rozloučenou nám zahráli na TAM-TAM a zatancovali tradiční tanec, kde muž dobývá ženu, ale ona ho odmítá.Vypadalo to dost eroticky. Vlastně v celé Africe je téma EROTIKA velmi otevřené téma a jak muži tak ženy o ní mluví velice otevřeně. Stávalo se, že se mně ženy nabízely, ať je vezmu s sebou, že mi porodí dětí kolik chci. Ženské v tropickém pásmu Afriky byly nádherné. Obzvlášť jejich chůze a pohyby byly velice elegantní. To je dáno zřejmě tím, že
věčně nosí něco na hlavě. S Irenkou jsme je pojmenovali "gazely". Ve městech, kde byli oblečeny v evropském stylu se mi líbily obzvlášť. Na vesnicích zase chodily nahoře bez, což mělo také svůj půvab. Irenka to ale tvrdila i o mužích. Každý chlap na vesnici byl svalnatý, bez gramu tuku. V této části afriky je ale velký problém s AIDS. Statistiky mluví až o 30% populace, takže....

Cestou nám lidé neustále mávali a kdykoliv jsme se zastavili, tak nás obklopily nejdříve děti, potom chlapi a nakonec ženy, které se snažily komunikovat s Irenkou. Vždy nás také přišel pozdravit šéf vesnice. Obvykle jsem jim dal tabák, který jsem vozil s sebou pro tyto příležitosti, a dětem rozdal bonbony. Nikdy na nás nebyli agresivní. Často nás zvali do chýší, abychom si odpočinuli, ochladili a někdy vyspali. Rád jsem to přijal. To jsou chvíle kvůli kterým rád cestuji.
Večer u zpěvu a tance a na ohni se vždy otáčelo nějaké pro mě exotické masíčko. Raději jsem se nikdy neptal, co to je, ale vždy mi to velmi chutnalo. Věděl jsem, že je to divoké zvíře z buše, nejčastěji antilopa. Pozdě v noci, když docházely baterky na tranzistoru, jsem svázal dráty na baterku u BMW a mejdan pokračoval do ranních hodin.
Ke hranicím s Nigérií jsme dojeli pozdě odpoledne a naplánovali jsme si tak, že se v klidu vyspíme ještě v Beninu a brzo ráno vyjedeme do Nigerie, abychom další den ujeli co nejvíce během dne. Plánovali jsme, že cestu do 1100 km vzdáleného Calabaru, kde seženeme vízum do Kamerunu, musíme ujet nejpozději za 3 dny. "Irenko, v Evropě bychom to stihli za den, dva, tady je Afrika, tak počítej tak tři dny!!" Cesta nám trvala 6 dní a horší cesta byla jen v Mauretánii.
Nigerie a Kamerun Ráno v osm jsme již měli výstupní Beninské razítko a do 20 km vzdálených nigerských hranic se jelo po šotolinové cestě plné děr a hrbolů. Litoval jsem motorku co všechno musí vydržet. O hodinu později jsme "přiskákali" na hranice. Celníky jsem nenašel a přechod byl uzavřen.
Vstoupil jsem do budovy a zařval. Probudil jsem celníka, který polehával na sofa v koutu tmavé místnosti. Otevřel bránu a úřadování začalo. " Víš, tady projede denně tak pět vozidel, a tak nemám co dělat, proto spíme. Jo, turista tady již pár let nebyl" Hned jsem nahlásil, že tam přijede také Japonec Yuishi na Hondě.
Chtěl po nás očkovací průkaz, carnet a pas. Nastal problém. "Není razítko a tužky. Asi ho má šéf v 150 km vzdálené vesničce". To ASI my tam nesedělo. Tušil jsem, že chce "podmáznout", ale řídil jsem se návodem kamaráda, že nikdy nedej vědět, že spěcháš!! "Nevadí, můžeme tady postavit stan a přespat, snad do zítra razítko přijde, ne?" Samozřejmě se po 20 min razítečko našlo. Vrátil nám pas a nesměle se ptal, zda by se našlo něco pro něj. Dal jsem mu tužku a v očích jsem viděl zklamání.

Jeli jsme rychlostí asi 5 km za hodinu. Motorka skákala z díry do díry, tlumič narážel někam pod zadek, spojka trpěla a nejvíc trpěla Irenka a její záda a ruce, protože rovnováhu chytala rukama.
Držela se tak, že ji večer bolely svaly na rukou. Občas jsem stál, abych tlumil nárazy. Prach se nám zažíral pod kůži a až do slipů. Bylo strašné vedro. Kanystry s benzínem a vodou jsem měl plné. Před sebou máme ještě cca 210 km takovéto cesty. Denně jsme najeli 40-50 km. Cestou jsem vymýšlel, co říkat policajtům na stanovištích, které byly každých cca 50 km po celé Nigerii.
Vymyslel jsem dokonalý plán, o kterém jsem později vyprávěl bílým kolegům v Nigerii a Kamerunu a všichni se smáli a nemohli uvěřit. Uvedu příklad, který se stal zrovna po 50 km u prvního stanoviště na této silnici. Malý, drzý a černý jako uhlí, s kalašnikovem v ruce si vyžádal pas. Ptal se mě na povolání (jako všude během celé cesty od Maroka). Odpověděl jsem, že jsem policajt. Hned se zajímal jakou mám hodnost, tak jsem mu odpověděl, že mám na starost korupci. Obvykle to stačilo a led mezi námi byl probourán. U něj to ale nestačilo. "A co takhle nějaký dolar od Slovinské policie pro Nigerijskou, nebyl by? Jsi bílý a určitě tě poslala vláda na
špionáž fotit mosty, továrny, trhy, silnice. Kdo jiný by jel na motorce jen tak na dovolenou a zrovna do Nigerie, co??" A tak jsem vždy využil osvědčenou lež: "Ano, měl jsem pro Vás peníze, ale v Beninu nás totálně vykradli a vzali nám všechny šeky i hotovost. Dva dny jsme už nejedli, nemyli se, benzín mám jen na 200 km. A prosím, neměl byste trošku vody? Ano, vodu nutně potřebujeme, a budu rád i za nějaké jídlo." Ukázal, ať zaparkujeme před chýší a počkáme. Šel do vesnice pro šéfa policie. Za 10 min se vrátil i s generálem. Vysvětlil jsem znovu problém. Mr. Christopher nás pozval do chýše, dal nám napít, svolal všechny přítomné policisty a něco jim říkal v místním jazyce. Když jsme po půl hodině jedlí pořádně pečenou ovci a pili pivo, tak mně bylo jasné, co jim říkal. Přikázal, abychom postavili stan u chýše. Večer nás zrovna Filip, ten co byl na začátku nejnepříjemnější, pozval na pivo. Vypili jsme každý asi tři, v noci jsme se doposud nikdy necítili bezpečněji než v přítomnosti 7 policajtů, kteří měli přikázáno postarat se, ať se nám nic nestane. Ráno nám Mr. Christofer přinesl vodu a 1000 Neira. Vzali jsme je.
Vysvětlil jsem mu, že máme pouze kreditní kartu a v džungli bankomat nenajdeme a slíbil jsem, že peníze vrátím jeho sestře, v 950 km vzdáleném Ikok-u. Napsal mi adresu svojí a sestry a hlavně mi napsal triumf pro všechny další policajty a vojáky domáhající se peněz. Tam stálo, jaké máme problémy a v případě nějakých dalších dotazů, ať volají přímo Mr. Christophera. Tento glejt nám moc pomohl na dalších policejních stanovištích. Po celé Nigerii jsme díky tomu mému "povolání" a mému lhaní neplatili ani cent. Dokonce na jihu, před Kamerunem, nás již poněkolikáté zastavila mafie s lanem a prknem plném zatloukaných hřebíků. Prkno i lano bylo
nataženo přes celou silnici. Po skončení mé prolhané povídky o přepadení (teď už z nigerijského města LAGOS), se nám kluci omluvili, dali nám napít a fakt jim to bylo líto. Dokonce zazněla věta:" Je nám to líto, prosím buďte opatrní, víte kolik je tady takových podnikavců jako jsme my, prosím buďte fakt opatrní. Šťastnou cestu." Pod helmou se mi chtělo brečet, samozřejmě smíchy.
Anebo před Calabárem, nás opět stavěli. Prý jsem jel rychle. "Nejel, protože nad 80km/h se mi přehřívá motor." "Aaa, ok! A co brzdy, ty tedy nemáš v pořádku, když jsi zastavil až po 100 m".
Samozřejmě, kvůli němu si přece nebudu ničit destičky. Vzal jsem ho na zadní sedadlo, přidal plyn a v 80km/h zastavil tak, že málem vyletěl. "Good break,good, very good!! A co takhle hasicí přistroj, máš?" Jasně, že ho mám a ukázal jsem přivázaný spray na nafukování pneu. "Ok, vidím, že spěcháš, budu přímý, máš nějaký dolar pro nás?" Dopis byl a dolar opět nebyl.
Tu špatnou silnici jsme projeli za čtyři dny. Často jsme museli s domorodci upravovat mosty a často jsme se brodili koryty řek. Nejvíce nás jednou rozčílilo, když spadlo jedno auto napůl z mostu, protože se zlomily prkna a my museli čekat až do večera, než ho vyhrabou a jet po Nigerii v noci. Bylo to jako táhnout peněženku za provázek po Václaváku. V noci jsme jeli asi hodinu do nejbližší vesnice. Když byl most nebo jízda řekou, Irenka vždy raději vystoupila. Po té Africe nachodila km jako nikdy před tím. Někdy mně přinesla sladké ananasy, které cestou posbírala.
Do Calabaru zbývalo cca 700 km. Cesta byla sice asfaltová, ale často v ní byly velké díry, takže jsem stejně nemohl jet rychleji než 60-80. Občas jsem nečekaně vjel do díry a pak jsem s hrůzou a se strachem zjišťoval, zda se nic nezlomilo, neurvalo nebo neztratilo. Vše bylo zatím OK, vždyť mám motorku dobře připravenou a hodně zesílenou. Na jihu opět začalo tropické pásmo, opět jsme se potili a byli úplně promočení.
Posledních 200 km před Calabarem začala konečně nádherná silnice mezí palmovými lesy. A mohli jsme jet i 140km/h.

Ráno v 9.h jsme už otravovali na kamerunské ambasádě. „Ano, bude to brzy, vždyť jste první na řadě. Připravte si 98 USD, a bude to“. V 16.15 jsme konečně obdrželi vízum a téhož dne vyjeli na 250 km vzdálené hranice s Kamerunem, protože Ireně již končilo nigerijské vízum, ale hlavně jsme chtěli co nejdříve ven z tohoto zkorumpovaného státu. Cestou jsme se zastavili ještě u sestry Mr.Christophera.
Na hranicích šlo všechno dobře, kromě karnetu jsem musel jít orazítkovat komisařů na dům, kde právě s celou rodinku a psem večeřel na zemi. Olízal si prsty, vzal razítko a popřál šťastnou cestu. „Welcome in Kamerun“ na nás již z dálky volali celnici. Bylo mi hned jasné, že to bude pohodová země. Jediné, čeho jsem se ten večer obával, byl déšť. Málokdy se v Evropě vidí takový slejvák jako v Africe. Tady, když prší, tak to stojí za to. Šotolinové silnice jsou v momentě plné vody, protože jejich neprodyšná půda špatně vpíjí vodu a tak jsme byli za chvíli totálně promočení. „Jak to, že prší začátkem března?“ udiveně jsem se ptal. „No, je pravda, že je trošku brzy, ale dešťová sezóna právě začíná. Jsou to první deště!“ Měl jsem trauma, protože nám do Dualy zbývá 900 km a z toho cca 400 km lesní cesty pralesem, samozřejmě bez asfaltu, plné děr a kanálů, po kterých v období dešťů stékají proudy vody. Už když mně Youischi v Togu ukazoval fotky kamerunských cest z jeho minulé návštěvy Kamerunu, zhrozil jsem se.
Youischi mě tenkrát uklidňoval: „Neboj se, Igore deště přijdou až za měsíc a půl, a Ty už budeš v tu dobu doma, v Evropě. Já si ale pamatuji z loňska, že třeba první úsek cesty, kde není asfalt jeli kamiony vzdálenost 100 km 13 dní, protože museli kopat kanály a díry, aby voda vytekla. Já jsem to buď objel nebo jsem občas uzavřel výfuk a oba ventily a motorku tlačil pod vodou tak, že nebyly vidět řídítka, takže fakt, žádný strach, tebe to mine. Mně to tenkrát trvalo 5 dní neskutečného makání“

Opět jsem mu poděkoval za povzbuzující slova. To je ale velký průser, protože za 7 dnů máme s Irenkou let z Dualy a musíme tam ještě dojet a hlavně najít transport pro motorku. Celník a vesničané mě ubezpečovali, že je to první déšť a když ráno vyjedeme kolem 9.h ráno, bude cesta ok. Alespoň nebude prach !
Kamerunské uvítaní bylo doposud na cestě nejlepší.Všude veselí lidé, všude řvala africká hudba, všude se pekly kuřata a ovce a vůbec, lidé nebyli vlezlí a bavili se konečně také o něčem jiném než jenom o motorce a o penězích. Samozřejmě i tady jsem byl „policajtem“, ale jen dopravákem……
Ráno v 9 h jsme skutečně vyjeli a opravdu byly cesty jen lehce namočené, kromě pár kanálů, které jsme lehce přebrodili. Cesta i tak ubíhala zhruba 100 km za den. Pršelo každou noc, ale ráno bylo vždy svěží a krásné. Projížděli jsme skutečně zajímavou přírodou. Nejhezčí lesy a nejvíc zvířat jsme míjeli právě na této trase. Po třech dnech jsme se dostali na asfalt. V tu dobu už pršelo i přes den a to velice silně. Neměli jsme na výběr. Museli jsme jet. Do letu nám zbývaly čtyři dny.
V Duale jsme našli “moji“ předem doporučenou lodní společnost sice stěží, ale o to jsem měl větší radost, když mě Švýcar, ředitel společnosti sdělil, že půjdeme ihned udělat bednu na motorku, protože se motorka může nalodit již zítra. Všechno mi zorganizoval a ujistil, že se švýcarskou společností nemusím mít o motorku vůbec strach, ale s africkýma to je prý velký risk. Také jsem si pořádně oddechl, když jsem ve společnosti viděl bílého a německy mluvícího p. Knoepfliho. Při nalodění musí mít motorka prázdnou nadrž a tak jsem nechtěl tankovat i když mi žlutá lampička svítila již 140 km. Myslel jsem, že těch 20 km po Duale ještě vydrží, ale přepočítal jsem se. Dopadlo to tak, že mně asi 15 černochů tlačilo asi 3 km po hlavní ulici do truhlářství, kde mi udělali bednu. Neměl jsem drobné a tak jsem dal peníze dvěma nejstaršíma
z nich. Poprali se mezi sebou do krve a tak jsem té slabší skupince zaplatil znova.
Cesta skončila. Dva měsíce uběhly hrozně rychle. Byl jsem nesmírně šťasten, že jsem překonal bez problémů jednu z nejtěžších etap při mé cestě kolem světa. Příští rok mám v plánu „dodělat„ ještě východní a jižní Afriku a potom již někde na druhém konci zeměkoule čeká Austrálie, Indonézie, Thajsko, Japonsko a konečně opět Praha. Samozřejmě že všechny mé další cesty podniknu na BMW a tak doufám, že to kluk vydrží. Na téhle 13.000 km dlouhé cestě vydržel vcelku bez problémů. Odešlo ložisko, ale myslím si, že na cestách dlouhých cca 4000 km po Sahaře, přes kameny, řekami, kanály a hlavně po dírách v asfaltu a to každý den a bez servisu...myslím si, že to klukovi prominu a slíbil jsem mu, že na další cestu ho před odjezdem
dám na servis alespoň na základní prohlídku.

V Duále jsme spali v námořnické misii s bazénem, kde jsme se zbytek dne váleli na slunci a já zářil štěstím, že jsem to dokázal. Přiznávám, že jsem se té cesty trochu bál jednak z důvodů politické nestability v těchto končinách, na 90% jsem si byl jistý, že mě okradou, že chytnu minimálně malárii, když už nic horšího, že mi možná znásilní ženu. Tuaregové na severu se velice rádi násilím domáhají vozidel (časté případy), celkově jsou černoši mírně rasisticky naladění proti bělochům, bál jsem se technických problémů s motorkou...ale nic, prostě nic z toho se nestalo. Díky Bohu nebo snad škoda? Nezažil jsem zase pořádné „vzrůšo“! Ne, je to tak v pořádku, co vlastně ještě chci?? Jsem také nadšený z mojí ženy Irenky a přímo zářím štěstím, že ji mám. Promočená deštěm, zpocená, tři nebo čtyři dny nemytá, unavená, do krve poškrábané ruce a kolena ....ani jednou mě neposlala nikam, ani jednou nebyla naštvaná a divím se sám, že jsme se ani jednou nepohádali.
Často jsem já byl ten, koho bolely záda, kdo už nemohl stát ani na nohou, kdo měl neustále žízeň a zbytečné starosti. To, co se mnou dokázala, dokáže jen málo žen. Je to statečná žena a zadní sedadlo je i na další cesty již obsazeno. To je jasné, že jen pro ní. Irenko, děkuji ti moc za podporu.

Zdroj: http://mototour.cz/, Igor Brezovar

Odkaz na první část cestopisu: I.

oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 1, poslední komentář: Neděle, 06.06.2010 11:07:08
Neděle, 06.06.2010 11:07:08
Michaela

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články